Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 312/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 12. 2013, č. j. -982, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. -1239, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, č. j. -1305, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva vlastnit majetek ve smyslu d (dále i jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného y.

2. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. V řízení před soudem prvního stupně se stěžovatelka domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků s tím, že by rozhodnutí soudu nahradilo rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Rakovník ze dne 16. 10. 2010, č. j. PÚ 185046/2012-MZE-130173. Soud prvního stupně však její žalobu zamítl a nápravu nepřinesla ani následná rozhodnutí soudů odvolacího a dovolacího.

3. Podle stěžovatelky došlo k zabavení majetku jejího předka a právního předchůdce, Adolfa Schwarzenberga, zneužitím dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Adolf Schwarzenberg se přitom údajně nepřihlásil k německé národnosti a nikdy se neprovinil proti Československé republice.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřela celou řadu argumentů, z nichž dovozovala protiústavnost napadených rozhodnutí. Většinu z těchto argumentů však z důvodů dále uvedených není třeba rekapitulovat, neboť se jimi Ústavní soud v jiných případech stěžovatelky opakovaně zabýval (srov. níže).

5. Kromě argumentů uplatněných opakovaně v dřívějších podáních k Ústavnímu soudu i v řízeních před soudy obecnými však stěžovatelka uvedla, že je na místě přehodnocení dosavadního přístupu Ústavního soudu ve světle nálezů

sp. zn.

ze dne 13. 6. 2016 a

sp. zn.

ze dne 2. 8. 2016.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Logika citovaného ustanovení vychází ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže být proto ani další instancí, která by měla jejich rozhodnutí přezkoumávat z hlediska správnosti aplikace podústavního práva. Jeho úkolem není ani sjednocování jejich judikatury. Proto také zákonodárce institutem zjevné neopodstatněnosti zavedl posuzování přijatelnosti podaných návrhů, tedy možnosti jejich určité selekce prováděné v této fázi řízení zpravidla jen na základě uplatněné stížnostní argumentace a obsahu napadených soudních rozhodnutí. Ke skutečně meritornímu přezkumu pak Ústavní soud přistupuje jen tehdy, pokud je již z obsahu samotné ústavní stížnosti patrno, že tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mají věcnou relevanci, resp. je namístě poskytnout ústavněprávní výklad předestřených otázek, a je proto žádoucí, aby se k nim Ústavní soud v souladu se svojí rolí orgánu ochrany ústavnosti ( y) vyslovil. Tato potřeba však v nyní projednávaném případě dána není.

8. Obecné soudy se při formulaci právního závěru, podle něhož bylo třeba stěžovatelčinu žalobu zamítnout, opřely o několik klíčových argumentů. Podle obecných soudů v projednávané věci došlo k přechodu dotčeného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. ke dni jeho účinnosti (tj. 13. 8. 1947) a nikoliv na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Ve stěžovatelčině věci pak nebyly splněny podmínky pro uznání restitučního nároku podle , protože k přechodu majetku došlo mimo časové období vymezené tímto zákonem.

9. Ústavní soud přitom v minulosti již v řadě případů, a to přímo v řízení o ústavních stížnostech stejné stěžovatelky, potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a

,

či

sp. zn.

všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od tohoto závěru - i v projednávané věci klíčového - nemá důvod se odchýlit ani nyní a na závěry těchto rozhodnutí proto pro stručnost jen odkazuje.

10. Ústavní soud nemůže přitakat ani námitce, že by měl přehodnotit svůj dosavadní přístup ve světle nálezů a

. Ústavní soud totiž konstatuje, že byť v těchto věcech byly řešeny věci týkající se majetkových nároků (či křivd) na přelomu první a druhé poloviny dvacátého století, případ stěžovatelky je velmi specifický a jen obtížně srovnatelný s věcmi projednávanými pod citovanými spisovými značkami.

11. V nálezu

sp. zn.

řešil Ústavní soud otázku náhrady za nemovitosti, zanechané právními předchůdci stěžovatele na Podkarpatské Rusi, a nález

sp. zn.

se pak týkal nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 - 1945, a to za situace, kdy stěžovatel uplatnil své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas. Takové skutkové okolnosti je však třeba odlišit od případu stěžovatelky, v němž k přechodu majetku došlo ke dni 13. 8. 1947, tudíž - jak opakovaně judikovaly obecné soudy i soud Ústavní - mimo časové období vymezené restitučním , a to speciálním konfiskačním předpisem, který dopadal výlučně na majetek hlubocké větve rodu Schwarzenbergů.

12. Ústavní soud proto konstatuje, že i v projednávané věci vyložily obecné soudy relevantní právní úpravu ústavně konformně a proti jimi učiněným právním závěrům a ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá žádných ústavněprávních výhrad.

13. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu