Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2323/2017-247

26 Cdo 2323/2017-247

U S N E S E N Í

,

se sídlem v Havířově – Městě, Majakovského 882/18, IČO: 26870584, zastoupeného Mgr. Františkem Kaletou, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, proti žalované

D. K.

, H. – M., zastoupené Mgr. Tomášem Petrů, advokátem se sídlem v Havířově, Pavlovova 586/8, o zaplacení částky 140.116,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2016, č. j. -194, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.792,- Kč k rukám Mgr. Františka Kalety, advokáta se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po částečném zpětvzetí a změnách žaloby domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 140.116,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jejž měla na jeho úkor získat tím, že v období od 1. března 2012 do 31. ledna 2016 užívala bez právního důvodu (po zániku nájemního práva) tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a v období od 1. března 2012 do 30. září 2015 čerpala opět bez právního důvodu služby spojené s jeho užíváním.

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. -172, zamítl žalobu ohledně částky 14.448,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 125.668,- Kč (výrok II. – dále jen „vyhovující výrok II.“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III. – dále jen „nákladový výrok III.“).

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2016, č. j. -194, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku II. a v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že v období od 1. března 2012 do 12. března 2013 užívala žalovaná předmětný byt na základě práva v něm bydlet do zajištění bytové náhrady ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Proto byla v tomto období povinna za jeho užívání hradit úhradu ve výši, která odpovídá výši nájemného stanoveného v průběhu trvání nájemního poměru. Nesouhlasila-li s výší nájemného, kterou jí žalobce oznámil dopisem z 25. září 2009 (dále jen „Oznámení“) a kterou mu měla platit s účinností od 1. ledna 2010, měla možnost domáhat se určení neplatnosti zvýšení nájemného žalobou podanou u soudu ve lhůtě stanovené v , ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „ “), což však neučinila; v této souvislosti je nerozhodná okolnost, že o uvedené možnosti nebyla žalobcem poučena, neboť zákon takovou poučovací povinnost pronajímateli bytu neukládá. Dále rovněž dovodil, že v období od 13. března 2013 do 31. ledna 2016 již užívala předmětný byt bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohacovala. Za takto získané bezdůvodné obohacení je pak povinna poskytnout mu peněžitou náhradu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému (přitom odkázal za období od 13. března 2013 do 31. prosince 2013 na ustanovení obč. zák. a od 1. ledna 2014 do 31. ledna 2016 na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Dodal, že v poměrech souzené věci rozsah získaného bezdůvodného obohacení nesnižuje ani okolnost, že žalovaná (snad) neměla možnost byt plnohodnotně (či dokonce vůbec) užívat v důsledku závady na elektroinstalaci. Z vyložených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. Za správný pokládal rovněž nákladový výrok III., neboť neshledal, že by v daném případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil) není z posléze uvedených příčin přípustné podle ( , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII / – dále opět jen „ “).

V soudní praxi není pochyb o tom, že hmotněprávním předpokladem pro zvýšení nájemného z bytu podle bylo oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného. Od doručení písemného oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného nájemci bytu se pak odvíjel počátek běhu prekluzivní lhůty pro podání žaloby na neplatnost zvýšení nájemného ve smyslu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 122/2012 časopisu Soudní judikatura, a ze 17. ledna 2012, sp. zn. ). Z citovaného ustanovení se současně podává, že (nejdříve) uplynutím tam uvedené lhůty vznikla nájemci povinnost platit zvýšené nájemné a že nájemce (pokud se zvýšením nájemného nesouhlasí) mohl v této lhůtě podat žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 15. května 2012, sp. zn. ). Logickým a jazykovým výkladem citovaného ustanovení je možno dovodit, že jediným způsobem, jak bylo možné zabránit vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, bylo podání žaloby v zákonné lhůtě, a že jejím marným uplynutím pak již nájemci vznikla (ze zákona) povinnost platit zvýšené nájemné. Byla-li žaloba na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného podána po uplynutí prekluzívní lhůty, soud ji musel již z tohoto důvodu zamítnout (neboť právo domáhat se neplatnosti zvýšení nájemného zaniklo prekluzí) a nemohl věcně přezkoumávat platnost pronajímatelova oznámení o jednostranném zvýšení nájemného (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. , a dále rozsudků z 12. června 2011, sp. zn. , a z 18. října 2011, sp. zn. ).

Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, dospěl-li k závěru, že dovolatelka byla s účinností od 1. ledna 2010 povinna platit žalobci nájemné z bytu ve výši uvedené v Oznámení, jestliže nevyužila možnost domáhat se určení neplatnosti zvýšení nájemného žalobou podanou u soudu ve lhůtě stanovené v Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že o uvedené možnosti nebyla žalobcem poučena; taková povinnost totiž pro něj z hmotněprávního předpisu nevyplývala.

V otázce stanovení výše náhrady za získané bezdůvodné obohacení Nejvyšší soud již v minulosti – v poměrech právní úpravy obsažené do 31. prosince 2013 v ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. – opakovaně (srov. např. rozsudky z 15. června 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 30. listopadu 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/2000 časopisu Soudní judikatura, či z 20. března 2001, sp. zn. , a z 29. listopadu 2007, sp. zn. , uveřejněné pod C 314 a C 5713 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) zaujal názor, že majetkovým vyjádřením prospěchu získaného subjektem, jenž užíval cizí věc, aniž ho k tomu opravňoval platný právní titul, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. V rozsudku z 22. června 2004, sp. zn. , uveřejněném pod C 2705 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud konstatoval, že výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu po zániku práva na bydlení založeného rozhodnutím soudu do doby zajištění odpovídající bytové náhrady a trvajícího do uplynutí lhůty k vyklizení bytu odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné). Od uvedených závěrů se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci, přičemž zastává názor, že jsou využitelné i v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. ledna 2014 v ustanovení o. z., a to tím spíše, že dosavadní právní praxi nyní promítl zákonodárce skrze citované ustanovení do výslovné právní úpravy (viz Eliáš, K. a kol., Nový s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, str. 1059 a 1060; obsahově shodný závěr vyplývá též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2017, sp. zn. ).

V posuzovaném případě odvolací soud (soud prvního stupně) důsledně vycházel z právních názorů obsažených v citované judikatuře, vzal-li za základ pro finanční vyjádření bezdůvodného obohacení obvyklé nájemné z bytu. Jeho úvaha, že rozsah získaného bezdůvodného obohacení nesnižuje v poměrech souzené věci okolnost, že dovolatelka (snad) neměla možnost byt plnohodnotně (či dokonce vůbec) užívat v důsledku závady na elektroinstalaci, pak není zjevně nepřiměřená, neboť o tuto možnost se sama připravila již tím, že žalobci svým jednáním (zejména nevpuštěním do bytu) znemožnila uvedenou závadu odstranit. V této souvislosti přitom nelze opomenout, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 30. října 2003, sp. zn. , z 19. května 2004, sp. zn. , uveřejněné pod C 2268 a C 2702 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 29. srpna 2008, sp. zn. ) zaujal rovněž názor, že z hlediska posouzení otázky získání bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání věci konzumováno.

V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu – dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci ( ). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci , jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v , formulovanou v ) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I. až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 6. listopadu 2013, sp. zn. , z 21. ledna 2014, sp. zn. , či z 1. prosince 2015, sp. zn. ).

S přihlédnutím k citované judikatuře zastává dovolací soud názor, že posuzovaný případ neprovází žádné zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnějšímu žalobci ( ). V tomto směru jsou především bez právního významu okolnosti, které dovolatelka uplatnila (primárně) jako obranu proti žalobnímu návrhu. Nejsou-li uvedené okolnosti hodné zvláštního zřetele, pak důvod pro odepření náhrady nákladů řízení nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo dovolatelce větší újmu, než jejich nepřiznání žalobci (srov. nález Ústavního soudu z 26. října 2006, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. března 2014, sp. zn. a , na něž odkázala dovolatelka v dovolání). Ustanovení totiž neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález Ústavního soudu z 5. listopadu 2008, sp. zn. , k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku z 9. listopadu 2011, sp. zn. ). Z pohledu citované judikatury se tedy nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu napadený závěr, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení ; naopak je s ní, jak je vyloženo shora, v souladu.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 13. března 2018

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu