Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4192/2017-553

28 Cdo 4192/2017-553

U S N E S E N Í

a) A. M.,

D., a

b) Y. H.,

J., zastoupených JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, proti žalovaným:

1) statutární město Prostějov,

IČO 00288659, se sídlem Magistrátu města Prostějova v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 130/14, a

2) J. S.,

P., zastoupený JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Sušilova 1609/8,

o uzavření dohody o vydání věci

, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2015, č. j. -408, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.203 Kč k rukám JUDr. Martiny Hrbatové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

První žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. března 2013, č. j. -354, ve výrocích I., IV. a VI., kterými byl první žalovaný zavázán uzavřít se žalobci dohodu, na jejímž základě vydá každému z nich jednu ideální osminu domu postaveného na pozemku, a pozemků, vše v obci a katastrálním území P., a současně mu bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč a nahradit žalobcům náklady řízení 18.256,48 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného směřující vůči výrokům I. a X. rozsudku prvostupňového soudu (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a že první žalovaný je povinen nahradit náklady vynaložené za odvolacího řízení státem (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobci ve svém vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Druhý žalovaný svým vyjádřením podpořil podané dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.

Byť dovolatel explicitně předestírá toliko obecně formulovanou otázku, zda odvolací soud určil správně aplikovanou právní normu, lze z obsahu dovolání dovodit, že splnění předpokladů jeho přípustnosti dle ustanovení spatřuje v tom, že se odvolací soud při posuzování včasnosti a náležitostí výzvy k vydání předmětných spoluvlastnických podílů na nemovitostech ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen – „ “), odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. .

Ve vztahu k lhůtě pro podání uvedené výzvy dle ustanovení byl přitom rozhodovací praxí dovolacího soudu již formulován a odůvodněn závěr, dle kterého poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. , publikovaným pod č. 164/1994 Sb., byla podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky s účinností od 1. 11. 1994 zrušena, mohla oprávněná osoba naplňující podmínku státního občanství České republiky, jež však neměla evidován trvalý pobyt na jejím území, svůj restituční nárok uplatnit ve lhůtě šesti měsíců, jež počala běžet účinností uvedeného nálezu a skončila (v situaci, kdy na 1. 5. 1995 připadl státní svátek - § 122 odst. 3 obč. zák.) právě dnem 2. 5. 1995 (srov. k tomu kupř. i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. seš. 11, roč. 1999, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. ). Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobců, jež ke dni účinnosti (1. 4. 1991) splňovala podmínku státního občanství, neměla však evidován trvalý pobyt na území našeho státu, vyzvala právního předchůdce prvního žalovaného (Bytový podnik města Prostějov, s. p., jenž k 17. 8. 1998 zanikl s právním nástupnictvím prvního žalovaného) k vydání předmětných nemovitostí dne 29. 11. 1994, odpovídají závěry odvolacího soudu o včasnosti uplatněné výzvy nepochybně ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit) a neodchylují se ani od závěrů formulovaných dovolatelem poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. . Dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , se pak otázkou včasnosti výzvy zabývá za situace, kdy výzva, coby hmotněprávní úkon, byla vtělena do žaloby, jež poměrům projednávané věci, v níž byla výzva podána před zahájením soudního řízení, neodpovídá.

V souvislosti s hodnocením, zda výzva oprávněné osoby ve smyslu ustanovení je se zřetelem k obsahovým náležitostem dostatečně určitá ( , , účinného do 31. 12. 2013), pak dovolací soud (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. ) v souladu s judikaturou Ústavního soudu zdůrazňuje, že právní úkony restituentů je třeba posuzovat s vyšší mírou tolerance, než je v občanskoprávních vztazích obvyklé, a to i v případě, kdy výzva byla sepsána osobou s právnickým vzděláním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 37). Opakovaně je přitom upozorňováno, že do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by tak nemělo být využíváno proti cílům restitucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, ročník 1995 – I. díl, pod č. 37). Dovolací soud současně uzavírá, že stanoví jako náležitosti výzvy podle ustanovení tohoto zákona jen její adresnost, písemnou formu a povinnost doložit doklady vyplývající z ustanovení téhož zákona (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. ). Obsahové náležitosti určitého právního úkonu ( a násl. , , účinného do 31. 12. 2013) přitom výzva ve smyslu ustanovení naplňuje tehdy, je-li z ní patrno, že jde o výzvu dle obsahující označení osoby oprávněné a povinné a vymezení majetku, jehož vydání je uplatňováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 13, č. 49). Důkazem určitosti výzvy a její správné interpretace je současně i adekvátní reakce adresáta (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 12, č. 109).

Pakliže tedy právní předchůdkyně žalobců doručila právnímu předchůdci prvního žalovaného (Bytový podnik města Prostějov, s. p.) písemnou výzvu ze dne 29. 11. 1994, z níž mimo jiné i se zřetelem k vyjádření povinné osoby ze dne 6. 12. 1994 (č. l. 19) bylo patrno, že je dle žádáno vydání předmětných nemovitostí a kdo je osobou oprávněnou a povinnou, neodporují závěry odvolacího soudu o tom, že na podkladě uvedené výzvy je namístě žalobě o vydání dotčených nemovitostí vyhovět, ani výše citované judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu pojednávající o náležitostech dané výzvy.

Dovolatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že ve sporu o vydání nemovitostí dle je bez ohledu na následné dispozice s dotčenými nemovitostmi a jejich aktuální právní stav pasivně věcně legitimován první žalovaný, jehož právní předchůdce (Bytový podnik města Prostějov, s. p., jenž k 17. 8. 1998 zanikl s právním nástupnictvím prvního žalovaného) ke dni účinnosti držel předmětné nemovitosti, přitom odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž okolnost, žepo účinnosti bylo vlastnické právo k předmětné nemovitosti převedeno na jinou osobu, nemá z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci žádného významu, neboť vymezení pasivní legitimace se v ustanovení váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. , a ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , činález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, č. 115, svazek 6). Z uvedeného důvodu je zcela nerozhodnou též argumentace dovolatele vydržením vlastnického práva druhým žalovaným či dalšími právními dispozicemi s předmětnými nemovitostmi.

Námitka dovolatele, že rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru v Prostějově ze dne 26. 5. 1961, zn. 1554-fin-88/1959-Kr, mohlo být právní předchůdkyni žalobců ve smyslu ustanovení vládního doručeno veřejnou vyhláškou (implikující právní závěr, že stát se držby předmětných nemovitostí neujal bez právního důvodu), pak nemá oporu v provedeném dokazování, když z obsahu spisu okolnost, že by příslušný správní orgán postupoval uvedeným způsobem, nevyplývá. Dovolatel přitom očividně pomíjí, že skutkové závěry odvolacího soudu se zřetelem k ustanovení , zakotvujícímu jako jediný způsobilý dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci, nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu , jehož prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) pak nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích či ve výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného, pak ve vztahu k těmto výrokům (nehledě na to, že k dovolání vůči výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání druhého žalovaného, není první žalovaný ani subjektivně legitimován) žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle , neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mohla být ve vztahu k dotčeným výrokům založena přípustnost dovolání.

Z uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a části věty před středníkem V situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2.000 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 903 Kč, přitom dovolací soud uložil dovolateli, aby žalobcům nahradil, každému rovným dílem, náklady dovolacího řízení v celkové výši 5.203 Kč. Ve vztahu mezi druhým žalovaným, jenž se coby samostatný účastník, aniž podal dovolání, k dovolání prvního žalovaného rovněž písemně vyjádřil, a žalobci pak Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu