Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4487/2014

28 Cdo 4487/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) M. V., N., a b) N. W., A., obou zastoupených Mgr. Janem Holáskem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, za účasti Tělovýchovné jednoty Bohemians Praha, IČ: 15887456, spolek se sídlem v Praze 10, Izraelská 6, zastoupen Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání účastníka Tělovýchovné jednoty Bohemians Praha proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. -155, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. října 2012, č. j. -71, tak, že

„žalobci a) a b) jsou vlastníky (každý jednou polovinou) pozemku parc. č. 1344/10 a nejsou vlastníky pozemku parc. č. 1344/1 a parc. č. 1344/11 vzniklých rozdělením pozemku parc. č. 1344/1 zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, kat. pracoviště Praha na LV č. 3123 pro kat. území S. geometrickým plánem Ing. P. V. ze dne 10. 2. 2012 č. 3363-3/2012; tím se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy z 13. 11. 2002, č. j. PÚ 4706/92/3, ve výroku I ohledně parc. č. 1344/1 v kat. území S.“

.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník Tělovýchovná jednota Bohemians Praha dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první ), neboť dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (srov. ).

Ačkoliv dovolatel v dovolání uvádí, že rozsudek napadá „v celém rozsahu“, z obsahu dovolání lze dovodit, že tím míní výrok, jímž byli žalobci určeni za vlastníky pozemku parc. č. 1344/10, nikoliv již výrok negativní (stran něhož by účastník postrádal subjektivní legitimaci k podání dovolání), případě výroky nákladové (pod body II a III rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k nimž dovolání jakoukoliv dovolací argumentaci postrádá.

Jde-li pak o řešení otázky (dovoláním vymezené), zda v případě pozemku parc. č. 1344/10 je dána překážka vydání oprávněným osobám (žalobcům) podle , popřípadě podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), odvolací soud respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. v této věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu 28. ledna 2009, sp. zn. , dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. ), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku; sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván, případně musí jít o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný“. Co do konkrétních skutkových okolností (jež vzal za prokázané i odvolací soud a jež nelze podrobit dovolacímu přezkumu) sluší se odkázat na zjištění, že na předmětném pozemku parc. č. 1344/10 (vzniklého rozdělením parc. č. 1344/1) žádné sportoviště zřízeno není a i bez tohoto pozemku bude zachována funkčnost sportovního areálu ve vlastnictví dovolatele.

Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu sleduje rozhodnutí odvolacího soudu i v otázce zastavěnosti pozemků coby překážky vydání oprávněné osobě (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), jíž může být bezesporu i funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek; pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. října 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. – všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Ostatně právě z těchto důvodů odvolací soud z okruhu žalobci nárokovaných pozemků vyjmul pozemky parc. č. 1344/1 a 1344/11; na předmětném pozemku parc. č. 1344/10 stavba v občanskoprávním smyslu není, přičemž nejde o pozemek tvořící s objekty stavby jeden funkční celek.

Nejvyšší soud také nenachází důvody, pro které by se měl v dané věci odchýlit od závěru formulovaného ustálenou judikaturou, že parkoviště – představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů – není z hlediska občanskoprávního stavbou (vysloveného a odůvodněného již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. , publikovaném v časopise Právní rozhledy, sešit 1/2000, str. 35; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2005, sp. zn. ; z judikaturyÚstavního soudu např. nález ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, pod č. 48, nebo nález ze dne 23. října 2003, sp. zn. , uveřejněný tamtéž ve svazku 31, pod č. 123, oba dostupné též na http://nalus.usoud.cz). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž závěr o právní povaze účelové komunikace, jež není stavbou ve smyslu občanského práva, ale součástí pozemku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. ); jiný názor lze označit za interpretační praxí již překonaný, nehledě na to v dané věci nebylo tvrzeno a prokázáno, že sporná část pozemku se zpevněným povrchem splňuje zákonem stanovené znaky účelové komunikace (srov. , o pozemních komunikacích), včetně atributu uspokojování nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (na níž je vázáno právo obecného užívání účelové komunikace). K argumentaci dovolatele „ztrátou parkovacích míst“ (v případě vydání pozemků oprávněným osobám), lze znovu odkázat na již shora citovanou judikaturu, která – z hlediska výluky dle zákona o půdě – žádá prokázanou existenci sportovního zařízení na požadovaném pozemku, v poměru k předmětnému pozemku tedy i zjištění, že bez něj nebyl by provoz sportovního zařízení bez neodůvodněných obtíží možný; takové skutkové zjištění odvolací soud nečinní; nejde zde proto ani o kontradikci právních závěrů odvolacího soudu s dovolatelkou citovanými rozhodnutími – Nejvyšším soudem v dané věci vydaným kasačním rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. , resp. nálezem Ústavního soudu ze dne 14. července 2000, sp. zn. , jež pojednává o souboru nemovitostí tvořící ucelený sportovní areál (Tyršovo hřiště) jako jediném vlastnickém celku. Není-li totiž předmětný pozemek z hlediska svého funkčního začlenění součástí takového areálu (jak uzavírá odvolací soud, zdůrazňuje zbytnost tohoto pozemku pro další fungování sportovního zařízení), překážka pro jeho vydání oprávněným osobám podle ustanovení zákona o půdě dána není.

Konečně i k otázce důsledků přechodu nemovitosti z majetku státu do vlastnictví jiných osob, k němuž došlo ze zákona (v posuzované věci jde o přechod do vlastnictví dovolatelky podle ustanovení , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění , a , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů) na restituční nároky uplatněné oprávněnými osobami lze zásadně odkázat na princip již dříve formulovaný judikaturou, že věci (jež nebyly z přechodu vyloučeny právě z důvodu uplatnění restitučního nároku – srov. např. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), přecházejí z majetku státu do vlastnictví jiné osoby se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně případné povinnosti tyto věci vydat (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1996, sp. zn. , publikovaný pod č. 4/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek ze dne 24. dubna 2001, sp. zn. , řešící obdobnou otázkou v souvislosti s přechodem věcí ex lege z majetku státu do vlastnictví obcí). Dovolatelem zastávaný názor, že restituční nárok uplatněný oprávněnými osobami se v případě převodu či přechodu věci z majetku státu do vlastnictví jiné osoby již neprosadí, je v rozporu též s rozhodovací praxí Ústavního soudu – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 1997, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 161, svazek 9, ročník 1997, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. , publikovaný tamtéž pod č. 3, svazek 25, ročník 2002.

Jelikož dovolání není přípustné, je pak nezávažná ostatní argumentace dovolatele o tom, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám řízení, jakož i ke zmatečnostem dovolací soud přihlíží právě jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , část věty před středníkem a za situace, kdy (oprávněným) žalobcům v tomto řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. dubna 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu