Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 207/97

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené advokátem Mgr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1997, č. j. -17,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. , jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v L., okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 9. 1996, č. j. 1508/96-R/4668/93/Ver, kterým uvedený pozemkový úřad rozhodl v řízení podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon "o půdě"), tak, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí označených. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka také návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě a dále návrh na prohlášení zákona č. 143/1947 Sb. za neplatný a bez právních účinků. Ústavní stížnosti pak opakovaně doplnila.

Podle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, zejména pak ústavně nekonformním výkladem účinků zákona č. 143/1947 Sb., porušeno její právo na spravedlivý proces podle d, Evropské úmluvy o lidských právech a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, její právo vlastnit majetek podle d a Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, jakož i její právo na rovné postavení a nediskriminování podle a d, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Evropské úmluvy o lidských právech.

Ústavní soud si vyžádal, tak jak mu to ukládá , vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejších účastníků a seznámil se též s obsahem soudního a správního spisu.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, výše uvedených vyjádření a skutečností, které vyplývají ze spisů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Důvody, které vedly Ústavní soud k tomuto závěru, jsou následující.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení o neústavnosti předpisu, který byl ve věci aplikován ( , ve znění pozdějších předpisů), resp. o neústavnosti zákona, kterým byl vyvlastněn majetek hlubocké větvě rodiny Sch. (zákon č. 143/1947 Sb.). Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu,

ze dne 25. 3. 1998, byl návrh stěžovatelky na zrušení části ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a to v části věty vyjádřené slovy "od 25. února 1948", zamítnut, když plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že stanovení počátku tzv. rozhodného období pro restituční nároky se opírá o rozumné a objektivní důvody. Pokud pak jde o zákon č. 143/1947 Sb., odmítl se Ústavní soud návrhem na jeho zrušení zabývat, když dospěl k závěru, že tento zákon soudy ani pozemkovými úřady přímo aplikován nebyl. V tomto směru se tedy ústavní stížnost, která je především opřena o předpoklad protiústavnosti výše uvedených předpisů, jeví být jednoznačně neopodstatněnou.

Pokud jde o další, víceméně podpůrné, argumenty stěžovatelky, je třeba uvést, že stížnost podaná A.P. je jednou z celé řady stížností, kterými stěžovatelka napadá větší počet rozhodnutí řady pozemkových úřadů v České republice, která byla vydána podle , a následných soudních rozhodnutích vydaných v odvolacím řízení. Podstata těchto sporů je v zásadě shodná. Stěžovatelka jednak znovu opakuje argumenty uplatněné již ve správním a soudním řízení, tj. především nesouhlasí s tím, jak tyto orgány vyložily způsob a okamžik přechodu majetku hlubocké větvě rodu Sch. na stát. Dále pak stěžovatelka, a to až ve stádiu řízení před Ústavním soudem, svoji argumentaci rozšiřuje, zejména namítá, že k přechodu majetku došlo konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a že se tedy soudy měly zabývat možnou aplikací zákona ČNR Pokud jde o tuto část dodatečné argumentace, považuje ji Ústavní soud za účelovou námitku, která nebyla v předchozím řízení před obecnými soudy uplatněna. Stěžovatelka uplatnila své nároky na majetek hlubocké větve rodu Sch. u Pozemkového fondu v L. souhrnně, a to 29. 1. 1993, tedy ve lhůtě stanovené v Tento postup byl ostatně jedině možný, neboť lhůty stanovené pro uplatnění nároků podle zákona ČNR č. uplynuly dnem 31. 12. 1992.

Ústavní soud je toho názoru, že Městský soud v Praze se v předmětné věci zabýval všemi argumenty stěžovatelky, které ve stadiu řízení u správního orgánu i soudu vznesla, a že se s nimi dostatečně a podrobně vypořádal. To, že dospěl k právním závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže samo o sobě být důvodem pro tvrzenou neústavnost soudního rozhodnutí. Především nemůže obstát tvrzení o porušení ústavního principu rovnosti občanů, resp. u zaručeného práva vlastnit majetek. Účelem restitučních zákonů nebylo a ani nemohlo být napravení všech křivd, ke kterým došlo vůči všem původním vlastníkům a bez ohledu na období, kdy k zásahu do jejich vlastnických práv došlo. Právo na restituci majetku není právem, které by spadalo do kategorie základních lidských práv a bylo proto suverénním právem státu, aby v tzv. restitučních zákonech určil rozsah a podmínky restituce majetkových práv.

Konečně pak poslední námitkou je, že městský soud v dané věci rozhodl podle tehdy platného , tedy bez jednání. Podle názoru Ústavního soudu však v tomto konkrétním případě, kdy, jak už výše uvedeno, probíhala celá řada sporů se zcela stejným obsahem, lze souhlasit s názorem, že šlo jen o posouzení právních otázek a že jednání ve věci samé by bylo čistě formální a značně nehospodárné. Navíc v době rozhodování již bylo známé i stanovisko Ústavního soudu, který ve svém nálezu

sp. zn.

zaujal stanovisko, ve kterém konstatoval, že k odnětí majetku hlubocké větve rodu Sch. došlo ke dni účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., tedy stanovisko, které vlastně odvolání učiněné u soudu, jakož i ústavní stížnost, dále zpochybňují.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze nezasáhl do ústavních práv stěžovatelky a tato skutečnost se jeví být natolik evidentní, že podanou stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 9. 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu