Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4334/2013

U S N E S E N Í

1) THERMOSERVIS-TRANSPORT s.r.o.

, IČ: 269 12 643, se sídlem v Brně, Roviny 825/4, a

2) Q-POWER, s.r.o.

, IČ: 255 06 919, se sídlem v Brně, Roviny 825/4, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, o zaplacení 884.256,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2013, č.j. -272, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaná 1) napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2011, č. j. -220, jímž bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobkyni částku 794.874,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení.

Odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že žalobkyně je vlastnicí označených pozemků v katastrálním území Š., jež v žalobou vymezeném období užívala žalovaná 1) bez nájemní smlouvy či souhlasu žalobkyně. Užíváním pozemků bez právního důvodu se žalované 1) dostalo majetkového prospěchu na úkor vlastníka (žalobkyně), bezdůvodného obohacení, které je povinna žalobkyni vydat formou peněžité náhrady ( a 2, , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Výši náhrady soud poměřoval s obvyklou hladinou nájemného za pronájem srovnatelných pozemků v daném místě a čase, opíraje se zde o odborné závěry jím ustanovené znalkyně. Námitky žalované 1), že pozemky plně nevyužívala, odmítl jako neopodstatněné, vycházeje ze zjištění, že pozemky tvoří funkční celek, ucelený areál užívaný žalovanou 1); jiné osoby mají vstup na pozemky zamezen či přinejmenším omezen, i proto, že jediná přístupová cesta do areálu je opatřena závorou. Je již věcí žalované 1), nakolik intenzivně ovládané pozemky užívá a tato okolnost na její povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ničeho nemění.

Žalovaná 1) stran přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení (dále jen „“), namítajíc, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod dovolání dovolatelka zmiňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( ). Konkrétně pak namítá, že odvolací soud při právním posouzení věci nepřihlédl ke skutečnosti, že některé z pozemků v rozhodné době užívaly i další osoby. Za nesprávný, založený na nesprávném hodnocení provedených důkazů, pokládá i závěr odvolacího soudu o uzavřenosti areálu, namítajíc, že soudem zmiňovaná závora nebyla užívána k zamezení přístupu do areálu a pokud se tak dělo, šlo o situace ojedinělé, odůvodněné ochranou majetku této žalované. Namítá, že v řízení nebylo přesvědčivě zjištěno, v jakém rozsahu pozemky užívala a již proto není – dle názoru dovolatelky – možné určit výši bezdůvodného obohacení. Přitom zpochybňuje i závěry znaleckého posudku, jež se staly podkladem pro určení výše jejího (údajného) majetkového prospěchu, a soudu vytýká, že neopatřil revizní posudek. Dovozuje, že pokud pozemky nebylo možno pronajmout jiné osobě, z důvodu probíhajícího restitučního sporu, nemohla žalobkyně utrpět ztrátu jejich užíváním jinou osobou. Soudům nižších stupňů dovolatelka rovněž vytýká, že nepřihlédly k nečinnosti žalobkyně, která – dle názoru dovolatelky – porušila prevenční povinnost podle obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v napadené části zrušil a spolu s ním zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II), včetně závislých výroků nákladových (výroky IV a V). Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné, rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuleně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelkou označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. ).

Otázkou majetkového prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutích, docházeje vždy k závěru, že prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, jenž zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. – všechna rozhodnutí dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe se drží i dovolatelkou napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež nijak nekoliduje ani se závěry, na nichž jsou založena další, v dovolání citovaná rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2007, sp. zn. ).

Vše ostatní je zde otázkou skutkových zjištění. Mezi ně patří i závěry soudu o rozsahu a způsobu užívání pozemků žalovanou 1) a o případné (ne)uzavřenosti areálu provozovaného touto účastnicí. Totéž platí i v případě závěrů o určení obvyklé hladiny nájemného v daném místě a čase, coby výsledek hodnocení provedených důkazů, v prvé řadě znaleckého posudku ( ). Namítá-li tedy dovolatelka, že právě tyto závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování (či že jsou důsledkem nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů), uplatňuje tím materiálně důvod podřaditelný ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, pro který však rozhodnutí odvolacího soudu – v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 – k dovolacímu přezkumu otevřeno není.

Jelikož institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (pozemky) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. ). Odvíjí-li tedy výše peněžité náhrady od finančního ocenění prospěchu, který vznikl uživateli věci (obohacenému), nemůže obstát ani námitka dovolatelky, že jí bezdůvodné obohacení užíváním pozemku ve vlastnictví žalobkyně vlastně nevzniklo, proto, že žalobkyně nebyla oprávněna s pozemky ve svém vlastnictví v dané době nakládat.

Konečně, je-li předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává, nikoliv snad protiprávní úkon obohaceného či zavinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. ), jsou pro posouzení věci nezávažné i námitky dovolatelky upínající se k předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu, včetně dovolatekou uplatněných (konkrétními skutečnostmi nepodložených) tvrzení o údajném porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně (ochuzené).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první, ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (, a část věty před středníkem ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. dubna 2014

Mgr. Petr K r a u s

předseda senátu