Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 207/2016-B-69

KSOS 31 INS XY29 NSČR 207/2016-B-69

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka I. L., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Patrikem Graňákem, advokátem, se sídlem v Karviné, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2016, č. j. XY, 3 VSOL XY, takto:

Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 7. března 2016, č. j. XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) neschválil oddlužení dlužníka I. L. (bod I. výroku), na jeho majetek prohlásil konkurs s tím, že jde o nepatrný konkurs (bod II. výroku) a oznámil, že účinky prohlášení konkursu nastávají zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka doručeným insolvenčnímu soudu dne 8. prosince 2014. Usnesením ze dne 18. března 2015, č. j. XY, insolvenční soud zjistil dlužníkův úpadek a povolil řešení úpadku oddlužením.

2/ Věřitelé přihlásili pohledávky v celkové výši 1 948 239,48 Kč.

3/ Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. září 2015, č. j. 0 P XY ( XY), byla dlužníku stanovena povinnost hradit výživné na syna ve výši 3 000 Kč měsíčně.

4/ Dle zprávy insolvenční správkyně (doručené insolvenčnímu soudu dne 7. prosince 2015) činil dlužníkův příjem průměrně 15 241 Kč měsíčně.

Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že při očekávaných příjmech dlužníka jsou v případě schválení oddlužení splátkovým kalendářem příjmy dlužníka způsobilé k úhradě přibližně pouze 10 % přezkoumaných pohledávek. Na přezkumném jednání, které se konalo dne 16. prosince 2015, proto insolvenční soud dlužníka vyzval, aby doložil další příjem ve výši minimálně 8 000 Kč měsíčně. Dlužník však reagoval jen tím, že dne 2. února 2016 doložil dohodu o provedení práce uzavřenou s aktuálním zaměstnavatelem na dobu do 28. února 2016, tedy na dobu jednoho měsíce.

Insolvenční soud proto – cituje , a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – oddlužení neschválil, neboť v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti (majetkové a výdělkové poměry dlužníka), které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs, který bude řešen jako nepatrný.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu.

Odvolací soud vyšel dále z toho, že:

1/ Na přezkumném jednání konaném dne 16. prosince 2015 byly zjištěny nezajištěné pohledávky dlužníka ve výši 1 771 508 Kč, popřeny byly pohledávky ve výši 109 040,47 Kč. Žádný z věřitelů nevyslovil souhlas s nižším plněním své pohledávky.

2/ Čistá mzda dlužníka činila v lednu 2016 částku 14 796 Kč, v únoru 2016 částku 14 796 Kč a v březnu 2016 částku 16 003 Kč. Dlužník měl dále příjem z dohody o provedení práce, a to za únor 2016 částku 6 800 Kč a za březen 2016 částku 3 400 Kč.

3/ Dne 21. března 2016 uzavřel dlužník s D. M. (dále jen „D. M.“) darovací smlouvu, podle níž se dárkyně D. M. zavázala dlužníku jako obdarovanému poskytovat po dobu 60 měsíců od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře pravidelný měsíční dar „v takové výši, aby bylo každý měsíc dosaženo uhrazení alespoň 30 % nezajištěných závazků, přičemž měsíční dar činil 4 000 Kč“; smlouva obsahovala ověřené podpisy obou smluvních stran (dále jen „darovací smlouva“).

4/ V čestném prohlášení ze dne 21. března 2016 D. M. uvedla, že je od 18. června 2014 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce České republiky v Karviné a že od 1. června 2015 po dobu 12 měsíců hradí splátky pojistného věřiteli Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 500 Kč měsíčně; jiné závazky nemá a nepobírá dávky státní sociální péče ani podporu v nezaměstnanosti. Žije z měsíčního příjmu ve výši 6 000 Kč – příspěvku na živobytí poskytovaného dle dohody jejími rodiči. D. M. prohlásila, že i „přes tuto skutečnost“ je schopna měsíčně plnit částku 4 000 Kč dlužníkovi, a to po dobu pěti let ode dne povolení oddlužení.

Na tomto základě odvolací soud – cituje a a 2 – uzavřel, že po rozhodnutí insolvenčního soudu došlo na straně dlužníka ke změně poměrů spočívající v nárůstu příjmů. Odvolací soud proto zkoumal, zda na základě těchto nových skutečností je možné důvodně usuzovat na dostatečnost dlužníkovy „ekonomické nabídky“. Přitom dospěl k závěru, že dlužník není schopen ani po této změně uspokojit své věřitele v minimálním zákonném rozsahu.

Při hodnocení skutečné schopnosti dlužníka uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v poměru 30 % odvolací soud vycházel jen z jeho příjmu ze závislé činnosti, který činil 18 598 Kč měsíčně. Při takovém příjmu by dlužník uhradil pouze 17,75 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů.

Odvolací soud nepřihlédl k příjmu dlužníka z darovací smlouvy, neboť byl přesvědčen, že nebylo možné odhlédnout od majetkové situace dárkyně D. M., jejímž jediným příjmem (ve výši 6 000 Kč měsíčně) je příspěvek poskytovaný rodiči na úhradu jejích potřeb. Ze svého příjmu se přitom dárkyně zavázala poskytovat dlužníku 4 000 Kč měsíčně, takže na úhradu jejích životních nákladů by jí bývalo zbývalo měsíčně 2 000 Kč, což je méně než částka 3 410 Kč životního minima, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb jednotlivce (s výjimkou bydlení) na úrovni umožňující přežití, a je rovněž nižší než částka 2 830 Kč životního minima osoby posuzované společně s jinými osobami jako druhé v pořadí ( a , o životním a existenčním minimu). Odvolací soud dále již nezkoumal, zda rodiče D. M. měli právní povinnost poskytovat jí částku 6 000 Kč měsíčně po dobu následujících 60 měsíců, a vzhledem k výši měsíčního příjmu D. M. uzavřel, že pro účely „ekonomické nabídky dlužníka“ nebylo možné k jeho příjmu na základě darovací smlouvy rozumně přihlížet, přestože dárkyně čestně prohlásila, že její ekonomická situace umožňovala závazek plnit.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, případně jej změnil tak, že „se schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře a na majetek dlužníka se neprohlašuje konkurs“.

Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda je soud „oprávněn přezkoumávat před schválením oddlužení darovací smlouvu jako takovou, a to z toho důvodu, zdali je dárce schopen řádně plnit darovací smlouvu či nikoli“.

Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně před schválením oddlužení zkoumal, zda je dárkyně schopna plnit dar dle darovací smlouvy, neboť z žádného ustanovení toto právo nevyplývá. Podle dovolatele soud není oprávněn zkoumat schopnost dárce plnit, nemá posuzovat osobu dárce, možnost hradit dar v průběhu splátkového kalendáře ani jeho příjmy před schválením oddlužení, a to proto, že nelze dopředu předjímat, zdali se dar jako takový bude v průběhu splátkového kalendáře plnit či nikoli (dárce např. může mít úspory apod.). Schopnost dárce plnit se má zkoumat až následně v rámci samotného plnění splátkového kalendáře; potud poukazuje na .

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný , (dále též jen „ “), ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. článek II, bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle , a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2

Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Výkladem ve spojení s se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, ve kterém vysvětlil, že jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení, dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu důvodem pro zamítnutí („nepřipuštění“) návrhu na povolení oddlužení. „Důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu podle posledně označeného ustanovení vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem. Není-li dlužník schopen ani tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nezajištěné věřitele, kteří nesouhlasili s nižším plněním, uspokojí alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek, je důvod návrh na povolení oddlužení zamítnout.

Tamtéž objasnil, že posouzení „věcné opodstatněnosti“ oddlužení (v mezích rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, zda oddlužení schvaluje), již může být založeno (z hlediska kritéria formulovaného ) na věcném přezkoumání skutečností, jež předtím byly (musely být) podkladem pro vydání usnesení o povolení oddlužení, aniž by se k nim v zásadě mohl před povolením oddlužení účinně vyjádřit někdo jiný než dlužník sám. Právě za tím účelem se koná schůze věřitelů [srov. (ve znění účinném do 30. června 2017)], které se dlužník musí povinně zúčastnit ( věta první ) proto, aby zodpověděl případné dotazy věřitelů, jež se mohou týkat jeho způsobilosti zajistit, aby v oddlužení nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním) obdrželi úhradu alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek. Má-li být této hranice dosaženo až na základě události, jež má nastat v budoucnu (např. na základě zaměstnavatelem dlužníka přislíbeného zvýšení mzdy), je na dlužníku, aby příslušné skutečnosti tvrdil a v případě potřeby také osvědčil. Neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 % (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu), insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Obecný úsudek typu, že mzdy porostou nebo že důchody se budou zvyšovat (ve vazbě na možnou inflaci), není podkladem pro závěr, že dlužník (jenž v tomto směru jiné tvrzení nenabídne a nedoloží) dané kriterium splní.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně opakovaně přihlásil např. v usneseních ze dne 23. února 2011, sen. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 10, ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. , ze dne 24. července 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. července 2016, sen. zn. , ze dne 28. července 2016, sen. zn. , ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. , ze dne 15. března 2017, sen. zn. , ze dne 31. října 2017, sen. zn. , nebo ze dne 16. ledna 2018, sen. zn. .

Z označené judikatury tak vyplývá, že dlužník je povinen tvrdit a (alespoň) osvědčit, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží v oddlužení alespoň 30 % jejich pohledávek; při oddlužení plněním splátkového kalendáře pak maximálně do pěti let (k tomu, že jde o nejzazší lhůtu, srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 28. února 2013, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K uvedenému lze dodat, že dlužníku stanoví pouze minimální povinnosti ohledně tvrzení a dokládání jeho příjmů ( a , detailněji pak a , o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení , ve znění účinném do 30. června 2017). Ve vztahu k darovací smlouvě pak v stanoví, že dlužník má povinnost danou smlouvu doložit a že podpisy na ní musí být úředně ověřeny. To však nemění nic na tom, že soud v rámci posuzování „věcné opodstatněnosti“ oddlužení (v mezích rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, zda oddlužení schvaluje), resp. podmínek pro schválení oddlužení, zkoumá, zda je „reálné“ splnění hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů ve výši 30 % za pět let trvání splátkového kalendáře, tedy zjišťuje, zda se zřetelem ke všem okolnostem (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu) lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nebude nižší než 30 % jejich pohledávek.

Insolvenční soud primárně vychází z tvrzení a dokladů předložených dlužníkem (R 61/2011), avšak zohledňuje vždy veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Jestliže z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že doložené příjmy dlužníka nezaručují, že dojde nejpozději za pět let plněním splátkového kalendáře k dosažení hranice uspokojení alespoň 30 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, může dlužníku před neschválením povoleného oddlužení umožnit v přiměřené lhůtě své příjmy doplnit (navýšit). Přitom není nesprávným postupem, když pro případ navýšení příjmů darovací smlouvou (zejména v případě nutnosti výrazného doplnění příjmů) dlužníka současně též vyzve k doložení majetkových poměrů dárce. Tato okolnost je významná pro posouzení, zda reálně dojde (je možné předpokládat, že dojde) k plnění darovací smlouvy.

Insolvenční soud (případně odvolací soud) je tedy oprávněn prověřit i schopnost dárce dar poskytovat, přičemž záleží vždy na individuálním posouzení okolností konkrétního případu, zda insolvenční soud k tomuto kroku přistoupí. Ve skutečnosti jde o (hlubší) zkoumání dlužníkovy schopnosti uhradit v příštích maximálně pěti letech alespoň zákonem požadovaných 30 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Ostatně, obdobně je insolvenční soud oprávněn posuzovat reálnost navýšení dlužníkových příjmů jiným způsobem. Bude-li např. dlužník na poučení insolvenčního soudu o nutnosti navýšení příjmů reagovat tvrzením o navýšení mzdy, změny zaměstnavatele apod., bude na uvážení insolvenčního soudu, zda pravdivost tvrzení o navýšení příjmů prověří (např. dotazem na zaměstnavatele, žádostí o předložení nového mzdového výměru, vyčkáním rozhodnutí o schválení oddlužení do skutečného vyplacení zvýšené mzdy).

Lze uzavřít, že v poměrech projednávané věci odvolací soud nijak nevybočil z mezí vytyčených především v R 61/2011. Dlužníkem dokládané příjmy nepostačovaly k uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 % jejich zjištěných pohledávek (s nižším plněním žádný z nezajištěných věřitelů nesouhlasil), za tohoto stavu věci proto bylo na dlužníku, chtěl-li dosáhnout rozhodnutí o schválení oddlužení, aby doložil, že dojde k potřebnému navýšení jeho příjmů. Rozhodl-li se dlužník zvolit cestu daru poskytovaného třetí osobou, bylo na něm, aby k požadavku odvolacího soudu doložil (osvědčil) reálnost poskytnutí tohoto dodatečného příjmu. Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout ani ve způsobu, jakým vyhodnotil schopnost dárkyně poskytnout dlužníku dar. D. M. sama sdělila takové skutečnosti, které nezakládají důvodný předpoklad, že by byla schopna poskytovat dlužníku měsíčně v darovací smlouvě uváděnou částku 4 000 Kč.

Závěrem, k námitce dlužníka, podle něhož dárce může mít např. úspory, nezbývá než uvést, že taková skutečnost se v daném případě ze skutkových zjištění odvolacího soudu nepodává.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 9. 2018

Mgr. Milan Polášek předseda senátu