Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1738/2017

28 Cdo 1738/2017-167

USNESENÍ

P. B.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2016, č. j. -140, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:( )

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. června 2016, č. j. -112, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 899 236 Kč jako náhrady škody (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, Nejvyšší soud odmítl (podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „ “; k tomu srov. i čl. II bod 2 ), neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, byly odvolací soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek (viz ).

V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady škody ve výši odpovídající hodnotě pozemku v k. ú. N. Tento pozemek byl žalobci spolu s dalšími identifikovanými pozemky vydán jako náhradní podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), na základě převodní smlouvy uzavřené dne 22. 7. 2003 s Pozemkovým fondem České republiky. V části týkající se předmětného pozemku byla převodní smlouva shledána neplatnou proto, že pozemek byl ve vlastnictví třetích osob, nikoliv státu a nemohl být tudíž vydán oprávněné osobě jako náhradní, přičemž vlastnické právo jiných osob bylo určeno i rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Prachatice ze dne 25. 9. 2012, č. j. 167323/2012-MZE-130719, vydaného ve sporu z duplicitního vlastnictví v procesu pozemkových úprav podle ustanovení , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2012. Byla-li smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pozemkovým fondem ČR absolutně neplatná v části, jíž měl být převeden předmětný pozemek, pak – uzavírá odvolací soud – její účinky v tomto rozsahu vůbec nenastaly, na žalobce vlastnické právo k pozemku nepřešlo a nemohla mu tak vzniknout škoda ve výši hodnoty předmětného pozemku, přičemž žalobcem uplatněné okolnosti nelze kvalifikovat ani jako ušlý zisk. Restituční nárok v uvedeném rozsahu zůstal žalobci zachován a byl vypořádán poskytnutím náhrady v penězích.

Proti závěrům odvolacího soudu (závěru, že žalobci nemohla vzniknout škoda ve výši tržní ceny předmětného pozemku) brojí žalobce s argumentací, že předmětný pozemek mu byl „odňat“ rozhodnutím o duplicitním vlastnictví v rámci komplexních pozemkových úprav podle ustanovení , jež považuje za rozhodnutí konstitutivní, a že jeho restituční nárok na poskytnutí náhradního pozemku se uzavřením smlouvy s Pozemkovým fondem ČR „transformoval“ na nárok na ve smlouvě konkrétně určené pozemky, jejichž vlastníkem se však nestal. Nastoluje i otázku povahy odpovědnosti státu za způsobenou škodu, kdy má za to, že zavinění žalované třeba posuzovat přísněji (byť zde nejde o nárok na náhradu škody podle , ve znění pozdějších předpisů) a dovolává se toho, že byl dobrověrným držitelem předmětného pozemku.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu má konstitutivní povahu rozhodnutí, jímž se provádí komplexní pozemkové úpravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. , spolu s další judikaturou citovanou v odůvodněních těchto rozhodnutí). Takovým rozhodnutím ovšem není rozhodnutí v otázce rozporu vyplývajícího z duplicitního vlastnictví podle , jež je rozhodnutím o sporu soukromoprávní povahy mezi duplicitně zapsanými vlastníky a má povahu deklaratorní (srov. např. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. , publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 7, ročník 2008, s. 251). Uvedený závěr o povaze projednávané věci jako soukromoprávní, s tím, že ta může být po rozhodnutí správního orgánu na návrh projednána v občanském soudním řízení podle části páté , je obsažen i v judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. , či usnesení ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. ). Názor, že každé rozhodnutí vydané v rámci pozemkových úprav je rozhodnutím konstitutivním, není pak obsažen ani v dovolatelem odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. ; . Svou povahou deklaratorní je přitom i rozhodnutí soudu ve sporu o určení vlastnického práva, iniciované žalobou podle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenou rozhodovací praxí zcela konformní, zatímco žalobcem konstruovaný závěr, že vlastnické právo k pozemku původně nabyl (přesto, že převodní smlouva je v dotčené části neplatná, neboť žalobci měl být takto vydán i pozemek ve vlastnictví třetí osoby) a že mu byl pozemek „odňat“ až na základě označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (jímž byla řešena z tohoto důvodu vzniklá duplicita vlastnictví) se s rozhodovací praxí evidentně rozchází.

Vznik skutečné škody ve výši hodnoty předmětného pozemku nelze pak dovozovat z toho, že žalobce „pozbyl“ předmětný pozemek, jehož skutečným vlastníkem se však nestal (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ) a škoda nemůže za této situace spočívat ani v nenabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. ).

Dovolatel dále argumentuje i tím, že uzavřením smlouvy o převodu pozemků s Pozemkovým fondem ČR se původní nárok na poskytnutí náhradních pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě transformuje na nárok na vydání smlouvou konkrétně určených pozemků, pročež po uzavření dohody již žalobce neměl a následně ani nemůže mít jiný nárok než na převedení smlouvou určených pozemků.

Smlouva, kterou jsou oprávněné osobě převáděny náhradní pozemky, je dvoustranným právním úkonem, který tak může být stižen absolutní neplatností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. ). Byla-li smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pozemkovým fondem ČR absolutně neplatná v části, jíž měl být převeden předmětný pozemek, její účinky v tomto rozsahu vůbec nenastaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. ) a restituční nárok žalobce v daném rozsahu proto nebyl uspokojen, tudíž ani nemohl zaniknout, či se jakkoliv transformovat.

Úvahu dovolatele o transformaci nároku nepodporuje ani jím zmiňovaná rozhodovací praxe Ústavního soudu a obecných soudů. Odkazovaným rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. , jež je stručným usnesením o odmítnutí ústavní stížnosti, byl aprobován závěr obecných soudů, že nebylo možno vyhovět žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala vydání náhradních pozemků prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva, neboť vlastnické právo nabývá oprávněná osoba až uzavřením (platné) dohody o vydání nemovitosti a následným vkladem do katastru nemovitostí. V rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. , byl pak vysloven toliko ten závěr, že oprávněná osoba získává náhradní pozemky teprve na základě uzavření dohody s Pozemkovým fondem ČR a nemá nárok na vydání konkrétních pozemků (kdy sluší se připomenout, že posléze uvedený závěr, byť ani ten nebyl pro rozhodnutí této věci určující, byl pozdější rozhodovací praxí korektně překonán; srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při závěru o (částečné) neplatnosti převodní smlouvy tedy žalobci zůstal restituční nárok v příslušném rozsahu zachován a mohl tak být uspokojen, ať již vydáním jiného náhradního pozemku (pozemků), eventuelně vyplacením finanční náhrady, jak se ostatně později také stalo.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i ten závěr odvolacího soudu, že na podkladě žalobcem provedeného skutkového vylíčení (dle nějž se měl jeho majetek zmenšit o hodnotu pozemku, jehož vlastníkem se nestal) nelze zvažovat otázku vzniku škody v podobě ušlého zisku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. ).

Argumentace dovolatele ve vztahu k posuzování zavinění žalované či dobré víry v nabytí vlastnického práva zde není relevantní, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (rozhodnutí vychází ze závěru, že tvrzená škoda spočívající ve zmenšení majetku, tak, jak byla skutkově vymezena, žalobci nevznikla).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a věty první v situaci, kdy (oprávněné) žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

),

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 5. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu