Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 425/97

Ústavní soud

rozhodl dne 2. 4. 1998 ve věci stěžovatele J.

Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997, sp.

zn. , o odepření výkonu civilní služby, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. října1997, sp. zn. , se zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

) a za podmínek stanovených zákonem ( , §

34 odst. 1, 2, ), napadl

stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 1997 (ve

věci označeného soudu sp. zn. ) a tvrdil, že tímto

rozhodnutím, proti němuž není dalšího opravného prostředku, bylo

porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 40 odst.

5 d, a to - mimo jiné - tím, že

Nejvyšší soud ČR při projednání stížnosti pro porušení zákona,

podané v jeho prospěch ministryní spravedlnosti (§ 266 odst. 1 tr.

ř.), se neřídil právním názorem vyloženým v téže věci nálezem

Ústavního soudu ze dne 20. března 1997 (

) a po zrušení

svého předchozího rozsudku (ze dne 25. dubna 1996) tímto nálezem

ve věci sice rozhodl nově, avšak způsobem zcela shodným, jak

v předchozím rozhodnutí se stalo; s odkazem na porušení ústavně

zaručeného základního práva, jak již dříve bylo označeno, proto

navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí

svým nálezem opětovně zrušil.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení o ústavní stížnosti

( ), se k výzvě Ústavního soudu

( ) podáním předsedy senátu,

z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (

Sb.), vyjádřil tak, že vývody ústavní stížnosti odmítl a navrhl,

aby jako nedůvodná byla zamítnuta. Poukázal přitom na

neudržitelnost námitky stěžovatele, že - při výkladu skutkové

podstaty trestného činu (§ 272 odst. 1 tr. z.), jak byl podán

Nejvyšším soudem ČR - by stěžovatel v údobí svých 18ti až 38mi let

(za trvání povinnosti výkonu vojenské či náhradní služby),

opakovaným odsuzováním za odepření výkonu té které služby, ve

výkonu trestu strávil dobu delší než zákon dovoluje uložit za

trestný čin vraždy.

S odkazem na statistické údaje, pokud jsou k dispozici,

a dále též s odkazem na analogické znaky jiných skutkových podstat

[tr. činů dle § 213 či § 171 odst. 1 písm. b) tr. z.], dovozoval

neudržitelnost výkladu vyplývajícího z již dříve zmíněného nálezu

Ústavního soudu pokud se týká totožnosti skutku a tento výklad

označil za právně nezdůvodněný. Podle vývodů Nejvyššího soudu ČR

vydáním předchozího nálezu Ústavního soudu vznikla "patová

situace", kterou se - de lege ferenda - nepodařilo vyřešit ani na

společné poradě zástupců zainteresovaných ministerstev

(spravedlnosti, obrany a práce a soc. věcí) za účasti poslanců

a senátorů, jakož i soudců Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu

ČR; proto spolu se zamítavým návrhem v meritu věci navrhl, aby

"senát Ústavního soudu, který bude rozhodovat o této nové ústavní

stížnosti, se distancoval od právního názoru vysloveného senátem

Ústavního soudu v nálezu

sp. zn.

, a to i za cenu, že

vzhledem k ustanovení , o Ústavním soudu,

bylo by nutné posouzení otázky předložit plénu Ústavního soudu".

Ústavní stížnost, byť převážně z jiných důvodů, než na které

poukazuje stěžovatel, je důvodná.

Ze spisu Ústavního soudu,

sp. zn.

, ve věci téhož

stěžovatele vyplývá, že Ústavní soud nálezem ze dne 20. března

1997 zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. dubna 1996,

sp. zn. , když byl dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR

tímto rozsudkem "nerespektoval skutečnost, že zásada ne bis idem

nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod (mimo čl. 40 odst. 5

), a že v důsledku toho dalším

odsouzením stěžovatele byl porušen zákon, zejména ve vztahu

k ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) tr. ř."; tento nález Ústavního

soudu stal se vykonatelný dnem 14. dubna 1997.

Základní otázkou, kterou ve věci posuzované ústavní stížnosti

nebylo možno opomenout, je otázka závaznosti nálezů Ústavního

soudu, která, navzdory tomu, že představuje conditio sine qua non

ústavního soudnictví, přináší za současného právního stavu nemálo

obtíží.

Problémy spojené s jejím výkladem, zejména a především ve

vztahu k jurisdikci obecných soudů kteréhokoli stupně zůstávají

- v teorii i v praxi - stále nevyjasněny z řady příčin; patří

k nim nekonzistentnost samotných procesních předpisů (v obou

odvětvích obecné justice), které - přes četná upozornění

- s jurisdikcí (a kasační pravomocí) Ústavního soudu nepočítají

a pro případ zrušení rozhodnutí obecného soudu nálezem Ústavního

soudu přímý procesní postup pro následné řízení nestanoví. Obdobně

ne zcela jasná dikce y - co do závaznosti ústavních nálezů

- vyvolává sporné otázky ku příkladu, co do důsledků ne sice těch,

které jsou dány výrokem nálezu, ale těch, které vyplývají z jeho

odůvodnění apod.

Podle přesvědčení Ústavního soudu však všechny naznačené

sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti

nálezů Ústavního soudu, nikoli však závaznosti, která - konkrétní

a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká;

vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny

orgány i osoby ( úst. ), a tedy

- jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný

Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním,

v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu,

představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei

iudicatae ( ), která přirozeně

brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně

takového, který by - in eventum - měl vyplynout ze stanoviska

pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zák.

č. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou

věc nevztahují.

Jakkoli se vývody pojaté jak do vyjádření předsedy senátu

Nejvyššího soudu ČR, tak ty, které jsou obsaženy v odůvodněních

obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaných v trestní věci

stěžovatele, jeví jako vážné, důvody již vyložené bránily

Ústavnímu soudu, aby se jimi - v této již dříve jím rozhodnuté

věci - zabýval.

Jestliže tudíž Nejvyšší soud ČR v trestní věci stěžovatele,

v níž (vykonatelným) kasačním nálezem Ústavního soudu ze dne 20.

března 1997 (

) bylo jeho rozhodnutí (ze dne 25. dubna

1996, sp. zn. ) zrušeno, vývodů a závěrů z tohoto

nálezu plynoucích v následném řízení a v novém rozhodnutí (ze dne

9. října 1997) nedbal, aniž by ku příkladu doplnil skutková

zjištění, na jejichž základě by případně mohl dospět k odlišnému

posuzování skutku (jednání stěžovatele), nezbylo, než je jako

rozporné s ust. úst. opětně

zrušit, aniž bylo možné jakkoli se k meritu věci (posouzené

materii) vrátit.

Závěrem, jen pro úplnost, sluší dodat, že rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR v této stěžovatelově věci - co do závaznosti

nálezu Ústavního soudu - není souladné s rozhodnutím jiných senátů

téhož soudu, neboť Nejvyšší soud ČR (ve věci ) právní

názor vyjádřený nálezem Ústavního soudu respektoval a v novém

rozhodnutí (po kasaci předchozího rozhodnutí) se jím ve shodě

s ústavním příkazem řídil ( úst.

Sb.), obdobně jako tomu bylo v další věci (2 ) při

výkladu běhu zákonem stanovené lhůty.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

( ).

V Brně dne 2. 4. 1998