Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1498/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. b., v l., a. s., zastoupené správkyní konkursní podstaty, právně advokátkou, 2) S. p. b. h. M. O. a P., v likvidaci, zastoupenému likvidátorkou, právně advokátem, 3) Statutárnímu městu O., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2003, č. j. -215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vydání nemovitostí, a to domu č.p. 1481 a pozemku parc. č. 504 (zastavěná plocha), obojí v k. ú. M. O., obec O. Své postavení oprávněné osoby dovozoval z toho, že je synem vlastníka nemovitostí S. H., zemřelého 17. 2. 1964. Na nemovitosti byla v roce 1956 uvalena národní správa a později se staly předmětem výkonu rozhodnutí ve prospěch státu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. poté, co byla státu v civilním řízení, v němž vlastníka zastupoval národní správce, přisouzena pohledávka ve výši 71.068,- Kč s příslušenstvím (z předválečné půjčky se zástavním právem vázaným k domu). Žalobce se, jako státní občan ČR s trvalým pobytem v cizině, právně opíral o změny v zákoně č. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „“), provedené nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb. a Vyzval také všechny žalované (před zastavením příslušné části řízení i Správu domovního fondu pro M. O. a P.) k vydání nemovitostí, v době bezprostředně po nabytí účinnosti uvedených zákonných úprav.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2002, č. j. -184, byl schválen smír mezi žalobcem a druhým žalovaným, na jehož základě byl žalobci vydán pozemek parc. č. 504 – zastavěná plocha.

Týmž rozsudkem byla však zamítnuta žaloba na vydání domu č.p. 1481, vůči všem třem žalovaným. Soud prvního stupně přiznal žalobci status oprávněné osoby a za povinnou osobu označil prvního žalovaného, držícího nemovitost ke dni 1. 11. 1994 (den nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.). Neshledal však pro vydání nemovitosti titul spočívající v perzekučním odnětí nemovitosti ve smyslu ustanovení , Dovodil, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti byl proveden podle tehdy platných předpisů a že nešlo ani o případné dražební řízení, provedené k úhradě pohledávky státu zkrácenou formou ( ).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 1. 2003, č. j. -215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku o zamítnutí žaloby. Vzhledem k prodeji domu po smrti vlastníka dovodil, že oprávněnou osobou by mohl být přímo žalobce. Žádnému ze žalovaných však podle odvolacího soudu nesvědčí pasivní legitimace jako povinné osobě. Je-li podle povinnou osobou stát nebo právnická osoba,která ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, pak bylo třeba nadále vycházet z data 1. 4. 1991 jako dne účinnosti Změny v zákoně, provedené nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb., se totiž nedotkly ustanovení o povinné osobě. Dům byl dne 18. 3. 1991 převeden tehdejším Obvodním podnikem bytového hospodářství O. (brzy poté zaniklým) na s. r. o. A. S. a výzvy žalobce (učiněné v roce 1995) byly adresovány účastníkům tohoto řízení, nikoli však vlastníku – držiteli nemovitosti k rozhodnému datu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Bez zdůvodnění jeho přípustnosti poukázal na dovolací důvod podle ustanovení (dále jen „“) s tím, že odvolací soud věc po právní stránce nesprávně posoudil. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných. Restituční předpisy musí být podle něj chápány jako organicky a funkčně spojené celky. Nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. měl vliv na vymezení okruhu povinných osob, i když ustanovení zůstalo formálně nezměněno. Časová konzistence znění a jeho citovaných změn si žádá nový výklad pojmu povinné osoby v tom smyslu, že takovou osobou je i držitel věci ke dni 1. 11. 1994. V případě jiného výkladu by došlo k absurditě – převody nemovitosti v mezidobí do posledně uvedeného data by musely být neplatné. Žalobce si počínal správně, vyzval-li k vydání domu držitele k datu 1. 11. 1994. Interpretační směr, který vychází jen z dosavadního textu a nebere v úvahu důsledky pozdější derogace Ústavním soudem i návazné novely zákona, zakládá nerovnost mezi oprávněnými osobami, jejichž postavení bylo upraveno zákonem v různých obdobích. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátkou (, ). V dovolání byl označen způsobilý dovolací důvod, dovolací soud se však musel dříve zabývat přípustností dovolání. V tomto směru vyšel, při neexistenci zjevné nebo skryté diformity rozsudků obou instancí (, b/ ), z textu dovolání a posuzoval, zda některá z právních otázek v něm vyjádřených má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení , odst. 3

Dovolateli je možné přisvědčit v názoru, že opuštění podmínky trvalého pobytu v České republice nevytvořilo pro nově nastoupivší oprávněné osoby rovné (obsahem práv a povinností) postavení ve srovnání s osobami oprávněnými od data 1. 4. 1991. Při atypické povaze restitučních zákonů a při uplynutí více než dvouletého období mezi skončením běhu lhůt podle v původním znění a nabytím účinnosti změn tohoto zákona se to ani nedalo předpokládat.

Dovolatele se nepochybně dotýká i nepřirozený dosavadní stav občanskoprávní úpravy vlastnických vztahů k nemovitostem, pokud jde o možnost odlišných vlastnických subjektů vůči pozemku a vůči stavbě na něm stojící. Zásadu superficies solo cedit dosud zákonodárce do platné úpravy nevtělil.

Nejvyšší soud však nenašel důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury (např. usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. ), v níž plně respektuje zcela jasné znění o tom, že povinná osoba drží věc, která má být vydána, „ke dni účinnosti tohoto zákona“ (tedy 1. 4. 1991). Z hlediska tohoto ustanovení žalobce nevyzval pasivně legitimovanou osobu, obrátil-li se zejména na prvního žalovaného, jež - po smluvních převodech v mezidobí – dům vlastnil ke dni 1. 11. 1994. Rozhodnou skutečností pro náležitou výzvu mohlo být jen vlastnictví domu společností s ručením omezeným A. ke dni 1. 4. 1991.

V těchto souvislostech nelze souhlasit s dovolatelem, který označil právní stav po změnách v zákoně č. , jak se udály v roce 1994, z pohledu nově nastoupivších oprávněných osob za neorganický a protiústavní. Dovolatel pravděpodobně opomenul ustanovení článku II bodu 2. , podle něhož mj. „Věc nelze vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu…“. Převody vlastnictví k domu v mezidobí od 1. 10. 1991 nestátními subjekty (29. 10. 1991 na A., v. o. s. se sídlem v O., 28. 1. 1993 na J. H. a 1. 9. 1993 na prvního žalovaného) znamenají, že dovolací námitky o nedostatcích právní úpravy z hlediska časové kontinuity nejsou důvodné, a že žalobci nemohl vzniknout nárok na vydání domu.

V posuzované věci tedy nedošlo k řešení žádné z určujících právních otázek v rozporu s hmotným právem; odkaz na dosavadní judikaturu nejvyššího soudu naznačuje její ustálenost v relaci k meritorním právním aspektům věci; i z rozhodnutí nižší instance je patrno, že odvolací soudy, pokud je dovolacímu soudu známo, posuzují nastolené právní otázky souladně a správně.

Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl ( věta první, ).

Žádnému ze žalovaných nevznikly v řízení o dovolání jakékoli náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu