Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1704/2019

20 Cdo 1704/2019-297

USNESENÍ

Diamond Credit s. r. o.

R. Ch.

, narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, pro smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2019, č. j. -272, t a k t o :

Dovolání povinné

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 19. září 2017, č. j. -82, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Uvedl, že mezi oprávněnou (jako úvěrující a současně podnikatelkou) a povinnou (jako úvěrovanou a zároveň spotřebitelkou) byla dne 1. září 2014 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), která je rovněž spotřebitelskou smlouvou podle ustanovení a násl. o. z. Z uvedeného důvodu se proto zabýval tím, zda ujednání o smluvní pokutě ve výši 800 Kč za den prodlení s úhradou peněžitého plnění je ujednáním nepřiměřeným či nikoliv, přičemž s odkazem mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. , stejně jako na celkové okolnosti právního jednání, pohnutky při uzavření příslušné úvěrové smlouvy, dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a v souladu s dobrými mravy. Na uvedeném ničeho nemění ani ujednání smluvních stran o ztrátě výhody splátek. Na případnou nepřiměřenost smluvní pokuty nemůže mít vliv ani následné ověřování platební morálky povinné z výpisu z účtu oprávněné.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. prosince 2017, č. j. -109, usnesení Okresního soud v Klatovech ze dne 19. září 2017, č. j. -82, potvrdil, když uvedl, že v důsledku prodlení povinné s úhradou splátky došlo k zesplatnění celého dluhu podle ustanovení § 1931 o. z. a oprávněné vzniklo právo na smluvní pokutu podle ustanovení § 2048 o. z. Smluvní pokutu soud shledal přiměřenou, a to jak k samotné jistině, tak k jistině spolu s úrokem, resp. po zesplatnění celého dluhu rovněž k celkové dlužné částce. Smlouvu o zápůjčce (podle soudu prvního stupně šlo o smlouvu o úvěru) neshledal podle , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. listopadu 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neplatnou, neboť smluvní pokuta vyhověla podmínkám uvedeným v ustanovení shora uvedeného zákona, zajištění spotřebitelského úvěru nebylo ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky a oprávněná využila dostupné prostředky k prověření solventnosti povinné ve smyslu ustanovení téhož zákona.

K dovolání povinné Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 20. září 2018, č. j. -191, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2017, č. j. -109, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby v tomto posoudil, zda oprávněná při posuzování schopnosti povinné splácet vycházela i z jiných informačních zdrojů než toliko z objektivně nepodloženého osobního prohlášení povinné jakožto dlužníka o jejích poměrech, tj. zda v této situaci postupovala s odbornou péčí v souladu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. ledna 2019, č. j. -272, usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. září 2017, č. j. -82, opětovně potvrdil. Odvolací soud z části doplnil a z části zopakoval dokazování ohledně schopnosti povinné splácet exekvovaný dluh, resp. oprávněnou poskytnutý závazek, přičemž dospěl k závěru, že oprávněná nepostupovala v rozporu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že zmiňované ustanovení nestanovuje přesná kritéria, podle kterých má osoba oprávněná posuzovat schopnost povinného jí poskytnutý závazek splácet. Posouzení úvěruschopnosti by však nemělo být toliko formální. Za nevěrohodné v této souvislosti označil seznamy dlužníků vedené soukromými osobami, které mohou sloužit toliko jako podpůrný informační zdroj. Oprávněná měla k dispozici prohlášení povinné a dalšího spoluvydlužitele o příjmech a výdajích, zohlednila rovněž bezproblémovou platební morálku povinné z jiného jejich vzájemného smluvního vztahu a ověřila si stav v insolvenčním rejstříku a v centrálním registru exekucí. Nevyžádala si sice potvrzení o příjmech, avšak ustanovení § 9 spotřebitelského zákona ji takovou povinnost neklade. Při posouzení úvěruschopnosti povinného je nezbytné primárně přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu tak, aby současně byla šetřena i dlužníkova práva na ochranu soukromí a osobních údajů, pouhá absence potvrzení o příjmech, které by nad to nepřineslo žádné nové informace, tak nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru. Odvolací soud rovněž připomíná, že oprávněná není sto ověřit subjektivní ochotu povinné sjednaný závazek plnit. Pokud jde o dovolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. , dodává, že toto je na posuzovanou věc nepřiléhající, neboť v něm oprávněná skutečně vycházela toliko z osobního prohlášení povinného o jeho majetkových poměrech a z nahlédnutí do registru dlužníků, kdežto v posuzované věci oprávněná postupovala důkladněji a nashromáždila o úvěruschopnosti více podkladů. Pokud jde o přiměřenost smluvní pokuty ve výši 800 Kč denně odpovídající 0,5 % jistiny dluhu, shledal tuto výši přiměřenou. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2018, sp. zn. . Dodal, že pro přiměřenost smluvní pokuty nebyla podstatná výše jedné splátky, ale celková výše vymáhané jistiny. Eventuální nepřiměřenost pokuty nemohla umocnit ani sjednaná ztráta výhody splátek.

Shora zmíněné usnesení odvolacího soudu napadla v celém rozsahu povinná. Namítá, že odvolací soud neprávně posoudil:

1) otázku úvěruschopnosti podle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, když oprávněná vycházela toliko z jejího prohlášení, aniž by si s dostatečnou odbornou péči prověřila její závazky v dalších přístupných registrech a příjmy. V této souvislosti poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. dubna 2015, č. j. -39, jehož závěry se v posuzované věci plně uplatní. O opaku podle dovolatelky nesvědčí ani odvolacím soudem doplněné a zopakované dokazování, z něhož je zřejmé, že oprávněná si například nevyžádala potvrzení o příjmech, doklady o výdajích povinné či přehled civilních a exekučních řízeních vedených za povinnou, přitom si byla vědoma toho, že proti povinné již je (minimálně) jedna exekuce vedena, a právě proto měla postupovat o to důkladněji při zjišťování úvěruschopnosti povinné. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nelze považovat za věrohodné registry dlužníků typu SOLUS, BRKI a NRKI. Oprávněná si měla a mohla žádat o ověření závazků z těchto databází a to přímo od povinné;

2) otázku zesplatnění spotřebitelského úvěru v důsledku údajného jednodenního prodlení povinné, k němuž odvolací soud neprovedl navržený výslech povinné, z něhož mohly být zjištěny další relevantní okolnosti, z kterých by mimo jiné vyplynulo, že povinná nemohla být v prodlení se splacením splátky. I kdyby navíc byla v prodlení se splacením jedné splátky, nemohlo tímto dojít k zesplatnění celého dluhu. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2014, sp. zn. . Namítá, že v posuzované věci povinná nebyla v prodlení se dvěmi splátkami či jednou splátkou po dobu delší než 3 měsíce. Oprávněná tak nebyla oprávněna zesplatnit jí poskytnutý úvěr. Argumentaci odvolacího soudu, podle které si oprávněná s povinnou neujednaly dohodu o ztrátě výhody splátek podle ustanovení § 1931 o. z., ani nejde o situaci předvídanou v ustanovení § 2341 o. z., nýbrž jde o smluvní úpravu splatnosti dluhu, nepovažuje za správnou, neboť je v rozporu s ustanovením § 1813 a § 1815 o. z., a zakládá výraznou nerovnováhu ve vztahu mezi podnikatelkou (oprávněnou) a spotřebitelkou (povinnou);

3) otázku opomenutých důkazů, neboť odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení navržené důkazy v systému úplné apelace, přičemž s jejich neprovedením se řádně nevypořádal, když toliko uvedl, že tyto důkazy (například výslech povinné apod.) jsou nadbytečné, aniž uvedl důvod této nadbytečnosti;

4) otázku neplatného ujednání o smluvní pokutě z důvodu rozporu s dobrými mravy. Výše smluvní pokuty činí 0,5 % z jistiny denně, ročně tato výše představuje 182,5 % z jistiny, přičemž je stanovena fixní částkou (800 Kč denně) a nijak nereflektuje případné snížení dlužné částky. Dovolatelka dále upozorňuje, že denní sazba smluvní pokuty několikanásobně převyšuje odpovídající sazbu zákonného úroku z prodlení či sjednávaného běžného úroku. Odvolací soud se přitom v této souvislosti nijak nezabýval tím, jaká byla obvyklá úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětných smluv. Upozorňuje, že měsíční výše smluvní pokuty několikanásobně převyšuje i samotnou sjednanou měsíční splátku. Povinná proto považuje za nepřiměřené, tj. v rozporu s dobrými mravy, aby oprávněná za dobu 74 dní prodlení požadovala částku představující více jak polovinu jistiny úvěru.

S ohledem na výše uvedené proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2019, č. j. -272, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání povinné se oprávněná vyjádřila tak, že prověřování úvěruschopnosti ze strany oprávněné proběhlo řádně a dostatečně a především v souladu s ustanovením § 9 spotřebitelského zákona, když vyjma samotného prohlášení povinné, požadovala spoluvydlužitele, nahlédla do Centrální evidence exekucí, nahlédla do Sbírky listin v katastru nemovitostí a nahlédla do insolvenčního rejstříku. Katalog povinností oprávněné, jejichž splnění při prověřování úvěruschopnosti povinné po oprávněné povinná požaduje, je nepřiměřený. Skutečnost, že na majetek povinné již byla vedena exekuce, je irelevantní a neměla vliv na prodlení povinné. Připomíná, že šlo v pořadí již o druhé prodlení povinné, když první prodlení oprávněná tolerovala a zápůjčku nezesplatnila, byť tak učinit mohla. K zesplatnění zápůjčky došlo v důsledku prodlení, jehož předvídatelnost objektivně předem ověřit nelze.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “., a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není z níže uvedených důvodů přípustné podle ustanovení

Dovolatelka ve svém dovolání formulovala čtyři dovolací otázky. Dovolatelka v prvé řadě namítá, že oprávněná při posuzování její úvěruschopnosti nepostupovala v souladu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť vycházela toliko z jejího prohlášení, aniž by si s dostatečnou odbornou péči prověřila její závazky v dalších přístupných registrech a příjmy.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. července 2018, sp. zn. , uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, tzn., vyjde-li toliko z informací od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit.

V posuzované věcí oprávněná s povinnou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru (zápůjčce). Oprávněná při posuzování úvěruschopnosti povinné vycházela jednak z prohlášení povinné, dále z informací z katastru nemovitostí, z insolvenčního rejstříku a z Centrální evidence exekucí. S ohledem na dosavadní platební morálku povinné zohlednila, že na majetek povinné již je nařízena exekuce a neshledala tuto skutečnost jako bránící v poskytnutí dalšího úvěru (zápůjčky) povinné. Z opatrnosti však požadovala dalšího spoluvydlužitele.

Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru nevymezuje, z jakých zdrojů je osoba věřitele povinna vycházet při posuzování úvěruschopnosti osoby dlužníka. Toliko uvádí, že schopnost spotřebitele splácet je třeba posoudit na základě dostatečných informací, které mohou být získány i od spotřebitele, tj. nikoliv výhradně jen od něj. Jaké množství informací je již možné považovat za dostatečné se přitom může případ od případu lišit a taktéž se liší. Postup věřitelů při posuzování úvěruschopnosti dlužníků proto nelze paušalizovat. Rozhodující pro postup věřitele je to, zda je schopen doložit, že schopnost dlužníka splácet dluh ověřil.

Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. , klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.

Je sice pravdou, že oprávněná mohla při posuzování solventnosti povinné vycházet i z dalších informačních zdrojů, například mohla po povinné (stejně jako po spoluvydlužiteli), aby ji tato své příjmy, potažmo výdaje doložila. Jak si ale lze povšimnout, samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost. Netvrdí, že oprávněné poskytla nepravdivé, neúplné či nedostačující údaje o svých osobních a majetkových poměrech. Netvrdí, že by oprávněná pochybila, když úvěruschopnost povinné vyhodnotila kladně. Není tedy sporu o tom, že povinná v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky. Tuto skutečnost nemůže zvrátit ani zevrubná snaha povinné o zpětné zpochybnění postupu oprávněné, která při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala s náležitou odbornou péčí, když doložila, že při ověřování majetkových poměrů povinné a jejího spoludlužníka vycházela i z jiných než povinnou a spoludlužníkem poskytnutých informací.

S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka posouzení úvěruschopnosti povinné oprávněnou (námitka povinné č. 1) byla odvolacím soudem posouzena v souladu se shora citovanými judikaturními závěry Nejvyššího soudu ohledně výkladu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

Pokud jde o druhou namítanou otázku stran zesplatnění spotřebitelského úvěru v důsledku údajného jednodenního prodlení povinné. Dovolací soud nejprve uvádí, že namítá-li povinná, že odvolací soud neprovedl všechny nezbytné důkazy, zejména jí navržený výslech, jde o námitku, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jí povinná brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a hodnocení jím provedených důkazů. Podle ustanovení přitom lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. ). Přípustnost dovolání pak rovněž nemůže založit námitka povinné, že odvolací soud nesprávně posoudil smluvními stranami údajně ujednanou ztrátu výhody splátek jako smluvně dohodnutou dobu splatnosti, která je navíc v rozporu s ustanoveními a o. z.

Oprávněná si s povinnou v notářském zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti sepsaném JUDr. Ivanem Houdkem, notářem se sídlem v Příbrami, v kanceláři notáře na adrese Příbram II, Pražská č. 30, dne 1. září 2014, pod zn. N 683/2013, NZ 604/2014 (dále jen „notářský zápis“), který je v posuzované věci exekučním titulem, dohodla, že „v případě prodlení dlužníků se splacením některé splátky či její části se bez dalšího stává celý dluh (tedy jistina včetně příslušenství) splatným ke dni, ve kterém takové prodlení dlužníků poprvé nastane (ztráta výhody splátek)“. Přestože se v citované části notářského zápisu uvádí, že si jeho smluvní strany sjednaly ztrátu výhody splátek, o tuto se v posuzované věci nejedná.

Ztráta výhody splátek je upravena v ustanovení o. z. (dříve ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), podle něhož, bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

V posuzované věci si však oprávněná s povinnou ujednaly konkrétní dobu splatnosti zůstatku pohledávky, přičemž tato nastala v okamžiku, ve kterém se dohodly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. ) a to bez ohledu na to, zda oprávněná právo na zesplatnění u povinné uplatnila či nikoliv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. ). Posouzení sjednané doby splatnosti odvolacím soudem je tak správné, resp. v souladu s judikaturními závěry dovolacího soudu, od kterých tento nemá důvod se odchýlit. Pro úplnost dovolací soud dodává, že ujednání přesné doby splatnosti zůstatku dluhu samo o sobě nezakládá nerovnováhu ve vztahu mezi podnikatelkou (oprávněnou) a spotřebitelkou (povinnou). V každém individuálním případě je třeba ověřit, zda osoba podnikatele, která jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohla rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013 ke smlouvám o propagaci reklamní plochy, , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013). V posuzované věci přitom bylo zesplatnění dluhu ze zápůjčky smluvními stranami sjednáno individuálně (nešlo o tzv. formulářovou smlouvu), nejednalo se tedy o

„smluvní podmínku“

závisející výlučně na vůli oprávněné, jejíž naplnění by mohla ovlivnit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2016, sp. zn. ) a která by tak zakládala výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

Dále povinná v dovolání namítá (námitka č. 3), že odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení navržené důkazy v systému neúplné apelace. Ani tato námitka však nemůže založit přípustnost jejího dovolání, neboť jí povinná opětovně brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a hodnocení jím provedených důkazů (k tomu opětovně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. ).

Námitka povinné č. 4 směřuje do ujednání o výši smluvní pokuty, která je podle povinné v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatná, neboť činí 0,5 % z jistiny denně, ročně tedy představuje 182,5 % z jistiny. Povinná uvádí, že smluvní pokuta je stanovena fixní částkou ve výši 800 Kč denně za každý den prodlení až do úplného zaplacení sjednané částky s příslušenstvím a nijak nereflektuje případné snížení dlužné částky. Stejně tak nekoresponduje s obvyklými úrokovými mírami u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi ní a oprávněnou. Dovolací soud však v této souvislosti připomíná, že povinná opomíjí skutečnost, že smluvní pokuta má kromě jiného sankční charakter, neboť účastníka smluvního vztahu, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Poměřování výše smluvní pokuty s cenou finančních prostředků na trhu, která odpovídá obvyklé výši úroků z poskytovaných úvěrů, přitom představuje neadekvátní způsob posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty (k tomu srovnej například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. , a zde citovaná rozhodnutí).

Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního jednání, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Odlišně by měla být hodnocena výše smluvní pokuty sjednaná ve formě pevně stanové částky a smluvní pokuta sjednaná formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty.

Dovolací soud již dříve dovodil, že v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu je smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. , ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. , či ze dne 27. února 2007, sp. zn. ).

V posuzované věci byla oprávněnou s povinnou ujednána smluvní pokuta ve výši 800 Kč denně, tzn. ve výši odpovídající právě 0,5 % denně z celkové dlužné částky. Odvolací soud dospěl k závěru, že takto sjednaná výše smluvní pokuty odpovídá významu a výši zajištěné povinnosti, stejně jako i okolnostem, za nichž byla sjednána, včetně toho, že ve smlouvě nebyl dohodnut žádný další nepřiměřený úrok ani žádná další významnější sankce, k čemuž dovolací soud dodává, že oprávněná s povinnou neuzavřely formulářovou smlouvu. Ujednání o smluvní pokutě bylo výsledek vzájemného smluvního koncensu obou smluvních stran. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadané rozhodnutí je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a výše smluvní pokuty tudíž není nepřiměřená.

Vzhledem k tomu, že ani jedna z námitek dovolatelky nezaložila přípustnost jejího dovolání, Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 6. 2019

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu