Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2735/2018

-324

USNESENÍ

E. P.,

1) Lesy České republiky, s. p.,

IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, a

2) Česká republika – Státní pozemkový úřad,

IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2018, č. j. -278, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit každému z účastníků ad 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2016, č. j. -159, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 3. 3. 2014, č. j. SPU 082473/2014/508102/Mr, výrokem určujícím, že je vlastnicí specifikovaných pozemků v katastrálním území R., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatelka předestřela otázku, zda předpokladem vzniku nároku na vydání nemovitostí podle ustanovení , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění (dále též jen – „“), je současné naplnění podmínek a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen – „zákon o půdě“). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. . Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí spatřovala rovněž v tom, že odvolací soud řízení nepřerušil a věc nepředložil Ústavnímu soudu k rozhodnutí, zda zákon č. 143/1947 Sb., o převodu majetku hlubocké větve S. na zem Českou (dále jen – „zákon č. 143/1947 Sb.“), není v rozporu s ústavním pořádkem. Odkazovala přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. , a ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. . Vytýkala taktéž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů, pochybení při hodnocení provedených důkazů i okolnost, že nebyly provedeny dovolatelkou označené důkazy.

Účastníci řízení ad 1) a 2) se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Soudy nižšího stupně založily své rozhodnutí na závěru, že nemovitosti, jejichž vydání se dovolatelka domáhá, přešly na stát účinností zákona č. 143/1947 Sb. (tj. ke dni 13. 8. 1947), když k nabytí vlastnictví státem na podkladě uvedeného právního předpisu nebylo třeba jeho vkladu (intabulace) do pozemkových knih. Z uvedeného soudy nižšího stupně dále dovozují, že v posuzovaném případě nejsou naplněny ani podmínky ustanovení , když právním důvodem nabytí dotčených nemovitostí státem nebyly majetkové přesuny uskutečněné v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, nýbrž citovaný zákon účinný k 13. 8. 1947, ani podmínky ustanovení zákona o půdě, když k přechodu vlastnictví došlo mimo rozhodné období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; viz zákona o půdě). Rozhodnutí soudů nižšího stupně tudíž na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky, zda předpokladem vzniku nároku na vydání nemovitostí podle ustanovení je současné (kumulativní) naplnění podmínek tohoto zákona a zákona o půdě, zjevně nezávisí; soudy nižšího stupně totiž takovýto právní závěr neučinily.

Právní posouzení věci odvolacím soudem ostatně koresponduje rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu, jež se ustálila na závěrech, že nemovitosti dotčené zákonem č. 143/1947 Sb. přešly na stát podle tohoto zákona, a to dnem jeho účinnosti, tj. 13. 8. 1947, přičemž jejich vydání se nelze domáhat ani na základě , jehož působnost nelze rozšiřovat na majetek odňatý zákonem č. 143/1947 Sb., ani na základě zákona o půdě, když k přechodu vlastnictví došlo mimo rozhodné období (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. , vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. , vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. ).

Ustálené rozhodovací praxi odpovídá též závěr odvolacího soudu, že nebylo na místě řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu k rozhodnutí, zda zákon č. 143/1947 Sb. není v rozporu s ústavním pořádkem. Právní akty vydané před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, představují totiž dokonané právní skutečnosti jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního (srov. např. stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb.); přezkum ústavnosti normativních aktů, které již nadále nemají konstitutivní (právotvorný) charakter (nezakládají nové právní vztahy), jeví se tedy být zcela bezpředmětným, postrádajícím jakoukoliv právní funkci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 55/1995 Sb.). K otázce souladu zákona č. 143/1947 Sb. s ústavním pořádkem se ostatně Ústavní soud již vyjadřoval, přičemž opakovaně potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, dle kterého k přechodu dotčených nemovitostí na stát došlo ex lege účinností uvedeného zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn.

, nebo jeho usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

, sp. zn.

, sp. zn.

, sp. zn.

, sp. zn.

, sp. zn.

, sp. zn.

a sp. zn.

).

Vytýká-li pak dovolatelka vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů) rozsudku odvolacího soudu a neprovedení jí označených důkazů, dlužno předně uvést, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. ) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné ( ); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí současně nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ). Na rozhodnutí soudu pak zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. ). V situaci, kdy soudy nižších stupňů v odůvodnění rozsudků vysvětlily, z jakého důvodu neprovedly dovolatelkou označené důkazy, tudíž samotné neprovedení všech jí označených důkazů vadu řízení nepředstavuje.

S účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici konečně ani žádný způsobilý dovolací důvod, jímž by bylo lze brojit vůči skutkovým závěrům soudů nižšího stupně a hodnocení provedeného dokazování (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani dovolatelkou vznesená námitka nesprávného hodnocení důkazů tudíž přípustnost podaného dovolání nezakládá; rozhodnutí soudů nižšího stupně jsou v projednávané věci ostatně vystavěna spíše na závěrech právních než na závěrech skutkových.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou ( ).

Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, není dovolání v uvedeném směru se zřetelem k ustanovením objektivně přípustné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšných účastníků ad 1) a 2) patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

., rozhodnutí Ústavního soudu pak na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 10. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu