Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 731/2019

-1094

USNESENÍ

I. T.,

nar. XY, bytem XY,

zastoupená JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalovaným:

1) Národní památkový ústav,

IČ

75032333, se sídlem v Praze, Valdštejnské náměstí 3, zastoupený Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, a

2) Zámek Slavkov – Austerlitz – příspěvková organizace,

IČ 00373320, se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 1,

o vydání movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018, č. j. -1056, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokátky Mgr. Jiřiny Svojanovské do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ad) 2

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výroky II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2016, č. j. -931, kterými byla žaloba zamítnuta v části o vydání v uvedených výrocích blíže specifikovaných movitých věcí a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i v části o vydání v tomto výroku blíže specifikovaných movitých věcí z mobiliáře zámku Rájec – Jestřebí a zámku Lysice (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud zároveň zrušil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl žalovaný ad 1) zavázán k úhradě soudního poplatku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady jeho přípustnosti (v části směřující vůči měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu) spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, případně otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Předestřela přitom tyto otázky: 1) zda zámecký mobiliář bylo lze konfiskovat podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), 2) zda právní předchůdce dovolatelky (její otec A. S.) byl osobou německé národnosti ve smyslu § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a 3) zda se na něj vztahovala výjimka dle § 1 odst. 2 tohoto dekretu. V části směřující vůči potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu pak dovolatelka přípustnost svého dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování okruhu movitých věcí, na něž se vztahovala výzva jejího právního předchůdce učiněná ve smyslu ustanovení a 2 , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „“), odchýlil od v posuzovaném řízení vydaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. .

Žalovaný ad 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „“); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Základním zákonným předpokladem restituce majetku dle je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ust. citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu.

Dovolací soud přitom již opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. ).

K posuzování dovolatelkou předestíraných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. ). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ve světle uvedené judikatury, tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (jak je tomu kupř. v režimu restitucí zemědělského majetku dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případě ustanovení , kterým se upravují některé otázky související se ). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci veškerého majetku dotčené osoby přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. ) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. ).

Vyšlo-li tudíž v posuzované věci najevo, že movité věci nárokované dovolatelkou dle nabyl Československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě vyhlášek Okresního národního výboru v Tišnově ze dne 25. 7. 1945, č. j. 360/X/F/u-1945, a Okresního národního výboru v Uherském Brodě ze dne 25. 7. 1945, č. j. B 2.693/1945, jimiž byl za osobu podléhající konfiskaci označen právní předchůdce dovolatelky a které z podnětu podaného opravného prostředku nebyly do počátku rozhodného období zrušeny či změněny – dovolatelkou označeným výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 2. 3. 1948, završujícím proces konfiskace, vydaným již v rozhodném období, zde tedy nedošlo ke změně či anulaci rozhodnutí vydaného ještě před započetím rozhodného období orgánem státu ve prospěch původního vlastníka, jakožto projevu politické perzekuce ( ve spojení s ) – je zjevné, že tyto věci (bez ohledu na to, zda byly konfiskačními správními akty individualizovány či nikoliv) přešly coby součást majetku konfiskací postižené osoby do vlastnictví státu již dnem účinnosti aplikovaného dekretu (23. 6. 1945), tedy před počátkem rozhodného období ( ). V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis () jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. realizována, nepřipouští (nevymezuje jej jako restituční důvod), nejsou pak z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady, nicotnosti či věcné nesprávnosti těchto rozhodnutí (viz dovolatelkou namítaný nedostatek působnosti dekretu č. 12/1945 Sb. na majetek tvořící zámecký mobiliář, nesprávné postižení adresáta konfiskačního rozhodnutí, coby osoby nikoliv německé národnosti, či nedostatečné vyhodnocení naplnění podmínek § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.).

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že zákonné předpoklady restituce žalobkyní nárokovaných movitých věcí dle , nejsou naplněny, když k jejich odnětí došlo na základě výše uvedených konfiskačních správních aktů podle dekretu č. 12/1945 Sb. mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; ), nijak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , a na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Uvedené konkluze přitom v situaci, kdy použitý restituční předpis neumožňuje přezkum vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti správních (deklaratorních) rozhodnutí navazujících na aplikovaný dekret (nevymezuje je jako samostatný restituční důvod), evidentně nelze zpochybnit prostřednictvím dovolatelkou předestíraných otázek, jimiž se domáhá posouzení, zda se na nárokované movité věci a osobu jejího právního předchůdce dekret č. 12/1945 Sb. vskutku vztahoval. Optikou uvedených otázek tudíž na přípustnost dovolání očividně usuzovat nelze.

Zjišťuje-li pak soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z něj konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Jinými slovy, právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li naopak soud závěry o obsahu právního jednání, dospívá ke skutkovým zjištěním a nikoliv k právním závěrům (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu (zejména obsahu výzvy dovolatelky doručené dne 30. 9. 1991 povinné osobě) a přihlížeje k písemně zachycenému jazykovému vyjádření jednající osoby (viz , , účinného do 31. 12. 2013), dovodil, že učiněná výzva ve smyslu ustanovení a 2 , obsahující výslovnou žádost o vydání „movitého majetku, který patřil k 25. 2. 1948 do evidence státního zámku Lomnice u Tišnova“, se vztahuje právě na movité věci evidované k uvedenému datu jako majetek dotčeného zámku, a nikoliv již na jiné movité věci patřící původně právnímu předchůdci dovolatelky (mobiliář panství Luhačovice), jde o závěr skutkový, a nikoliv právní. Platí přitom, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoli tedy dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje ve výše naznačeném rozsahu skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť uvedenými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výklad předmětné výzvy realizovaný soudy nižšího stupně nadto koresponduje ustálené judikatuře, dle níž interpretace obsahu právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno (vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem), a nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. ; dále srov. z judikaturní praxe Nejvyššího soudu jeho rozhodnutí ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , či ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. , či z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nikterak přitom neodporuje ani dovolatelkou označenému nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. (vydanému v posuzovaném soudním řízení), jenž se otázkou vymezení okruhu movitých věcí dotčených předmětnou výzvou nezabýval a předčasným (se zřetelem ke značnému rozsahu nárokovaného movitého majetku) shledal tolik závěr obecných soudů o nedostatečné individualizaci požadovaných movitých věcí.

Vytýká-li dovolatelka konečně, že jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení a že odvolací soud nezopakoval provedené důkazy, rozhodl překvapivě a v rozporu s jejím legitimním očekáváním, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto svých námitek poukazuje na vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným ( ), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci. V situaci, kdy rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně (pro závěr o nenaplnění zákonné podmínky vzniku majetkové křivdy v rozhodném období ve smyslu ustanovení byla podstatnou již soudem prvního stupně učiněná skutková konkluze, že právní předchůdce dovolatelky byl za osobu podléhající konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. označen správními akty vydanými ještě před započetím rozhodného období), totiž odvolací soud nikterak nepochybil, nezopakoval-li provedené důkazy ( ). Současně tak nešlo ani o případ, kdy by odvolací soud postupoval překvapivě, tj. kdy by z pohledu předcházejícího řízení posuzoval rozhodovanou věc originálním způsobem, zbavuje tak účastníky řízení možnosti vůči přijatým závěrům skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. , či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. ). Okolnost, že posuzované soudní řízení bylo přerušeno do skončení správního řízení o státním občanství dovolatelčina právního předchůdce, pak sama o sobě zcela nepochybně nebyla s to založit legitimitu očekávání dovolatelky, že v závislosti na výsledcích tohoto správního řízení nutně uspěje i v soudním řízení o majetkových restitučních nárocích vznesených dle Pakliže žaloba v posuzovaném případě nebyla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, nebylo zde zjevně důvodu ani pro postup soudu podle Postup podle tohoto ustanovení totiž přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v projednávaném případě naplněny nebyly ( ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného ad 1), jenž se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [, 7 bod 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ad 2), který se k dovolání nevyjádřil, pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na

www.usoud.cz

.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 5. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu