Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 644/2011

ROZSUDEK

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně Ing. H. M., bytem v Č., zastoupené JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 8, proti žalovanému statutárnímu městu České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 1, 2, o určení neplatnosti části zápočtu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. listopadu 2010, č. j. -114, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se původně domáhala určení neplatnosti

„úkonu jednostranně zvyšovaného nájemného od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2009, včetně oznámení o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 4. 9. 2009 s platností od 1. 1. 2010“

(dále jen „určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného“, resp. „jednostranné zvýšení nájemného“), z

„bytu Č.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně požadovala, aby jí žalovaný zaplatil částku 43.028,20 Kč jako rozdíl mezi tím, co by mu příslušelo na nájemném z předmětného bytu v období od 1. ledna 2007 do 31. května 2010 nebýt jednostranného zvýšení nájemného, a tím, co se mu skutečně (od žalobkyně) dostalo na základě zápočtů na zvýšené nájemné z předplatného v částce 470.000,- Kč, jež mu

pro tyto účely poskytla na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. dubna 2001 (dále jen „Smlouva o půjčce“).

Podáním ze dne 29. června 2010 žalobu změnila tak, že se napříště domáhala určení, že „zápočty splátek žalovaného plynoucí ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 4. 2001 proti úhradám nájemného určeného nájemní smlouvou z 1. 7. 2001 jsou v rozsahu,

v němž převyšují částku 2.187,50 Kč za měsíc, neplatné“ (dále též jen „požadované určení“). Ohledně zaplacení částky 43.028,20 Kč vzala žalobu zpět.

Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 9. července 2010 změnu žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne 9. července 2010, č. j. -92, zastavil (v důsledku zpětvzetí žaloby) řízení o zaplacení částky 43.028,20 Kč (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku (výrok II.), vyhověl žalobě na požadované určení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).

Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalovaný (vlastník předmětného domu) čerpal na výstavbu domu od roku 1999 dotace z prostředků státního rozpočtu, že podmínkou pro čerpání této dotace byl závazek, že po dobu dvaceti let od kolaudace nepřevede dům nebo v něm situované byty do vlastnictví jiného subjektu a že do uplynutí této doby zajistí, že uvedené byty budou užívány k nájemnímu bydlení a nájemné

v nich dosáhne maximální výše věcně usměrněného nájemného podle obecně závazných předpisů. Dále zjistil, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. dubna 2001 (dále opět jen „Smlouva o půjčce“) žalobkyně poskytla žalovanému půjčku v částce 470.000,- Kč,

že ve Smlouvě o půjčce se žalovaný rovněž zavázal, že uzavře s žalobkyní nájemní smlouvu k předmětnému bytu a vrátí jí poskytnutou půjčku formou pravidelných měsíčních splátek ve výši odpovídající měsíčnímu nájemnému a úhradám za služby z bytu, a že o způsobu vrácení poskytnuté půjčky se účastníci ve Smlouvě o půjčce dohodli tak, že měsíční splátky půjčky budou započítávány jednostranným projevem vůle žalovaného na vyúčtované nájemné a úhrady za služby z bytu. Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaný jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli dne 1. července 2001 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že podle uvedené smlouvy činilo měsíční nájemné z bytu 2.187,50 Kč

a že žalovaný počínaje rokem 2007 každoročně zvyšoval nájemné z předmětného bytu podle , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen „ “).

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně má – z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku – naléhavý právní zájem na požadovaném určení ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “). Poté rovněž dovodil, že nájemné z předmětného bytu nelze jednostranně zvyšovat podle , neboť tento zákon se nevztahuje na nájemné v bytech, jejichž výstavba nebo dostavba byla povolena po 30. červnu 1993

a na jejichž financování byla obcím poskytnuta dotace ze státního rozpočtu nebo ze státních fondů na výstavbu nájemních bytů, a to po dobu platnosti podmínek poskytnuté dotace

( ). Uzavřel, že zápočty pohledávek žalovaného na nájemném z bytu na pohledávky žalobkyně ze Smlouvy o půjčce jsou proto neplatné v části přesahující částku 2.187,50 Kč měsíčně. S ohledem na to žalobě na požadované určení vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. -114, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku III. tak, že žalobu na požadované určení zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ( ). V této souvislosti zdůraznil,

že mezi účastníky je sporná především otázka výše nájemného z bytu, resp. platnosti jeho jednostranného zvýšení ze strany žalovaného. Způsobilým prostředkem pro řešení této otázky je žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného ve smyslu , kterou však žalobkyně nepodala. Nadto konstatoval, že k zániku závazku započtením nedochází automaticky, jestliže se pohledávky setkaly, ale na základě jednostranného nebo dvoustranného právního úkonu – dohody ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). K započtení

podle § 580 obč. zák. je tudíž třeba, aby jeden z účastníků učinil, byť ústní formou, projev vůle adresovaný druhému účastníku a směřující k započtení, z něhož musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce druhého z účastníků; tento projev vůle (právní úkon) současně musí vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů podle § 34 a násl. obč. zák. Uzavřel, že jelikož z obsahu spisu nevyplynulo,

že by žalovaný učinil ve vztahu k žalobkyni právní úkon (projev vůle) směřující k započtení pohledávek ze zvýšeného nájemného na její pohledávky ze Smlouvy o půjčce, nemůže mít žalobkyně i z tohoto důvodu naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ; požadované určení totiž není způsobilé odstranit stav nejistoty v právních vztazích účastníků. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. změnil tak, že žalobu na požadované určení zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle , b/ a odst. 3 V dovolání především vyjádřila přesvědčení, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu Podle jejího mínění je tomu tak proto, že nemohla podat žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného podle , neboť zmíněný zákon se nevztahuje na nájemné z předmětného bytu, jehož výstavba byla povolena

po 30. červnu 1993 a na jehož financování byla obci poskytnuta dotace ze státního rozpočtu, a to po dobu platnosti podmínek poskytnuté dotace ( ). Měla za to, že se nemohla domáhat ani vrácení půjčky ze Smlouvy o půjčce prostřednictvím žaloby na plnění a že tudíž jedině požadované určení je způsobilé odstranit stav nejistoty mezi stranami sporu. Dále namítla, že podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že mezi účastníky dochází k zápočtům vzájemných pohledávek. V této souvislosti rovněž zdůraznila, že soud prvního stupně vycházel ze shodných tvrzení účastníků

podle , že takové zápočty jsou prováděny, přičemž bylo sporné jen to, v jaké výši je lze provádět. Jestliže tedy odvolací soud měl pochybnosti o uskutečnění těchto zápočtů, bylo jeho povinností tuto skutečnost stranám sporu sdělit, popřípadě doplnit dokazování nebo zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže takto nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ),

a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence těchto vad nebyla namítána a uvedené vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Tyto vady dovolatelka namítla. Dovolací soud se však v tomto případě nejdříve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle a k právním závěrům přijatým odvolacím soudem půjde o posouzení správnosti právního názoru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu

Podle ustálené judikatury existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. , uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. , uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. , a ze dne 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou

– při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Pro úplnost zbývá dodat, že podle závěrů dlouhodobě ustálené soudní praxe pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není ( ), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění ( ) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., , Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze 7. ledna 1994, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 12. prosince 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 8. září 2005, sp. zn. , a z 15. února 2010, sp. zn. ).

V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s názorem, že jediným prostředkem, který je způsobilý zjednat jistotu v dotčeném právním vztahu, je žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného podle , kterou však dovolatelka (v tříměsíční prekluzivní lhůtě – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. ) nepodala. Z řečeného vyplývá, že žaloba v dané věci (kterou se dovolatelka domáhala jiného určení) postrádá preventivní charakter, neboť – s přihlédnutím k povaze požadovaného určení – není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků a předejít tak vzniku dalších soudních sporů mezi nimi. Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury, dovodil-li, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný. Nemá-li dovolatelka z vyložených důvodů na požadovaném určení naléhavý právní zájem podle , přichází v úvahu jedině zamítnutí žaloby (bez toho, že by se soud současně zabýval meritem věci). Proto dovolací soud, aniž se – pro nadbytečnost – zabýval otázkou naplněnosti dovolacích důvodů podle , odst. 3 , dovolání

podle věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, , , a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2011

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu