Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 79/12

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky Ing. H. M., zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem, se sídlem Zahradní 8, 370 05 České Budějovice, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, č. j. -131, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2010, č. j. -114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena ve svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení základního práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v d (dále jen " "). Dále tvrdí, že došlo k porušení y (dále jen " ").

Stěžovatelka se obrátila na soud žalobou, kterou se domáhala určení neplatnosti úkonu jednostranného zvyšování nájemného podle , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a změně zákona (dále jen " "). Žalobu posléze upravila tak, že požadovala vrácení přeplatku nájemného v přesně specifikované výši. V dalším průběhu řízení, a to již prostřednictvím svého právního zástupce, upravila petit žaloby tak, že se domáhala určení neplatnosti zápočtu ceny nájmu plynoucí ze smlouvy o půjčce, kterou uzavřela se žalovaným Městem České Budějovice (dále jen "žalovaný"), v rozsahu převyšujícím částku vypočtenou podle tehdy platné Stěžovatelka totiž se žalovaným nejprve uzavřela dne 12. 4. 2001 smlouvu o půjčce, na základě které mu poskytla bezúročně částku 470.000 Kč s tím, že po jejím složení na účet žalovaného s ní bude uzavřena nájemní smlouva na konkrétní ve smlouvě přesně popsaný byt. Žalovaný se zavázal půjčku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách odpovídajících měsíční úhradě za užívání bytu včetně úhrady za služby spojené s užíváním uvedeného bytu, a to nejpozději do dvaceti let po podpisu smlouvy o půjčce. Po složení částky 470.000 Kč uzavřela stěžovatelka se žalovaným nájemní smlouvu na uvedený byt na dobu neurčitou s tím, že výše nájemného může být pronajímatelem jednostranně změněna při změně cenových předpisů. Žalovaný po účinnosti začal podle tohoto předpisu nájemné jednostranně upravovat, s čímž stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s odůvodněním, že podle ustanovení , písm. b) tento zákon na její byt nedopadá, neboť byl postaven z části za prostředky z dotace ze státního rozpočtu.

Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 7. 2010, č. j. -92, žalobě vyhověl. Shledal, že stěžovatelka má naléhavý právní zájem na žalovaném určení, "když bez určení skutečné výše zápočtu by se žalobkyně dostala do situace, kdy by z pohledu žalovaného byla půjčka žalobkyní žalovanému poskytnutá již splněna, a žalovaný by se na žalobkyni domáhal placení nájmu, případně by žalobkyně musela nést důsledky neplacení nájemného spočívající v možnosti přijít o předmětný byt, když neplacení nájemného by bylo bráno jako důvod ukončení nájmu".

Z podnětu odvolání žalovaného ve věci rozhodoval odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů změnil tak, že žalobu zamítl a nově rozhodl o nákladech řízení. Úvaha odvolacího soudu byla následující. Tím, že stěžovatelka nepodala žalobu o určení neplatnosti zvýšení nájemného podle ustanovení , kde není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na určení, neboť možnost takové žaloby vyplývá přímo ze zákona, musela naléhavý právní zájem na žalovaném určení prokazovat. K zániku pohledávky započtením dochází za předpokladu právního úkonu započtení a za předpokladu, že se střetly vzájemné pohledávky dlužníka a věřitele. Pokud stěžovatelka žalovala na určení neplatnosti zápočtu jako jednostranného právního úkonu, muselo by být nejprve posouzeno, zda takový projev vůle byl učiněn, což z obsahu spisu nevyplývá, zda má obecné náležitosti právního úkonu, zda se dostal do dispozice stěžovatelky, zda a v jaké výši vznikla započítávaná pohledávka a zda se započítávané pohledávky střetly. K tomu ale podaná žaloba nesměřovala. Určení, že zápočty splátek žalovaného plynoucí ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 4. 2001 proti úhradám nájemného určeného nájemní smlouvou z 1. 7. 2001 v rozsahu, v němž převyšují částku 2.187,50, jak bylo nakonec žalobní žádání upraveno, nevede k určení celkové výše zápočtu, a na takovém určení proto nemůže mít stěžovatelka naléhavý právní zájem.

Proti rozsudku odvolacího soud podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. -131, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se zcela ztotožnil s názorem odvolacího soudu a pouze doplnil jeho argumentaci v otázce výkladu pojmu "naléhavý právní zájem" citací judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále uvedl, že v této věci jediným prostředkem způsobilým zjednat jistotu v otázce zvýšení nájmu, je žaloba podle ustanovení

Stěžovatelka rozsudky dovolacího soudu a odvolacího soudu napadla ústavní stížností. V ní zopakovala argumentaci, kterou uplatnila v řízení před obecnými soudy. Porušení svých ústavně chráněných práv spatřuje ve skutečnosti, že se soudy nevypořádaly s námitkou, že jednostranné zvyšování nájmu podle na její byt nelze použít, neboť se jedná o byt, jehož výstavba byla povolena po 30. červnu 1993 a na jeho financování byla žalovanému poskytnuta dotace z prostředků státního rozpočtu. Na takový byt se podle ustanovení , písm. b) nevztahuje.

Ústavní soud předesílá, že č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle y. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 y a článku 1 y.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a obsah spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. , který si za tím účelem opatřil, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.

Argumentace stěžovatelky se míjí s důvody, které vedly oba soudy k zamítnutí určovací žaloby. Ty nespočívaly v otázce, zda na nájemní vztah stěžovatelky lze či nelze použít č. 107/2006 Sb., ale v posouzení otázky, zda stěžovatelka měla či neměla naléhavý zájem na určení, jehož se podanou žalobou domáhala. Posouzení této otázky je věcí obecných soudů a Ústavní soud by do jejich rozhodování mohl zasáhnout jen tehdy, pokud by pro to byly splněny shora uvedené podmínky, tedy, že by jejich závěr byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona nebo by byl extrémně formalistický. O takovou situaci by mohlo jít, pokud by důvodem pro zamítnutí žaloby byla chybná aplikace ustanovení zákona , které má nepochybně kogentní povahu. Protože však důvodem pro zamítnutí žaloby toto ustanovení nebylo, nemohl se touto otázkou Ústavní soud dále zabývat. To platí i o poznámce Nejvyššího soudu, který jako obiter dictum uvedl, že jediným prostředkem způsobilým zjednat jistotu v dotčeném právním vztahu, je žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného podle ustanovení

Pokud pak jde o výklad "naléhavosti právního zájmu", tak jak byl pojat oběma soudy, nemá Ústavní soud k tomuto výklad žádné výhrady, neboť zcela shodně se k této otázce vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, např. v klíčovém stanovisku nebo v nálezu

sp. zn.

, na který se odvolává v odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud. Interpretace obsahu určení, kterého se stěžovatelka domáhala, tak, jak ji provedl Krajský soud a s níž se ztotožnil Nejvyšší soud, je věcná a logická. Takto pojaté určení totiž neřeší podstatu sporu mezi stěžovatelkou a žalovaným. I kdyby obecné soudy takové žalobě vyhověly, nebylo by na jisto postaveno, v jaké výši má stěžovatelka pohledávku vůči žalovanému, což by v poměrech souzeného sporu mohl být jediný právní zájem, který by bylo možno označit za naléhavý, a to jen do okamžiku, než by nastaly podmínky pro žalobu na plnění.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení zákona odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu