Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2654/2010

26

Cdo 2654/2010

ROZSUDEK

a/ J. V.

a

b/ R. V.

, zastoupených Mgr. Simonou Šulcovou, advokátkou se sídlem Praha 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1154/6, proti žalované

R. L.

, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného a o vzájemném návrhu žalované na určení obvyklé výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č. j. -107, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č. j. -107, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. února 2009, č. j. -74, ve výroku I. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného a v nákladovém výroku III.,

se zrušují

a věc

se vrací

v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 /soudu prvního stupně/ dne 29. prosince 2006) určení, že je neplatné jednostranné zvýšení nájemného z

„bytu o velikosti 2+1, nacházejícího se ve IV. nadzemním podlaží domu číslo popisné 1561, katastrální území V.,“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), učiněné dopisem žalované ze dne 22. září 2006 (dále též jen „Oznámení“). Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala určení, že žalobci jsou povinni platit jí nájemné z bytu v měsíční výši 14.595,- Kč

„počínaje dnem následujícím po právní moci rozsudku“

.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. února 2009, č. j. -74, zamítl žalobu o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného (výrok I.) i vzájemný návrh žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.).

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. října 2009, č. j. -107, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dopisem ze dne 22. září 2006 žalovaná (vlastnice předmětného domu a pronajímatelka bytu) oznámila žalobcům (manželům – společným nájemcům předmětného bytu), že jim zvyšuje nájemné z bytu na částku 14.595,- Kč měsíčně a že povinnost platit takto stanovené nájemné jim vzniká od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců ode dne, kdy jim bylo Oznámení doručeno, že Oznámení doručovala zvlášť každému z žalobců na adresu předmětného bytu prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (pošty), že zásilky obsahující Oznámení byly po neúspěšném pokusu o doručení žalobcům uloženy na poště dne 26. září 2006 (zásilka určená žalobci), resp. dne 27. září 2006 (zásilka určená žalobkyni), a že žalobci si zásilky na poště vyzvedli dne 27. září 2006 (žalobce), resp. dne 3. října 2006 (žalobkyně).

Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že oznámení o jednostranném zvýšení nájemného je vůči jeho adresátu účinné od okamžiku, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má objektivní možnost se s jeho obsahem seznámit ( , , ve znění po novele provedené – dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. května 2005, sp. zn. . V návaznosti na to konstatoval, že Oznámení tak bylo žalobcům účinně doručeno dne 27. září 2006, kdy měli na základě oznámení pošty objektivně možnost si zásilky obsahující toto oznámení vyzvednout. Poté rovněž dovodil, že žalobu na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného z bytu je třeba podat u soudu ve lhůtě stanovené v , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“). Zde uvedl, že tato lhůta je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní, počíná běžet ode dne doručení oznámení o jednostranném zvýšení nájemného nájemci bytu a činí tři měsíce. Dodal, že konec uvedené (hmotněprávní) lhůty je zapotřebí určit podle obč. zák. a připadá proto na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na nějž připadá událost, od níž lhůta počíná. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že byla-li žaloba na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného podána u soudu prvního stupně dne 29. prosince 2006, stalo se tak po marném uplynutí lhůty stanovené v , jejíž běh v daném případě skončil ve středu 27. prosince 2006 (tj. po třech měsících od doručení Oznámení žalobcům). Současně přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že při opožděném podání žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného se – vzhledem k prekluzivnímu charakteru lhůty podle – již nelze zabývat zvýšením nájemného po stránce věcné a tudíž ani přezkoumávat platnost Oznámení. Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku I. a v souvisejícím nákladovém výroku III.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení (správně zřejmě písm. c/) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). V dovolání především namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil běh lhůty, v níž mohli jednostranné zvýšení nájemného napadnout u soudu. Měli za to, že žalobu v dané věci podali včas, neboť hovoří-li ustanovení o lhůtě tří „kalendářních“ měsíců, má být tato lhůta počítána od prvního dne měsíce následujícího po doručení oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného nájemci. V této souvislosti rovněž namítli, že žalobkyně se v době, kdy jí byla doručována zásilka obsahující Oznámení, nezdržovala v místě svého bydliště a že tudíž možnost seznámit se s obsahem Oznámení měla

„až po … návratu do trvalého bydliště“

. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek, přičemž ve vztahu ke lhůtě upravené v ustanovení poukázala na důvodovou zprávu k citovanému zákonu, v níž se mimo jiné konstatuje, že

„situaci, kdy nájemce s navrženým zvýšením nájemného nesouhlasí nebo kdy zvýšené nájemné neplní, lze řešit prostřednictvím soudní žaloby, která musí být podána do 3 měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného“

. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. větu za středníkem ).

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – dovolatelé použili vedle dovolacího důvodu podle rovněž nezpůsobilý dovolací důvod podle (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění významná pro posouzení otázky doručení oznámení o jednostranném zvýšení nájemného společným nájemcům bytu /v daném případě dovolatelům/). Zde je jejich výtka nesprávného právního posouzení věci nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.

Napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je založen především na právním názoru, že žaloba na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného ( ) byla v daném případě podána po marném uplynutí lhůty tří měsíců od doručení Oznámení dovolatelům a tudíž opožděně. Správnost tohoto právního názoru dovolatelé zpochybnili námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod podle ), že lhůta tří kalendářních měsíců uvedená v má být počítána od prvního dne měsíce následujícího po doručení oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného nájemci a že za této situace podali žalobu včas. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky počátku a konce běhu lhůty k podání žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného ( ); uvedená otázka totiž nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle povinnost platit zvýšené nájemné vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.

Již na tomto místě je zapotřebí připomenout, že mezi obecně uznávané právní principy patří pravidla pro počítání času (pro oblast občanského práva hmotného jsou tato pravidla obsažena v ustanovení § 122 obč. zák.). Je ovšem v dispozici zákonodárce postupovat i jinak (upravit otázku počítání času odlišně od úpravy obsažené v citovaném ustanovení), avšak v takovém případě je povinen tento postup v právním předpisu výslovně stanovit (tudíž učinit součástí konkrétního právního předpisu speciální úpravu počítání času). Tuto možnost připustil ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud České republiky (srov. např. nález ze dne 25. září 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 108 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže tak zákonodárce postupoval (jako v daném případě – viz ustanovení ), obecná pravidla o počítání času (pro oblast občanského práva hmotného pravidla obsažená v ustanovení obč. zák.) se neuplatní.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že lhůta k podání žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného ( ) je lhůtou hmotněprávní prekluzivní (jejím marným uplynutím vzniká /ze zákona/ nájemci povinnost platit zvýšené nájemné a žalobu na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného podanou po uplynutí této prekluzívní lhůty soud zamítne, aniž se zabývá věcí samou, tj. otázkou platnosti jednostranného zvýšení nájemného). Ostatně ke stejnému právnímu závěru ohledně povahy této lhůty dospěl Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 10. března 2011, sp. zn. .

Jde-li o lhůtu hmotněprávní (prekluzivní), pak tato lhůta je zachována, je-li žaloba podána u soudu před tím, než její běh skončí a než – na základě písemného oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného – vznikne nájemci povinnost platit v tomto oznámení stanovené (zvýšené) nájemné. Nájemce, jemuž bylo doručeno oznámení o jednostranném zvýšení nájemného, je tudíž oprávněn podat žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného do dne, který je jako den vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné uveden v oznámení o zvýšení nájemného. Není-li v oznámení o zvýšení nájemného uveden pozdější den, od něhož je nájemce povinen platit zvýšené nájemné, pak běh lhůty pro podání žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného nemůže skončit před prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného nájemci ( věta první ). Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že v citovaném ustanovení jde vskutku o kalendářní měsíce, jak správně namítli dovolatelé (nikoli o /prosté/ měsíce např. ve smyslu počítání lhůt podle a 3 obč. zák.); s tím ostatně nakonec koresponduje i to, že povinnost platit zvýšené nájemné z bytu, které se platí za kalendářní měsíc (o tom nevznikají žádné pochybnosti v soudní praxi – viz rovněž ustanovení již zrušené – a ani v laické veřejnosti), vzniká nájemci zásadně prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného nájemci.

Zmíněné teze se v poměrech posuzovaného případu prosadí následovně. Neobsahovalo-li písemné oznámení žalované o zvýšení nájemného (dále opět jen „Oznámení“), které bylo – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu (v daném případě nezpochybnitelnému prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) – doručeno dovolatelům dne 27. září 2006, pozdější datum vzniku jejich povinnosti platit zvýšené nájemné, nemohla dovolatelům lhůta pro podání žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného uplynout před 31. prosincem 2006 (neboť povinnost platit takto zvýšené nájemné, nepodá-li nájemce v uvedené lhůtě žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného, mu vzniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného – v daném případě dnem 1. ledna 2007). Poslední den lhůty k podání žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného u soudu tak v daném případě připadl na 31. prosinec 2006 (na den bezprostředně předcházející dni vzniku povinnosti nájemce platit zvýšené nájemné), a to bez ohledu na to, že v tomto případě šlo o neděli. Jestliže tedy dovolatelé v souzené věci podali žalobu na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného u soudu dne 29. prosince 2006, byla lhůta ve smyslu ustanovení zachována. Jejich žalobu proto nelze pokládat za opožděně podanou, jak oba soudy nesprávně dovodily.

Pro úplnost zbývá dodat, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit poukaz žalované na důvodovou zprávu k návrhu zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , v níž se mimo jiné uvádí, že

„situaci, kdy nájemce s navrženým zvýšením nájemného nesouhlasí nebo kdy zvýšené nájemné neplní, lze řešit prostřednictvím soudní žaloby, která musí být podána do 3 měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného“

(srov. sněmovní tisk č. 107/0, dostupný např. v právním informačním systému ASPI pod identifikačním číslem /ASPI ID/ LIT25715CZ). Právní teorie i soudní praxe jsou totiž zajedno v názoru, že výklad práva je objektivní interpretací v tom smyslu, že rozhodující je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech, nikoli v subjektivní představě jejich autorů (srov. Weinberger, O. Norma a instituce /Úvod do teorie práva/. Přeložil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 163, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 2292 ve svazku č. 6 z roku 2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Není tedy rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze slov zákona vyčíst (srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 171, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1999, sp. zn. ). Z tohoto pohledu je tedy rozhodující to, co zákonodárce ve skutečnosti vyjádřil v textu ustanovení

Z řečeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek podle věty za středníkem zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2012

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu