Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 189/98

Ústavní soud

rozhodl dne 28. září 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) V. L., 2) ing. V. R., 3) ing. P. L., všech

zastoupených advokátkou JUDr. A. Š., proti rozsudkům Okresního

soudu v Lounech ze dne 26. 10. 1994, čj. -53, Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 1995, čj. -71,

a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, čj. -88,

za účasti 1) Okresního soudu v Lounech, 2) Krajského soudu v Ústí

nad Labem, 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení,

a vedlejšího účastníka města Postoloprty, zastoupeného JUDr.

M. Z., advokátem AK,

takto:

Rozsudky Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 10. 1994, -53, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4.1995, čj. -71, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12.1997, čj. -88, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé nesouhlasí s jejich závěry

o tom, že podání stěžovatelů nelze považovat za podanou výzvu

podle ustanovení , o zmírnění

následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších

předpisů, neboť po jeho doručení bylo toto podání povinnou osobou

za výzvu považováno a bylo z její strany vyžadováno pouze

předložení potřebných dokladů. Navíc, pokud by podání stěžovatelů

považovalo za vadné, mělo město Postoloprty postupovat podle

ustanovení , o správním řízení,

což však neučinilo. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že došlo

k porušení jejich ústavně zaručených práv, zakotvených v článku

90 y ČR, článku 36 a článku 38 y základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), a s ohledem na tuto skutečnost

domáhají se zrušení napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR, jako

účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 1998 položil

důraz na to, že na předmětný restituční nárok ve smyslu zákona č.

nelze aplikovat , o správním

řízení, neboť v těchto vztazích vystupuje město Postoloprty jako

subjekt soukromoprávních vztahů, na které je nutno aplikovat

. Na základě uvedeného se domnívá, že

v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva

podle článku 90 y ČR a článku 36 a článku 38 y.

a považuje proto podanou ústavní stížnost za neopodstatněnou.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření ze dne 11. 8. 1998 odkázal na napadený rozsudek,

zejména na jeho důvodovou část.

Okresní soud v Lounech, jako účastník řízení, uvedl ve svém

vyjádření ze dne 14. 8. 1998 mimo jiné to, že v řízení vedeném

u tohoto soudu nenastala podle jeho názoru žádná skutečnost, jež

by podle konstantní judikatury Ústavní soudu ČR měla za následek

porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Vedlejší účastník město Postoloprty uvedl ve svém vyjádření ze

dne 11. 8. 1998, že dopis, který mu byl zaslán, měl povahu

pouhého dotazu, a nelze jej proto považovat za výzvu k vydání

věci ve smyslu Uvedený dotaz

směřoval k informaci o nároku na dědictví, nikoli k uplatnění

restitučního nároku. Z těchto, jakož i z dalších důvodů, navrhuje

proto vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti. Z obsahu

spisu Okresního soudu v Lounech Ústavní soud zjistil,

že stěžovatel V. L. se dopisem, došlým Obecnímu úřadu Postoloprty

dne 29. 3. 1991, obrátil na uvedený úřad s podáním následujícího

znění: "Po dohodě se svými sourozenci P. L. a V. R., rozenou L.,

se na Vás obracím se žádostí o Vaše laskavé sdělení našeho

eventuálního nároku na dům na náměstí č. 78, naproti kostelu.

Tento dům a přízemní krám patřil mému dědovi, K. K. a jeho ženě

E. Děd zemřel za války a babička se v roce 1949 vystěhovala do

Izraele, kde později zemřela. Sdělte mi, prosím, zda máme na toto

dědictví nárok a co máme v této věci učinit." Protože toto podání

nebylo později považováno za výzvu ve smyslu ustanovení § 5 odst.

1 , podali stěžovatelé podáním ze dne 11.

6. 1992, došlým okresnímu soudu dne 15. 6. 1992, návrh na

uzavření dohody o vydání věci podle ,

o kterém rozhodl Okresní soud v Lounech již uvedeným rozsudkem

tak, že návrh zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že nejde

o řádnou výzvu ve smyslu citovaného ustanovení. K odvolání

stěžovatelů proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad

Labem již citovaným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu

potvrdil. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl krajský soud, že

z obsahu podání lze velmi obtížně i při široce extenzivním

výkladu dovodit, že je jím uplatňován konkrétní restituční nárok.

Krajský soud nicméně současně vyslovil přípustnost dovolání

s odůvodněním, že na otázku posouzení povahy tvrzené výzvy

a potřebné součinnosti odpůrce mohou být odlišné skutkové

i právní názory, přičemž soudy obou stupňů v této věci zaujatými

názory přicházejí stěžovatelé o jinak zřejmě opodstatněný nárok.

Nejvyšší soud již konstatovaným rozsudkem dovolání stěžovatelů

zamítl s odůvodněním, že stěžovatelé, resp. jeden ze stěžovatelů,

sledoval něco jiného než vydání věcí ve smyslu restitučního

zákona, neboť se domnívali, že předmětné věci by jim měly náležet

z důvodu dědictví.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu

nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují

ve shodě s obsahem hlavy páté y. Vědom si uvedených hranic

svého přezkumu, zaměřil se Ústavní soud v prvé řadě na zkoumání

dosavadní judikatury obecných soudů, vztahující se k výkladu, ať

již ustanovení nebo ustanovení

, o mimosoudních rehabilitacích,

ve znění pozdějších předpisů, upravujících výzvu k vydání věci.

Tak kupř. v rozsudku sp. zn. vyslovil Nejvyšší soud

ČR názor, že náležitosti výzvy k vydání věci vymezuje zákon č.

jen po formální stránce tohoto právního úkonu

(písemnost formy) a nikoli po stránce obsahové. Podle § 35 odst.

1 může být projev vůle učiněn nejen jednáním

nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím

pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. V jiném rozsudku

ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , tento soud

v souvislosti s výkladem výzvy podle § 5 odst. 1 zákona č.

konstatoval, že to, zda v konkrétním případě jde

o takovou výzvu, je třeba posuzovat zejména podle obecných

náležitostí právního úkonu jako projevu vůle (§ 34 a § 35

). Podle ustanovení občanského

zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním nebo

opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti

o tom, co chtěl účastník projevit. K uvedenému Ústavní soud

dodává, že podle ustanovení ,

uvedeného novelizujícím , právní úkony

vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového

vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon

učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Uvedenou novelou byla tak nejen zpřesněna, ale i rozšířena

výkladová pravidla.

Pokud jde o otázku, zda stěžovatelův projev vůle byl učiněn

způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, vyplývá z již uvedeného, že

zmíněný projev v projednávané věci tyto pochybnosti vyvolal, a to

na straně krajského soudu, který právě vzhledem k možnosti

odlišných skutkových i právních názorů ve svém rozsudku připustil

dovolání. Nejvyšší soud ČR, ačkoli si nutně musel být vědom

složitosti případu a vzhledem k připuštění dovolání i nezbytnosti

věc zásadněji a šířeji pojmout, se ve svém rozhodnutí nicméně

omezil na konstatování, že ze strany stěžovatele šlo o žádost

o poskytnutí informací ohledně identifikace nemovitostí a postupu

v dědictví po prarodičích. Konstatovaný závěr Nejvyššího soudu ČR

jde tak zcela stranou toho, co považovaly ve svých závěrech za

podstatné okresní a krajský soud, ponechávající při výkladu

stěžovatelova podání zcela bez povšimnutí moment dědického nároku

a nespojující proto se zmínkou o něm žádné důsledky a podle

názoru Ústavního soudu je v extrémním rozporu s obsahem

stěžovatelova podání, určeného "Obecnímu úřadu Postoloprty" jako

povinné osobě, nikoli tedy orgánu notářství, kompetentnímu

k projednání dědictví. Ve svých závěrech Nejvyšší soud tak zcela

pominul jak jazykové vyjádření stěžovatelova podání, tak i jeho

skutečnou vůli. K podstatným znakům toho, co je v teorii,

vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno jako

výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou komunikativní

funkci, tj. jest míněna a "platí" vůči adresátovi kupř. jako

oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi, tedy

i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se v ní

říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována. Důkazem

úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce

adresáta, jak tomu bylo nepochybně i v daném případě, kdy na

slova "sdělení našeho eventuálního nároku na ." reagoval vedlejší

účastník tak, že se stěžovatelem jednal jako s oprávněnou osobou.

Jiným důkazem správné interpretace záměru, s jakým je výzva

produkována, bývá i to, že adresát použije slova vystihujícího

právě sledovaný záměr, což se v projednávané věci stalo tím

způsobem, že vedlejší účastník sám použil pojmu restituční nárok.

Cílem výpovědi s funkcí výzvy je přimět adresáta k realizaci

nějaké činnosti, k čemuž v daném případě rovněž došlo žádostí

vedlejšího účastníka o doplnění restitučního nároku o potřebné

doklady. Jinými slovy, výpověď s komunikativní funkcí výzvy

nemůže postrádat imperativní podtext, a tento podtext

v projednávané věci také nepostrádá, neboť po vedlejším účastníku

se požaduje zaujetí stanoviska k obsahu žádosti, přičemž vedlejší

účastník v souladu s tímto imperativem také jednal. Souhrnně

vyjádřeno, vedlejší účastník sám v počáteční fázi chápal

stěžovatelovo podání jako vybídnutí k realizaci určité činnosti,

resp. určitých úkonů, tedy jako výzvu, na kterou také adekvátním

způsobem reagoval. Tohoto důležitého momentu součinnosti

vedlejšího účastníka si byl vědom i krajský soud, pro který tento

moment byl jedním z důvodů vyslovení přípustnosti dovolání.

Slova, "zda máme na toto dědictví nárok", zde tedy měla

nepochybně zcela jiný smysl, než jaký jim přisuzuje Nejvyšší

soud, totiž onen smysl, zda majetek jejich předků lze

restituovat. Z citovaného spisu Okresního soudu v Lounech je

přece patrno, že stěžovatelovo podání považoval za výzvu k vydání

nemovitosti i statutární zástupce vedlejšího účastníka a v tomto

duchu byli informováni i zájemci o odkoupení předmětných

nemovitostí s tím, že tyto jsou v restituci. Ústavní soud má

proto vzhledem ke všem uvedeným okolnostem za to, že stěžovatel

V. L., jednající se souhlasem ostatních stěžovatelů,

v inkriminovaném podání projevil vůli, aby předmětné nemovitosti

byly vráceny, jsou-li pro to splněny předpoklady, i když tak

učinil jiným slovním vyjádřením, než výslovným uvedením termínu

vydání. Takový výklad projevu vůle stěžovatelů odpovídá i účelu

a funkci zmíněného podání, směřujícího k uspokojení "eventuálního

nároku", neboť jinak by totiž toto podání postrádalo jakýkoli

smysl. Pokud tedy obecné soudy dospěly k jinému závěru, porušily

tím ústavně zaručená práva stěžovatelů zakotvená v článku 90

ČR a článku 36 odst. 1 y.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti

podle , o Ústavním

soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. září 1998