Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3666/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Řetězová 195/2, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2017 č. j. -529, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2016 č. j. -513 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. září 2015 č. j. -493, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Avigdora Schwarze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") s přesvědčením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v d (dále jen " "), tedy právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i povinnost stanovenou y, tedy vázanost soudu zákonem, a bylo porušeno jeho právo dané y, když jeho vlastnictví bylo nezákonně omezeno.

2. Ze spisu okresního soudu sp. zn. se podává, že žalobou doručenou soudu dne 31. 10. 1995 se právní předchůdce vedlejšího účastníka domáhal, aby žalovaná (Nemocnice s poliklinikou v Teplicích) s ním uzavřela podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání konkretizovaných nemovitostí v katastrálním území Teplice a aby mu je vydala. V průběhu následujících více než dvou decénií došlo ke změnám v osobách na obou stranách sporu a opakovaně v něm rozhodovaly obecné soudy všech tří instancí. Rozsudky okresního soudu byly zrušeny jednak pro vadné posouzení nedůvodnosti nároku, jednak pro nepřezkoumatelnost, jednak z důvodů pozdního oznámení právního nástupnictví na straně žalobce atd. Naposledy okresní soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2015 č. j. -493 uložil stěžovateli povinnost vydat předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníkovi, shledav, že byly splněny všechny podmínky pro úspěšnou restituci majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

3. Krajský soud na základě stěžovatelova odvolání rozsudkem ze dne 6. 6. 2016 č. j. -513 změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen vydat vedlejšímu účastníkovi ideální polovinu předmětných nemovitostí, ve zbytku žalobu zamítl, kterýžto výrok odůvodnil zánikem restitučního nároku v důsledku odškodnění právních předchůdkyň vedlejšího účastníka na základě dohody mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem a dohody mezi vládou ČSSR a vládou USA.

4. Proti části výroku rozsudku krajského soudu, jíž byla uložena povinnost vydat vedlejšímu účastníkovi jednu ideální polovinu nemovitých věcí, podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost odůvodnil v části II. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V této partii však nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset a ohledně níž by ohlašoval, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Důvodnost dovolání spatřoval stěžovatel v nesprávném právním posouzení věci, k němuž argumentoval v dalších partiích (zejména v části V., a to právního titulu zakládajícího nárok oprávněné osoby, včasnosti uplatnění výzvy a určení povinné osoby). Po zjištění, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což představuje takovou vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud (v senátu) usnesením ze dne 12. 9. 2017 č. j. -529 dovolání odmítl. V další části odůvodnění se Nejvyšší soud věnoval stěžovatelovým dvěma námitkám, a to údajně opožděnému uplatnění restitučního nároku a nedostatku věcné pasivní legitimace stěžovatele; jejich nedůvodnost objasnil odkazy na příslušnou právní úpravu a související vlastní judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu spatřuje stěžovatel v právním posouzení lhůty pro uplatnění restitučních nároků založených , kterým se mění a doplňuje , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, po účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaném pod č. 164/1994 Sb. (bod III.1.), a v nezohlednění nedostatku jeho pasivní věcné legitimace po přechodu majetku podle , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění , a , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (body III.2. až III.12.).

6. Porušení práva na soudní ochranu Nejvyšším soudem spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání z ryze formalistického pohledu, když dovolání odmítl s odůvodněním, že neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Upozorňuje, že v čl. IV. (pozn. v tomto článku pouze cituje části odůvodnění rozsudku krajského soudu) dovolání bylo jasně vymezeno, že za vadné považuje řešení otázky oprávněnosti osoby žalobce, včasnosti podání výzvy a určení povinné osoby, přičemž tyto otázky nebyly dle jeho přesvědčení dosud Nejvyšším soudem vyřešeny (zejména s ohledem na skutečnost, že žalovanou stranou byl kraj). Zřejmost tohoto vymezení vyplývá - podle stěžovatele - i z toho, že přes odmítnutí dovolání se k nim Nejvyšší soud v odůvodnění vyjádřil, byť způsobem, který stěžovatel nepovažuje za správný.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska práva na soudní ochranu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

9. Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svých představách o neexistenci restitučního nároku vedlejšího účastníka týkajícího se předmětných nemovitostí, příp. o nedostatku své pasivní věcné legitimace. K těmto námitkám Ústavní soud shledal, že výsledek mnohaletého postupu obecných soudů (vedoucí k uznání restitučního nároku vedlejšího účastníka k ideálnímu spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech) je řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí v konečném výsledku odpovídají zjištěnému skutkovému ději, jakož i právním předpisům "podústavního práva".

11. Stěžovatelovu výtku vůči Nejvyššímu soudu, že jeho dovolání bylo nedůvodně odmítnuto pro vady spočívající v nedostatku vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, považuje Ústavní soud za důvodnou, avšak bez ústavněprávní relevance. Část II. stěžovatelova dovolání sice nenaplňuje požadavky na vymezení přípustnosti dovolání, protože v něm absentuje příslušná otázka hmotného práva, nicméně takovou otázku (ev. otázky) lze cum grano salis dovodit z textu části V. dovolání označené jako "nesprávné právní posouzení věci". Po seznámení s obsahem dovolání Ústavní soud shledal, že bod V. 1. je pouhým upozorněním na rozdíly v odůvodnění provedené okresním soudem a krajským soudem, přičemž stěžovatel se přiklání na stranu okresního soudu. Problematiku zařazenou stěžovatelem sub V.2 a V.3. lze - po nezbytné míře abstrakce - považovat za relevantní otázky, jim se však Nejvyšší soud věnoval v závěrečné části odůvodnění (od posledního odstavce na str. 2), z čehož plyne, že je posoudil "quasi meritorně", tudíž měl stěžovatelovo dovolání odmítnout pro nepřípustnost, nikoliv pro vady. Ústavní soud však dodává, že jeho případný kasační zásah by nevedl meritorně k jinému výsledku restitučního sporu.

12. Ústavní soud proto uzavírá, že argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy ve výsledku rozhodovaly v souladu s ustanoveními y, jejich rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu