Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Cdon 1368/97

Rozsudkem z 22. 1. 1997 K r a j s k ý s o u d v Ostravě potvrdil rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Novém Jičíně z 20. 5. 1996, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla zavázána uzavřít s žalobcem dohodu o vydání ve výroku označených nemovitostí. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, podle něhož jestliže žalobce - kromě podmínky trvalého pobytu v ČSFR - až do 24. 8. 1992 nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR, nemohl se stát osobou oprávněnou podle ustanovení (před novelizací provedenou ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích) a to ani poté, co nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 7. 1994 uveřejněným pod č. 164/1994 Sb. byl běh lhůt určených v ustanovení , 4 upraven nově.

S odkazem na ustanovení připustil odvolací soud proti svému rozsudku dovolání, přičemž za otázku po právní stránce zásadního významu měl posouzení toho, zda za osoby, jež se nálezem stanou osobami oprávněnými (viz citovaný nález, str. 1669 Sbírky zákonů druhý odstavec shora) nutno považovat jen ty, kterým uplatnění nároku bránila pouze absence podmínky jejich trvalého pobytu v ČSFR (ČR), nebo i osoby jiné, jež před účinností nálezu současně nesplňovaly ani další zákonné podmínky, v daném případě podmínku státního občanství ČSFR.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž se domáhal zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k novému řízení s odůvodněním, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání žalobce vyjádřil právní názor, že se na něj vztahuje nález Ústavního soudu ČR, jelikož teprve jeho vydáním mu byla otevřena možnost požádat o restituci. Jestliže nález vymezuje okruh oprávněných osob negativně, tedy uvádí-li se v odůvodnění, že se netýká osob, které byly před jeho účinností osobami oprávněnými, pak - jak se uvádí v dovolání - se týká všech ostatních osob, včetně dovolatele, jenž před prvním listopadem 1994 restituční nárok ani uplatnit nemohl. Podle dovolatele nemohl jeho nárok zaniknout k 1.10.1991 již proto, že v té době právě pro nedostatek státního občanství, jehož nabyl až dnem 25. srpna 1992, nebyl ani oprávněnou osobou.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Okolnost, že žalobcovo dovolání je přípustné pouze v důsledku výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení s sebou nese, že jediným dovolacím důvodem, jenž je žalobci k dispozici, je dovolací důvod podle ustanovení (vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, zakládající dovolací důvody podle ustanovení , b/ nejsou tvrzeny a ze spisu se nepodávají). Tomuto požadavku dovolání vyhovuje i potud, že právě jen právní posouzení věci, které shledal významným odvolací soud, dovolatel napadá v rámci užitého dovolacího důvodu podle ustanovení

Jestliže žalobce z poslední věty druhého odstavce na straně 4 odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb.(str. 1669 Sbírky zákonů), podle níž běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, dovozuje (ve smyslu své - výše uvedené - právní konstrukce o negativním vymezení okruhu oprávněných osob), že se nově otevřená lhůta týká jeho, pak jde o výklad, který neobstojí, neboť je izolovaný a nerespektuje další části odůvodnění nálezu.

Především třetí věta téhož odstavce odůvodnění nálezu uvádí, že nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými, přičemž ihned v následující větě je pojem osob, které se nálezem stanou oprávněnými, upřesněn (srov. částici tedy) tak, že jde o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil. Odtud plyne, že za ony osoby, které se nálezem stanou osobami oprávněnými (a jichž jedině se nově otevřená lhůta týká) nelze považovat osoby, jež nesplňovaly kteroukoli podmínku, ale jen ty, jež nesplňovaly právě a jedině podmínku ústavním nálezem zrušenou, totiž podmínku trvalého pobytu.

Nemá-li poslední věta druhého odstavce čtvrté strany odůvodnění nálezu (str. 1669 Sbírky zákonů shora) být vykládána izolovaně, ale naopak v kontextu se dvěma větami předcházejícími, je nutno ji interpretovat tak, že se běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu týká (s výjimkou osob, jež byly oprávněnými, tedy splňujícími jak podmínku státního občanství ČSFR, tak podmínku trvalého pobytu, již před účinností nálezu) nikoli libovolného okruhu osob, ale pouze těch, které před účinností nálezu z více zákonem požadovaných podmínek nesplňovaly podmínku trvalého pobytu.

Opačný výklad, že totiž nález Ústavního soudu ČR nově umožnil uplatnění restitučních nároků nejen osobám, které před zrušením neústavní podmínky trvalého pobytu nesplňovaly právě (jen) tuto podmínku, ale i osobám, jež nesplňovaly ani podmínku státního občanství, by byl v rozporu se skutečným smyslem nálezu Ústavního soudu ČR, jímž je poskytnutí možnosti uplatnit restituční nároky nikoliv komukoli, kdo dosud neměl trvalý pobyt na území ČSFR, ale jen těm osobám, jež ostatní zákonné podmínky včetně podmínky státního občanství splňovaly.

Na podporu tohoto závěru lze odkázat i na pátý odstavec odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR (str. 1667 Sbírky zákonů), ve kterém je výslovně uvedeno, že ve vazbě na d se pod pojmem občan se rozumí státní občan ČSFR (ČR), což nelze vyložit jinak, než že odstraněním neústavní podmínky trvalého pobytu měla být nově poskytnuta možnost uplatnění restitučních nároků těm fyzickým osobám, jež v rozhodné době (viz níže) nemohly být považovány za osoby oprávněné právě proto, že trvalý pobyt v ČSFR neměly.

Pokud jde o dobu, ke které nejpozději musela být splněna podmínka státního občanství, nelze ze žádného ustanovení rehabilitačního zákona dovodit, že by tomu tak muselo být již ke dni jeho účinnosti, tedy k 1. dubnu 1991. Na druhé straně však neobstojí ani názor, že by tomu tak mohlo být kdykoli ke dni doručení výzvy ( ). Lhůta k jejímu podání byla upravena nálezem Ústavního soudu ČR nově tak, že počátek nastal ke dni vykonatelnosti nálezu, tedy ke dni 1. 11. 1994. Samotný nález Ústavního soudu ČR však ve svém odůvodnění (odst. 2 zdola str. 1668 Sbírky zákonů) vysvětluje pojem osob, jejichž nárok založí teprve nález jako ”občany ČR, kteří na jejím území trvale pobyt nemají”. Z toho jasně plyne, že nález nově poskytl možnost uplatnění restitučních nároků jen těm, kteří kromě podmínky trvalého pobytu ostatní zákonné podmínky splňovaly. Jestliže pak nároky osob, jež splňovaly všechny zákonné podmínky, musely být uplatněny nejpozději dne 1. října 1991 ( ) nutno dovodit, že i osoby, jež dříve nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a kterým možnost uplatnění restitučních nároků poskytl teprve nález Ústavního soudu ČR, musely ostatní podmínky požadované rehabilitačním zákonem, tedy i podmínku státního občanství splňovat nejpozději k témuž dni, tedy k 1. říjnu 1991.

Protože však žalobce nabyl státní občanství ČSFR až dnem 25. srpna 1992, nestal se (ani se nemohl stát) oprávněnou osobou podle ustanovení ; již z tohoto důvodu bylo tedy namístě jeho žalobu pro nedostatek aktivní legitimace zamítnout. Na tom nemůže nic změnit ani nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobcův nárok zanikl, který je ostatně v rozporu s jeho jiným závěrem, totiž, že žalobce ”...nebyl občanem ČSFR a nesplňoval tento základní předpoklad nutný pro to, aby byl považován za oprávněnou osobu. Zaniknout totiž může pouze nárok existující, tedy již vzniklý.

Protože se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ( ) správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, dospěl dovolací soud k závěru o jeho správnosti ( , věta před středníkem, ) - aniž ve věci nařídil jednání ( , věta první, ) - dovolání podle ustanovení , 5 zamítl.