Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2599/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 1997, č.j. , jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a o nákladech řízení státu. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla původní vlastnicí jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí A. Š., která byla sestrou otce žalobkyně. Výše uvedená část nemovitosti přešla na základě darovací smlouvy ČD 7065/63 ze dne 24. 4. 1963 do vlastnictví státu. Žalobkyně se stala oprávněnou osobou podle , ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Svůj nárok na vydání věci – předmětné části nemovitosti uplatnila výzvou ze dne 18.4.1995 prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. B. Tato výzva však byla adresována Bytovému podniku v P., který v té době již nebyl osobou povinnou, neboť předmětné nemovitosti přešly podle ustanovení do vlastnictví obce. Odvolací soud shledal, že z ustanovení citovaného zákona nelze dovodit, že bylo možno vyloučit z přechodu na obec i majetek, na jehož vydání uplatnila nárok oprávněná osoba, a to v době po účinnosti Vyslovil závěr, že k vynětí z přechodu do vlastnictví obcí mohlo dojít jen u majetku, k němuž byl nárok na vydání uplatněn před účinností zákona, t. j. 24.5.1991. Dnem účinnosti citovaného zákona přešly ostatní věci do vlastnictví obcí. Odvolací soud dospěl k závěru, že výše uvedené výzvě je nutno přiznat účinky podle ustanovení ve znění nálezu ÚS 164/1994 Sb., který nabyl účinnosti 1. 11. 1994. Dále dovodil, že pokud žalobkyně uplatnila svůj nárok proti druhému žalovanému u soudu až 19. 11. 1996 a žalovaný namítl promlčení nároku, tak tento nárok byl promlčen a nelze jej přiznat.

Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka účinků řádné výzvy a výkladu ustanovení byla již v dané věci judikaturou vyřešena.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, řádně zastoupena advokátem, včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Žádala, aby Nejvyšší soud sám kladně posoudil zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Otázkou zásadního právního významu podle názoru dovolatelky je, zda účinky řádné výzvy podané u toho, o němž se oprávněná osoba na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, přecházejí na subjekt, na který věc měla přejít a který ji v současné době drží. Na podporu své žádosti argumentovala tím, že odvolací soud nastoluje právní stav, kdy včas podaná výzva u jednoho subjektu má právní účinky řádné výzvy u subjektu jiného. Znamenalo by to, že oprávněná osoba by musela podat žalobu proti povinné osobě, u které původně výzvu k vydání věci nepodala. Další otázkou zásadního právního významu podle dovolatelky je , zda posouzení gramaticky jednoznačného ustanovení u slova „uplatní\" vylučuje z přechodu ze státu na obec pouze ten majetek, na který uplatnila oprávněná osoba výzvu do účinnosti tohoto zákona, nebo se vztahuje i na majetek, k jehož vydání uplatnila oprávněná osoba výzvu po účinnosti citovaného zákona. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, na základě něhož výše uvedené ustanovení citovaného zákona vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností tohoto zákona, tedy před 24. 5. 1991. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle a d) Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení ve znění před novelou provedenou ( dále jen ,, „).

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ( ). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle

Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, , uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.

Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil k výkladu v restitučních sporech v souvislosti s určením povinné osoby podle , ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k majetku, který přešel do vlastnictví obcí. Nejen v rozsudku ze dne 26.9.1996, sp. zn. , publikovaném pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, ale i v mnoha dalších rozhodnutích Nejvyšší soud přijal závěr, že věci (zde nemovitosti) přešly do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají, včetně povinnosti věc vydat, stanovené v , ve znění pozdějších předpisů. Obce jako vlastník s tímto majetkem převzaly nejen povinnosti, jež se spojují s institutem vlastnického práva vůbec a stíhají vlastníka každé věci, nýbrž i specifickou povinnost, danou restitučními předpisy, t.j. povinnost vydat věc, ke které bude později (po 24.5.1991) důvodně uplatněn restituční nárok. Stejně tak opakovaně již Nejvyšší soud zdůraznil, že je bez právního významu okolnost, zda oprávněná osoba odvíjí svůj nárok od pozdějších změn , tedy například od nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu. Původní určení povinné osoby ve smyslu jako právnické osoby, která věc drží ke dni účinnosti zákona, bylo totiž v důsledku právní úpravy provedené významně modifikováno právě okolností, že věc, která jinak podléhá režimu restitučního zákona, právně účinně změnila svého vlastníka, jímž dosud byl stát. Tento vlastník má ovšem, jak již uvedeno, zvláštní postavení potud, že svého vlastnického práva může být zbaven kromě jiných právních titulů, jež se vyznačují absencí souhlasu vlastníka (např. vyvlastněním), také cestou vydání věci povinné osobě, která po 24.5.1991 řádně uplatní důvodný restituční nárok. Platí tedy, že ve vztahu k majetku, který dnem 24.5.1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu obec jako jeho vlastník.

Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení . Dovolací soud proto musel podle za použití přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení za použití , a Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 24. dubna 2001

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.

předseda senátu