Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 23/2018

28 Cdo 23/2018-321

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kaplice, IČ 650 25 725, se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, a 2. městu Kaplice, IČ 002 45 941, se sídlem v Kaplici, Náměstí 70, zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. února 2017, č. j. -277, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Machové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. -237, zamítl návrh žalobkyně na určení, že první žalovaná je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Řečeného se žalobkyně domáhala jakožto oprávněná osoba ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), právní nástupkyně Farnosti Kaplice – původního vlastníka sporných nemovitostí, jenž byl dle skutkových zjištění soudu prvního stupně z hospodaření na nich vypovězen ke dni 1. 10. 1949. Pozemky pak přídělem podle § 16 odst. 6 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) – dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“, získala Městská obec XY (právní předchůdkyně druhého žalovaného), jež se ke zmíněnému datu ujala držby (jak prokazuje zápis ze dne 30. 11. 1951). Město XY se jejich vlastníkem stalo ex lege v intencích , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen „ “), dříve, než nabylo účinnosti blokační ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Se závěrem, že jde o historický majetek obce, jejž nabyla před 31. 12. 1949, okresní soud žalobu na určení vlastnického práva státu zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. -277, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšed ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Jako nepřípustnou novotu [nejedná se o případ předvídaný , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “] odmítl žalobkyní předložené rozhodnutí o výkupu vydané ONV v Kaplici dne 29. 4. 1949, jež mělo dokládat odlišné datum faktického převzetí pozemků obcí Kaplice, než které bylo prokázáno v řízení před okresním soudem. Odkázav na § 17 zákona č. 46/1948 Sb., připomněl, že vlastníkem se podle citované normy přídělce stal dnem převzetí držby bez ohledu na okamžik vydání přídělové y. Historická realita, v níž bylo formální rozhodnutí o přídělu vydáváno často později (po 1. 1. 1950, tedy v době, kdy již obce postrádaly schopnost být subjekty právních vztahů), či vůbec, byla zákonodárcem reflektována v Nabyl-li zákon o půdě včetně účinnosti až poté, co vlastnické právo k dotčeným nemovitostem přešlo na druhého žalovaného podle , jako jeho historický majetek, nemohlo se tak stát v rozporu se jmenovaným blokačním ustanovením. Vylíčené závěry nezpochybní ani nedodržení toliko pořádkové lhůty ve smyslu , ve znění účinném do 28. 6. 2012, k zapsání vlastnického práva obce do katastru nemovitostí. Vzhledem k vyřčenému krajský soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu z důvodu odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, případně pro otázku v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešenou. Nesouhlasí primárně se ztotožněním data výpovědi původního vlastníka s okamžikem faktického převzetí nemovitostí ze strany právní předchůdkyně druhého žalovaného. Nalézacím soudům vytýká chybnou interpretaci zápisu ze dne 30. 11. 1951, v němž absentuje časový údaj o faktickém převzetí pozemků uvedený v přídělové ě datem 1. 10. 1950. Namítá proto odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , přijal-li odvolací soud skutková zjištění bez opory v provedeném dokazování. Eventuálně nastiňuje otázku v judikatuře doposud neřešenou – lze-li ztotožňovat okamžik faktického převzetí držby s datem výpovědi původního vlastníka. Dále pak brojí proti nepřipuštění jí navrhovaného důkazu v odvolacím řízení, setrvávajíc na tvrzení, že jej předložila již v průběhu jednání před soudem prvního stupně. Postup odvolacího soudu, jenž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , shledává v tomto směru nekorektním proto, že nebyla soudem prvního stupně poučena ve smyslu Brojí rovněž proti současné aplikaci a , neboť vlastnické právo není možné nabýt podle obou zmíněných ustanovení zároveň, a trvá i nadále na tom, že provedenými důkazy nelze doložit faktické převzetí pozemků právní předchůdkyní druhého žalovaného ke dni 1. 10. 1949. Soudy aprobovaný výklad přitom považuje za rozporný s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Navrhuje tedy zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se samostatnými podáními vyjádřili oba žalovaní. Ztotožňujíce se s rozhodnutím krajského soudu, shodně navrhují jeho odmítnutí pro nepřípustnost, eventuálně (návrh první žalované) je zamítnout, přičemž požadují náhradu nákladů řízení [žalovaná 1. podle , o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu – dále jen „ “, a žalovaný 2. v intencích , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu)].

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání však přípustným není.

Podle až d) dnem jeho účinnosti přecházejí do vlastnictví obcí nezastavěné pozemky, pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

Dle do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 (účinností ) přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.

Ve vztahu k citovaným ustanovením Nejvyšší soud konstantně judikuje, že dle prvního z nich nabývaly obce do vlastnictví objekty, jež tvořily jejich historický majetek, pročež mezi předpoklady naplnění skutkové podstaty uvedené v patří prostá existence vlastnického práva obce k datu 31. 12. 1949, tedy dni předcházejícímu zrušení obcí a jejich nahrazení národními výbory ve smyslu zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). Úprava zakotvená v se vedle toho vztahuje k majetku, jenž byl dle tam zmíněných norem obcím přidělen, aniž by jej však nabyly před koncem roku 1949 do svého vlastnictví (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ). Účelem novelou zavedené samostatné skutkové podstaty restituce obecního majetku bylo rozšířit možnosti restituce obecního majetku na ten, který jim byl formálně přidělen až po 31. 12. 1949, přejít tak mohl i majetek v případě sporných přídělových rozhodnutí vydaných okolo roku 1950, respektive později, či takový, o jehož přídělu svědčící písemnosti absentovaly zcela (k tomu srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

Byť lze tedy přisvědčit mínění dovolatelky vyžadující rozlišení mezi jednotlivými skutkovými podstatami restituce majetku ze strany obcí obsaženými v zákoně č. , není možné přitakat jejím úvahám, že by se naznačenému přístup odvolacího soudu některak příčil. Krajský soud, aprobuje skutková zjištění soudu prvního stupně (avizuje přitom souhlas i s jeho právním posouzením věci), vycházel v projednávané kauze z prokázaného zjištění, že se právní předchůdkyně druhého žalovaného (obec XY) chopila držby dne 1. 10. 1949, tedy ještě přede dnem účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., jehož důsledkem bylo zrušení obecního vlastnictví. Nelze přitom dovolatelce přitakat v domněnce, podle níž je právní posouzení v rozporu s jí odkazovanou judikaturou, ať už v otázce zjišťování rozhodných faktů (probíhajícího na základě korektně prováděných a hodnocených důkazů), v souvislosti s níž upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. (jenž se nadto vztahuje k dřívější právní úpravě občanského soudního řízení, která jako jeden z dovolacích důvodů připouštěla námitku absence opory skutkových zjištění v provedeném dokazování), či jejich subsumpce pod příslušnou restituční normu (zde poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. ). K vyslovenému se nadto sluší dodat, že skutkové závěry nalézacích soudů (v poměrech souzené věci především okamžik faktického převzetí držby pozemků ze strany právní předchůdkyně druhého žalovaného) není možné podrobit přezkumu před dovolacím soudem (k tomu blíže mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nelze si sice nevšimnout odvolacím soudem zvolené formulace zmiňující v závěru jeho rozhodnutí oba relevantní paragrafy , která by mohla čtenáře svádět k domnění o současném naplnění obou restitučních skutkových podstat, ovšem zde je zapotřebí zdůraznit, že takové vyjádření je odrazem znění zákona, jenž normou zakotvenou v doplňuje předchozí (přímo na něj odkazuje), a je tedy při aplikaci nutné vycházet z obou těchto ustanovení.

V souvislosti s řešením údajné blokace pozemků § 29 zákona o půdě ve prospěch jeho restituce církvi, proti kterému dovolatelka rovněž vznáší argumenty, sluší se pak dodat, že i v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu obstojí. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo k obdobné otázce již několikrát vysloveno, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti ) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány , přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu blíže viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , jakož i jeho rozsudek ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , a v něm uváděná rozhodnutí).

Odkazujíc na u, jež byla, jak se podává z obsahu spisu, korektně krajským soudem jako nepřípustný důkaz předložený až v odvolacím řízení odmítnuta, dospívá pak dovolatelka k jiným skutkovým zjištěním, než která přijaly nalézací soudy. Zakládá-li tak svou argumentaci na odlišném pojetí skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací, respektive okresní soud, nemohou její námitky přípustnost dovolání založit, neboť se nejedná o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. ). Samy skutkové konkluze přijaté v předchozích řízeních, jak bylo shora připomenuto, revizi v dovolacím řízení podléhat nemohou.

Přípustnost dovolání nemůže přivodit ani námitka o absenci poučení podle , v níž dovolatelka spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soud ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , není-li v daném případě napadené rozhodnutí založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, čemuž by jí postrádané poučení mělo předcházet, nýbrž vychází-li z prokázaného data ujmutí se držby pozemků ze strany právní předchůdkyně druhého žalovaného. Rozhodnutí soudu vystavěné na zjištěném skutkovém stavu věci přitom nevyžaduje poučení podle (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

Ze shora vyřčeného je tudíž zjevné, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž se v projednávané kauze nejedná ani o právní otázku v rozhodovací praxi doposud neřešenou. Nepředestřela-li pak žalobkyně v dovolání žádnou jinou otázku, pro niž by je bylo možné shledat přípustným, přistoupil dovolací soud v intencích k jeho odmítnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly druhému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle bodu 5 a advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení advokátního tarifu a navýšení o 21 % DPH dle má tedy druhý žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.

Procesně úspěšné první žalované, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, pak přísluší ve smyslu , ve znění (srov. jeho čl. II bod 1.), ve spojení s náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 6. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu