Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4273/2016

28 Cdo 4273/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce A. S., T-A., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, proti žalovanému: Ústecký kraj, IČO: 70892156, se sídlem Krajského úřadu Ústeckého kraje v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I, Řetězová 195/2, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2016, č. j. -513, takto:

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 9. 2015, č. j. -493, tak, že žalovanému uložil, aby žalobci vydal jednu ideální polovinu parcely č. 1426/1, jejíž součást tvoří stavba, a parcel č. 1425, 1426/2, 1427/1, 1427/2 a 1427/3, vše v katastrálním území a obci T., a ve zbývající části žalobu o vydání nemovitých věcí zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující vůči té výrokové části, jíž mu bylo uloženo vydat žalobci jednu ideální polovinu označených nemovitých věcí. Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nevymezil přitom žel žádnou konkrétní otázku hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset a ohledně níž by ohlašoval, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Jako dovolací důvod ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ž 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jak je tomu i v posuzované věci – viz ), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže ohlašuje, že odvolacím soudem řešená hmotněprávní otázka, na níž napadené rozhodnutí záviselo, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, konkrétním způsobem žádnou takovouto otázku dovolacímu soudu k řešení nepředestřel, přičemž se ani z obsahu dovolání nepodává, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva /právní otázku/ základající přípustnost dovolání mohl mít dovolatel na mysli.

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. věta první ).

Námítá-li přitom dovolatel, že žalobce jakožto osoba oprávněná ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění účinném od 1. 7. 1994, uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitých věcí opožděně, když k jejich vydání vyzval povinnou osobu až 2. 5. 1995, dlužno uvést, že ustanovení (včleněné do zákona o mimosoudních rehabilitacích s účinností od 1. 7. 1994 novelou publikovanou pod číslem ) prostřednictvím odkazu na odstavec 1 daného zákonného ustanovení rovněž podmiňovalo existenci restitučního nároku žadatele jeho trvalým pobytem na území České republiky. Jestliže tedy nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 sp. zn. , publikovaným pod č. 164/1994 Sb. byla s účinností od 1. 11. 1994 podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky zrušena, pak žalobce jakožto občan České republiky, který neměl evidován trvalý pobyt na jejím území, mohl svůj restituční nárok uplatnit ve lhůtě šesti měsíců, jež počala běžet účinností uvedeného nálezu a skončila (v situaci, kdy na 1. 5. 1995 připadl státní svátek - § 122 odst. 3 obč. zák.) právě dnem 2. 5. 1995 (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. seš. 11, roč. 1999, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. ). Z uvedeného je zřejmé, že žalobce svůj restituční nárok uplatnil u povinného včas.

Závěr odvolacího soudu, že se dovolatel v důsledku přechodu předmětných nemovitých věcí z majetku státu do jeho vlastnictví (na základě , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění , a , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „ “) stal osobou povinnou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak rovněž odpovídá ustálenou judikaturou respektovanému principu, dle něhož věci přecházejí z majetku státu do vlastnictví jiné osoby se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně případné povinnosti tyto věci vydat (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. , publikovaný pod č. 17, roč. 1997, číslo 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. , řešící obdobnou otázkou v souvislosti s přechodem věcí ex lege z majetku státu do vlastnictví obcí, či v poměrech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 161, svazek 9, ročník 1997, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. , publikovaný tamtéž pod č. 3, svazek 25, ročník 2002).

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení , , část věty před středníkem a v situaci, kdy dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobci, jenž se k dovolání nevyjádřil, v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 9. 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu