Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1491/2018

28 Cdo 1491/2018-654

USNESENÍ

a) K. T.

, B.,

b) K. I.

, D. K., a

c) A. I.

, D. K., žalobců b) a c) zastoupených JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, proti žalovaným

1) P. S.

, O., zastoupené Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Brně, Horní 729/32, a

2) městu Oslavany

, IČO: 00282286, se sídlem v Oslavanech, náměstí 13. prosince 51/2, zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze, Musílkova 1311/5e,

o zaplacení částky 786 500 Kč

, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017, č. j. -516, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně a)

je povinna

zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 703,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Ivana Rotta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobci b) a c)

jsou povinni

zaplatit rovným dílem žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 526,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Ivana Rotta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Žalobkyně a) a žalovaná 1)

nemají

vůči sobě navzájem

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V. Žalobci b) a c) a žalovaná 1)

nemají

vůči sobě navzájem

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl ve výroku I potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. listopadu 2016, č. j. -421, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) částku 370 500 Kč a žalobcům b) a c) částku 416 000 Kč (výrok I), dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích o náhradě nákladů řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II až IX).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. ).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu užíváním cizí věci bez nájemní smlouvy či jiného právního důvodu vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat; takový uživatel však přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou, přičemž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. ). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

Jiný závěr se nepodává ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. , citovaného dovolateli, v němž bylo za konkrétních skutkových okolností vyloženo, že s ohledem na deformaci tržního prostředí není k zjištění výše obvyklého nájmu možné využít srovnávací metodu, která však není jedinou metodou ke zjištění ceny obvyklé.

Uvedenému koresponduje též závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, že obvyklému nájemnému bez dalšího neodpovídá nájemné dohodnuté k téže věci mezi jedním z účastníků a třetí osobou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. ). Otázka, zda byl tento závěr vysloven ve vztahu k nájmu bytů, které bylo předmětem regulace (jak namítají dovolatelé), je bez významu.

Ve prospěch možnosti prokázat výši obvyklého nájmu jednou konkrétní smlouvou (v projednávané věci smlouvou účastnice řízení s třetí osobou) nesvědčí ani dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , v němž byl v dovolateli citované části vyjádřen toliko zřejmý důsledek zásady, dle níž žalobce je pánem sporu („dominus litis“), a sice že právo na bezdůvodné obohacení nemusí být uplatněno v plném rozsahu. Nelze tímto rozhodnutím úspěšně argumentovat proti úvaze soudů obou stupňů o tom, že z nájemného domluveného ve smlouvě mezi žalovanou 1) a společností Edhessa, s. r. o. nelze vycházet, neboť bylo stanoveno jednotnou částkou (nikoliv za každý předmět zvlášť), přičemž předmět nájmu byl širší, než okruh věcí, za jejichž užívání se žalobci domáhají vydání bezdůvodného obohacení. Uvedená úvaha je zcela logická (ačkoliv nadbytečná s ohledem na nemožnost ztotožnění obvyklého nájmu s nájmem smluveným v jedné konkrétní smlouvě), neboť za těchto okolností nebylo možno ze smlouvy dospět k závěru, jaká byla smluvena výše nájemného za užívání věcí, za jejichž užívání se nyní žalobci domáhají vydání bezdůvodného obohacení. Dovolávají-li se žalobci v uvedeném směru stanovení obvyklé výše nájmu pro část věcí, které byly předmětem nájemní smlouvy mezi žalovanou 1) a společností Edhessa, s. r. o., porovnáním jejich kupních cen, přičemž závěr odvolacího soudu o nevhodnosti takového postupu zpochybňují odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. , nezakládá ani tato jejich námitka přípustnost dovolání. Dovolateli odkazované rozhodnutí (jako další jím citovaná rozhodnutí) aprobuje možnost zjistit obvyklou výši nájmu tzv. výnosovou metodou, tedy jejím odvozením od ceny statku. Dovolatelé však v řízení nenavrhovali zjištění ceny výnosovou metodou a napadené rozhodnutí odvolacího soudu takovou možnost ani nevylučuje (když navíc volba konkrétní metody zjištění obvyklého nájmu je na soudním znalci). Odvolací soud dovolateli navrhované stanovení bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající poměrné části sjednaného nájemného odmítl jako velmi orientační.

Ohledně skutečností, z jejichž existence účastník dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky, tíží jej pak důkazní břemeno, tedy povinnost navrhnout důkazy k prokázání těchto skutečností; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ). Žalobce v projednávané věci proto tížilo důkazní břemeno ohledně tvrzené výše bezdůvodného obohacení. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch; smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením větou první ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. ).

Neplní-li účastník svou povinnost důkazní, je soud povinen jej vyzvat dle ustanovení , aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. ), přičemž nesplnění této povinnosti má za následek neúspěch v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu je konformní i s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže žalobci byli ve smyslu ustanovení vyzváni k prokázání výše tvrzeného bezdůvodného obohacení, přičemž této výzvě nedostáli.

K argumentaci dovolatelů i ustanovením , umožňujícím soudu určit výši nároku volnou (nicméně odůvodněnou) úvahou, dovolací soud uvádí, že aplikace odkazovaného ustanovení má své místo toliko v případě, kdy výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možné určit vůbec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , ale i dovolateli odkazovanéusnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. ), přičemž v řešené věci nebyly nastoleny skutečnosti nasvědčující tomu, že by kalkulace nájemného byla objektivně vzato jakkoli obtížnou. Pouhá specifičnost situace a z toho plynoucí nemožnost použití srovnávací metody ke zjištění ceny obvyklé neznamená, že by nebylo možno obvyklou cenu zjistit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

Odkazují-li pak dovolatelé ve stručnosti i na ustanovení (dle nějž může soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu), opomíjejí zjištění (a z něj plynoucí závěry) odvolacího soudu, že předpoklady pro postup podle citovaného ustanovení naplněny nebyly (důkazy k prokázání relevantních tvrzení o výši bezdůvodného obohacení z obsahu spisu nevyplývají a tento závěr dovolání účinně zpochybněn není). Sluší se přitom zopakovat, že důkazní řízení je ve sporném řízení v rukou účastníků a je plně ovládáno zásadou dispoziční; tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání je věcí účastníků řízení. Provedení důkazu z iniciativy soudu pak musí odpovídat zásadě rovnosti účastníků řízení. Důvodnost postupu dle (a tím i zásadní vybočení ze zásady projednací) tak ve sporném řízení nelze odvíjet jen ze skutečnosti, že se soud domnívá, že skutkový stav věci není dostatečně zjištěn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. ). Soud proto po důkazech z vlastní iniciativy nepátrá a jiné než účastníky navržené důkazy provede pouze v případě, že jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají z obsahu spisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. ).

Relevantní z pohledu přípustnosti dovolání není ani námitka dovolatelů, že soud o věci rozhodl navzdory tomu, že řízení mělo být ex lege přerušeno podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), neboť před rozhodnutím soudu „byl zjištěn úpadek žalobce c/“ (povoleno oddlužení). Tato námitka vystihuje vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem (vadám dle , písm a/ a b/ a ), jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží toliko v případě přípustného dovolání (srov. věty druhé ); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nezakládají. O kvalifikovanou otázku procesního práva s dopadem na správnost rozhodnutí, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím, zde nejde. K odkazu dovolatelů na ustanovením sluší se nadto připomenout, že předmětem tohoto řízení je pohledávka, v níž žalobce c) – jako jeden z žalobců – vystupuje v pozici věřitele, tedy nikoliv pohledávka, jež by měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, nebo na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou, anebo která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (a na něž pak míří dovolateli odkazované ustanovení , jež se tedy v posuzované věci neuplatní).

I proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl ( ).

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolateli současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ( ), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného 2), jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 11 460 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 2 469,60 Kč. S ohledem na poměr účastenství na věci, kdy žalobkyně a) požadovala zaplacení částky 370 500 Kč a žalobci b) a c) společně a nerozdílně částku 416 000 Kč, uložil dovolací soud žalobkyni a) zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 2) částku 6 703,20 Kč, a žalobcům b) a c) rovným dílem částku 7 526,40 Kč.

Náklady žalované 1), jež této účastnici případně vznikly v souvislosti s podáním obsahově stručného vyjádření k dovolání, nelze považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva v tomto dovolacím řízení.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 8. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu