Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 409/2017-51

28 Cdo 409/2017-51

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. G., P., zastoupené JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/14, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 1.569.890 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. -34, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. -34, a ve výrocích II. a III. též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. listopadu 2015, č. j. -16, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění :

Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni, jakožto oprávněné osobě ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), za pozemek v katastrálním území V., odňatý způsobem naplňujícím restituční důvod dle zákona o půdě, jenž jí podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ze dne 3. 11. 2003, č. j. PÚ 7590/93, nebyl vydán, náleží (bez ohledu na změnu sociálních a ekonomických poměrů za dobu od nabytí účinnosti zákona o půdě do současnosti, pro niž se takový postup může jevit neadekvátním) peněžitá náhrada ( zákona o půdě) toliko ve výši 136.750 Kč, odpovídající ocenění odňatého pozemku (coby pozemku stavebního) dle , ve znění , vycházejícího z cen platných ke dni 24. 6. 1991 ( zákona o půdě). V situaci, kdy žalobkyni na náhradě již bylo vyplaceno 3.314,- Kč a soudem prvního stupně jí bylo pravomocně (odvoláním nenapadeným výrokem I. prvostupňového rozsudku) přiznáno vyplacení další náhrady ve výši 133.436,- Kč, tudíž odvolací soud žalobě o poskytnutí peněžité náhrady uplatněné v částce o 1.569.890 Kč vyšší, odvozené z cenových předpisů účinných v době vydání rozhodnutí pozemkovým úřadem, nevyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování výše peněžité náhrady dle § 16 odst. 1 zákona o půdě za nevydaný pozemek, jenž byl odňat způsobem naplňujícím restituční důvod ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. , nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. , a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009 ve věci P. vs. Česká republika, ze dne 27. 5. 2010 ve věci O. vs. Česká republika a ze dne 5. 11. 2002 ve věci P. vs. Česká republika. Namítala, že v situaci, kdy jí po dobu 25 let nebyla za odňatý pozemek poskytnuta řádná náhrada, jeví se být přiměřenou okolnostem případu a adekvátní hodnotě odňatého pozemku alespoň náhrada odpovídající ocenění tohoto pozemku dle , účinné v době rozhodnutí pozemkového úřadu o jeho nevydání. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a ve výrocích II. a III. též rozsudek soudu prvního stupně a v uvedeném rozsahu věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (v textu i jen – „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (výše náhrady dle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti ( , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

Ve své judikatuře Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že osobám oprávněným ve smyslu restitučních předpisů, kterým nelze pro některou ze zákonných překážek vydat odňatou nemovitost, může být za určitých skutkových okolností přiznána náhrada, jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných v okamžiku nabytí účinnosti příslušných restitučních zákonů; může se tak stát podle konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl mezi výší náhrady zjištěné ke dni účinnosti restitučního předpisu a výší náhrady přicházející v úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech. Uvedený výklad přitom judikatura dovolacího soudu připouští nejen v poměrech , o mimosoudních rehabilitacích (viz interpretace ustanovení , 4 citovaného zákona v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. ), ale též v poměrech zákona o půdě (viz interpretace ustanovení zákona o půdě v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. , či její nástin v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). Ústavní soud současně shledává tento výklad ústavně konformním, a to nejen v souvislosti s aplikací ustanovení , 4 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. ), nýbrž též při aplikaci ustanovení , zákona o půdě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

Odvolací soud se citovanými judikaturními závěry Ústavního a Nejvyššího soudu, od nichž není důvodu se odchylovat ani projednávané věci, očividně neřídil, jestliže své rozhodnutí založil bez dalšího na úvaze, že žalobkyni, jakožto oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě za pozemek odňatý způsobem naplňujícím restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, jenž jí podle rozhodnutí pozemkového úřadu nebyl vydán, bez ohledu na změnu sociálních a ekonomických poměrů za dobu od nabytí účinnosti zákona o půdě do současnosti, pro niž se takový postup může jevit jako neadekvátní, náleží peněžitá náhrada dle zákona o půdě toliko ve výši odpovídající ocenění odňatého pozemku dle , ve znění , vycházejícího z cen platných ke dni 24. 6. 1991 ( zákona o půdě). Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se přitom dostatečně nezabýval tím, zda se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu je peněžitá náhrada za odňaté pozemky, jež nebyly vydány, stanovená ve výši odpovídající ocenění odňatého pozemku vycházejícího z cen platných ke dni 24. 6. 1991 náhradou přiměřenou či nikoliv. Přiměřená (adekvátní) náhrada přitom nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání nemovitosti.

Vzhledem k výše uvedenému se právní posouzení věci odvolacím soudem (jde-li o stanovení výše peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě) jeví být neúplným, a tudíž nesprávným.

V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčených výrocích II. a III. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věty druhé, ). Podle ustanovení , věty první, rozhodl o dovolání bez jednání.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 2. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu