Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2064/2018

-506

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. N.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

,

IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované

hlavního města Prahy

, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17,

o vydání náhradních pozemků, event. o zaplacení částky 46 813 881,40 Kč

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. , -423, t a k t o :

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. února 2014, č. j. -338 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. května 2015, č. j. -389, a doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14. července 2015, č. j. -391),

se zastavuje

.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. , -423,

se zrušuje

a věc se

vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2014, č. j. -338, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. května 2015, č. j. -389, a doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14. července 2015, č. j. -391, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované „převést na žalobce bezúplatně pozemek parc. č. v k. ú. K., obec P. (dále jen „předmětný pozemek“) jako pozemek náhradní, nebo jiný pozemek na území P. ve vlastnictví České republiky a správě Státního pozemkového úřadu, který je vhodný k uspokojení restituční pohledávky, případně zaplacení částky ve výši 46 813 881,40 Kč, a to buď z titulu restituční náhrady, anebo jako náhradu škody“ (výrok I); dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III).

Takto soud prvního stupně rozhodl v situaci, kdy v předchozím průběhu řízení – rozsudkem ze dne 8. března 2012, č. j. -238 – bylo žalobci z celkově (eventuelně) požadované částky 46 900 780 Kč (jejíž výši žalobce odvozuje od obvyklé ceny předmětného pozemku) již pravomocně přisouzena částka 86 898,60 Kč, jakožto peněžitá (restituční) náhrada podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. , -423, rozsudek soudu prvního stupně výrokem pod bodem I potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce získal postoupením od jiné oprávněné osoby (J. E. ml.) restituční nárok na vydání náhradních pozemků, opřený o rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 20. 5. 1996, č. PÚ 565/91. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 1998 sepsaná formou notářského zápisu č. j. N 3/98, NZ 2/98 ve znění provedené opravy, chyby v psaní (chyba spočívala v nesprávném odkazu na rozhodnutí Pozemkového úřadu č. PÚ 1133/92, nikoliv správně na č. PÚ 565/1991) byla podle soudů nižších stupňů platně uzavřena. Na základě tohoto postoupení právní předchůdce žalované vydal dne 19. 1. 1998 žalobci potvrzení, že je osobou oprávněnou a přísluší mu restituční náhrada. Následně byl sepsán návrh dohody o vydání předmětného pozemku jako pozemku náhradního v ceně 86 898,60 Kč, která však nebyla stranami uzavřena. Z dopisu Pozemkového fondu České republiky J. E. ze dne 10. 11. 1998 soudy zjistily, že Pozemkový fond České republiky „zrušil“ registrace na poskytnutí náhradních pozemků vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu č. PÚ 1133/92, neboť jde o rozhodnutí, jímž se oprávněné osoby staly vlastníky tam označených pozemků a nárok na pozemky náhradní jim proto z tohoto rozhodnutí nevznikl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 6. 2006, č. j. -60, pak bylo k žalobě J. E. mladšího proti Pozemkovému fondu České republiky určeno, že tento žalobce je oprávněnou osobou podle rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 20. 5. 1996, č. PÚ 565/91, co do dvoutřetinového podílu tímto rozhodnutím nevydaných pozemků (tedy i v rozsahu části nároku, který měl být postoupen žalobci J. N.).

Na základě výše rekapitulovaných skutkových zjištění soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobci svědčil restituční nárok na vydání náhradních pozemků vyplývající z označeného rozhodnutí pozemkového úřadu č. PÚ 565/1991, v rozsahu, v němž mu byl postoupen. Uspokojení restitučního nároku žalobce vydáním předmětného či jiného pozemku jako pozemku náhradního ovšem v tomto řízení, zahájeném v roce 2007, není možné, neboť toto právo žalobce se prekludovalo dnem 31. 12. 2005 ve smyslu ustanovení čl. VI, přechodná ustanovení, část třetí (tzv. „restituční tečka“), a proto bylo jeho restituční nárok možno uspokojit již toliko peněžní náhradou v cenách ke dni 24. 6. 1991. Vypořádání restitučního nároku v penězích, v částce 86 898,60 Kč, se žalobci dostalo již rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 8. 3. 2012, č. j. -238, vydaným v předchozím průběhu řízení; při stanovení výše peněžní náhrady vycházel soud prvního stupně z (nikdy nerealizovaného) návrhu dohody na vydání předmětného pozemku jako pozemku náhradního, v němž byl pozemek takto oceněn. Požadoval-li žalobce zaplacení dalších 46 813 881,40 Kč k uspokojení svého restitučního nároku, event. z titulu náhrady škody, konstatovaly soudy obou stupňů nedostatek pasivní legitimace žalované (měl-li by v tomto rozsahu být žalobní návrh kvalifikován jako náhrada škody způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu ), uzavíraje současně, že takto uplatněné právo na náhradu škody dle obecných předpisů je promlčeno. Závěr o promlčení vychází z úvahy, že právo na náhradu škody se promlčuje v objektivní tříleté (nejde-li o škodu úmyslnou) promlčecí době plynoucí ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, kterou – dle soudů nižších stupňů – bylo zrušení registrace restitučních nároků z rozhodnutí pozemkového úřadu č. 1133/92 Pozemkovým fondem České republiky, které bylo adresátu (J. E. coby oprávněné osobě) oznámeno již dne 10. 11. 1998; promlčecí lhůta tak, podle závěru odvolacího soudu, uplynula nejpozději dne 10. 11. 2001 a podal-li žalobce žalobu dne 27. 4. 2007, učinil tak opožděně. Částku 46 813 881,40 Kč pak soudy žalobci nepřiznaly ani „k uspokojení jeho restitučního nároku“, jelikož peněžitá náhrada ve výši 86 898,60 Kč, na níž měl právo, byla žalobci přiznána již v předchozím průběhu řízení a na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny předmětného pozemku žalobce právo nemá. V uvedeném směru soudy odkázaly i na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, z níž se podává, že rozdíl mezi dvěma možnostmi vypořádání restitučních nároků (vydání náhradního pozemku ve srovnání s peněžitou náhradou) vznikl toliko z důvodu růstu cen pozemků po roku 1991, za což však nelze stát činit odpovědným. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v celém (zbývajícím) rozsahu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí závisí na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice „zda začala objektivní promlčecí lhůta práva žalobce na náhradu škody běžet od okamžiku, kdy mu bylo žalovaným jeho dopisem ze dne 10. 11. 1998 sděleno, že ruší registraci jeho restitučního nároku“; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovozuje, že promlčecí doba jím uplatňovaného práva na náhradu škody (dle obecných předpisů) začala běžet až dnem 1. 1. 2006, neboť až do toho data stále usiloval o převod předmětného pozemku a až od tohoto dne mu bylo v důsledku tzv. restituční tečky zřejmé, že převodu předmětného pozemku nedosáhne. Dále namítá, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , vyplývá, že má právo na náhradu v tržní výši (obvyklé ceně) předmětného pozemku; uvedený odkaz odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně vyhodnotil jako nerelevantní, ačkoliv není nepřiléhavý a je v něm řešena obdobná problematika jako v nyní projednávané věci. Ve vztahu k výši náhrady poukazuje dovolatel i na to, že prodlení s uspokojením svého nároku nezpůsobil. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako vadné z důvodu chybějícího vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a bodem 2. článku II, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014).

Nejvyšší soud již usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , dovolací řízení zastavil, směřovalo-li dovolání žalobce i proti rozsudku soudu prvního stupně, a ve zbývajícím rozsahu (tj. v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu) dovolání odmítl jako vadné. Označené usnesení bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. , v němž Ústavní soud konstatoval porušení práva stěžovatele (žalobce) na soudní ochranu zaručeného d spočívající v odmítnutí dovolání pro nevymezení přípustnosti, ačkoliv tato náležitost dle Ústavního soudu v dovolání neabsentovala; konkrétně žalobce dle Ústavního soudu dovoláním nastolil otázku, dovolacím soudem dosud neřešenou, zda počátek běhu promlčecí lhůty pro náhradu škody nastal ke dni zrušení registrace žalobce jako oprávněné osoby nebo ke dni účinnosti tzv. „restituční tečky“ a dále namítl, že je napadené rozhodnutí v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. .

Podle y vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování ústavněprávního závěru Ústavního soudu, tj. nosných důvodů rozhodnutí, vysloveného v předchozím nálezu v téže věci (tj. nerespektování kasační závaznosti

ratia decidendi

předchozího nálezu) představuje porušení y (nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. , ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. , ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. ).

Proto již s ohledem na vázanost obecného soudu nosnými důvody, o něž je opřen kasační nález Ústavního soudu vydaný v této věci, Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu obsahuje obligatorní náležitosti podle ; přitom dovolací soud znovu konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené

Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ovšem Nejvyšší soud podle ustanovení , znovu zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ačkoliv předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno v celém rozsahu, ve vztahu k rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení Ústavní soud žádné výhrady, jež by měly být obecnými soudy reflektovány, nevznesl.

Dovolání – v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu – je přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, spočívá na řešení otázky hmotného práva (určení počátku promlčecí doby práva na náhradu škody), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež takto provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti (, a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( věty druhé ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jestliže ke vzniku (v souzené věci tvrzeného) práva na náhradu škody mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, , ).

Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.

Podle ustanovení § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).

Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, případně desetiletá (jde-li o škodu způsobenou úmyslně). Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

V projednávané věci se nárok žalobce na náhradu škody dle soudů nižších stupňů promlčel uplynutím tříleté objektivní promlčecí lhůty. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu začíná běh objektivní promlčecí lhůty v okamžiku, kdy nastala událost, která snížila majetkový stav poškozeného; pojem události, z níž škoda vznikla ve smyslu ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák., zahrnuje přitom nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. ).

Pro řešení otázky promlčení je proto rozhodující stanovení okamžiku vzniku škody. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nabyl žalobce restituční nárok postupní smlouvou, na jejímž základě obdržel dne 19. 1. 1998 od Pozemkového fondu ČR potvrzení, že je osobou oprávněnou. Podle vyrozumění dopisem Pozemkového fondu ČR ze dne 10. 11. 1998 však byly „zrušeny registrace“ restitučních nároků z rozhodnutí pozemkového úřadu č. PÚ 1133/92 včetně žalobcova nároku (ač šlo ve smlouvě o postoupení toliko o chybu v psaní), čímž – dle závěru soudů nižších stupňů – žalobci vznikla škoda.

Soudy nižších stupňů však ve svých rozhodnutích opomněly, že škoda na straně oprávněné osoby vzniká zásadně až zánikem restitučního nároku (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ) a že evidence výše nároku Pozemkovým fondem ČR (resp. Státním pozemkovým úřadem) nemá jakékoliv důsledky ve vztahu k existenci restitučního nároku; proto také ustálená rozhodovací praxe připouští žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ), kterou může být odstraněn rozpor v ocenění restitučního nároku mezi oprávněnou osobou a žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem.

Protože samotným „zrušením registrace“ jeho restitučního nároku žalobci škoda vzniknout nemohla (což je ostatně zřejmé i z rozsudku soudu prvního stupně vydaného v projednávané věci 8. 3. 2012, č. j. -238, jímž byla žalobci na jeho restituční nárok vyplacena peněžitá náhrada ve výši 86 898,60 Kč), neobstojí závěr odvolacího soudu, že tímto okamžikem začal běh tříleté objektivní promlčecí lhůty (jde-li o v této věci současně uplatňované právo na náhradu škody). Závěr o promlčení práva žalobce na náhradu škody je tak přinejmenším předčasný, a proto nesprávný. V dalším řízení bude ovšem na odvolacím soudu, aby se zabýval i otázkou, kdy a zda vůbec žalobci vznikla tvrzená škoda, kdy nepochybně zohlední i závěry ustálené rozhodovací dovolacího soudu (shrnuté např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. ).

K námitce dovolatele, že je napadené rozhodnutí v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , nelze než uvést, že argumentace tímto nálezem případná není, neboť (jak k námitce žalobce vyložil již odvolací soud) jde o nález pojednávající o výši náhrady za vyvlastněné pozemky. Toliko pro úplnost dovolací soud dodává, že závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž s ohledem na účel, jehož má být restitucí dosaženo (tedy odčinění majetkové křivdy akty dřívějšího totalitního státu, jež byly učiněny v rozporu se základními zásadami demokratické společnosti) lze oprávněné osobě přiznat restituční peněžitou náhradu, jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných v okamžiku nabytí účinnosti příslušných restitučních zákonů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. , a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. ), se neuplatní na osoby, které restituční nárok získali postoupením; k rozdílnému postavení postupníků oproti původně oprávněným osobám a jejich dědicům srov. zejména bod VIII/g nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. .

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež vychází z posouzení, že žalobci nelze jím uplatněné právo přiznat již z důvodu promlčení, správné není. Přitom ani Nejvyšší soud nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci. [To závisí na kvalifikovaném posouzení dalších otázek, jež nejsou předmětem dovolání a jejichž řešením by dovolací soud překračoval rámec dovolacího řízení; srov. věty první ]

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věty první ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (, ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (, věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2018

Mgr. Petr Krauspředseda senátu