Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3251/2017

22 Cdo 3251/2017

U S N E S E N Í

Ing. V. K., CSc.

1) MUDr. O. K.

,

zastoupené JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem Nymburku, Palackého třída 223/5, a

2) Doc. Ing. J. K., CSc.

, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2017, č. j. -744, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 1) JUDr. Petra Fiedlera, advokáta se sídlem v Nymburku, Palackého 223/5.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Usnesením uvedeným v záhlaví potvrdil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci Okresního soudu v Semilech vedené pod sp. zn. . Proti usnesení odvolacího podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o („ “); tvrdí, že rozhodnutí je v rozporu s (nekonkretizovanou) judikaturou dovolacího soudu. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [ („ “)].

Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí).

V usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. března 2010, sp. zn. , odmítl), Nejvyšší soud zdůraznil, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, s jehož připuštěním se pojí zásah do právní moci soudního rozhodnutí a dochází tak k prolomení principu právní jistoty, tedy principu, jenž patří k základním atributům právního státu. Obnova řízení může proto sloužit k dodatečnému zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci toliko tam, kde skutkový stav nemohl být náležitě (úplně a správně) zjištěn již v původním řízení. Tyto aspekty je pak třeba mít vždy na zřeteli při posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny zákonem stanovené důvody obnovy řízení.

Dovolání není přípustné.

Značná část dovolání se netýká podmínek obnovy řízení, ale zpochybňuje z věcného hlediska rozhodnutí ve věci samé; touto argumentací se dovolací soud nezabýval, protože nemá na rozhodnutí o obnově řízení vliv. Dovolatelka spatřuje důvod přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, aniž by tuto judikaturu konkretizovala a uvedla, která rozhodnutí má na mysli. Dovolací soud se tak zabýval tím, zda důvody přípustnosti lze dovodit z obsahu dovolání; odpověď je záporná.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , se uvádí: „Judikatura Nejvyššího soudu pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. ), přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (viz např. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. )“. „Ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, je pro rozhodnutí o obnově řízení určující“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. ).

Na otázku, v jakém případě se „dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází“, resp. zda mohl skutečnosti, rozhodnutí či důkazy použít „bez své viny“ nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí (k tomu viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. ), je třeba při posuzování „viny“ žalobce ve smyslu používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (viz např. Rubeš, J. a kol.: . Komentář. Orbis Praha, 1970, díl II., s. 131).

K dopisu z roku 1987:

Soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že o žalobkyně o tomto dopisu musela vědět, protože jej sama podepsala; z toho se podává závěr, že nejde o důkaz, který v původním řízení nemohla použít bez své viny. Tento závěr není nepřiměřený, zejména z hlediska citované judikatury, která klade důraz na to, že účastník o důkazním prostředku nevěděl nezaviněně a že by se o něm mohl a měl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět. Jistě, lze tvrdit, že účastník nemůže být odpovědný za to, že na něco „zapomněl“ (zde obsah dopisu). To je však subjektivní tvrzení, které nelze prokázat ani vyvrátit; jeho akceptace by nutně přivodila nejistotu v pravomocně skončených věcech, ve kterých účastník opomenul navrhnout potřebné důkazy a ostatně by i zpochybnila účinnost institutu koncentrace řízení. Lze připomenout i obecně uznávanou zásadu, že chráněna jsou práva bdělých (vigilantibus iura scripta sunt). Z tohoto hlediska není úvaha o tom, že nejde o u, kterou nemohla žalobkyně bez své viny použít, zjevně nepřiměřená; rozhodnutí není nijak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (ostatně dovolatelkou nekonkretizovanou).

To platí i o kolaudačním rozhodnutí z roku 1981

; žalobkyně byla účastnicí kolaudačního řízení, měla písemně vyhotovené rozhodnutí stále v držbě a již to zpochybňuje tvrzení, že je nemohla použít „bez své viny“. Závěr soudu o tom, že tento důvod obnovy uplatnila pozdě, když se o něm dozvěděla v květnu 2016 a uplatnila jej až v podání 16. 9. 2016, tedy po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty, tak nemůže být v rozporu s judikaturou. Pokud nyní dovolatelka zpochybňuje, že se o něm dozvěděla až po 28. 6. 2016, jde o – v odvolacím řízení nepřípustné – zpochybnění skutkového zjištění; jen na okraj se připomíná, že sama žalobkyně uvedla, že jej našla „na jaře“ (č. l. 710v.).

Také s dopisem Krkonošského národního parku ze 7. 8. 2013

se odvolací soud řádně vyrovnal. I tento dopis, adresovaný žalobkyni, měla u sebe a nelze tak učinit závěr, že jej nemohla bez své viny uplatnit; není zřejmé, v čem by takový závěr byl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolatelka odkazuje na (nekonkretizovanou) judikaturu, týkající se pravděpodobnosti změny skutkového stavu v důsledku nově uplatněných důkazů. Taková judikatura skutečně existuje, v dané věci však s ní není rozhodnutí odvolacího soud v rozporu.

„Pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že důkazy mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není třeba, aby soud v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. C 905 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek č. 13/2002). „Skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem obnovy jen tehdy, jestliže jsou - pro navrhovatele obnovy – ve srovnání s původním řízením “nové”; pro vyhovění návrhu na obnovu řízení postačuje pravděpodobnost toho, že mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Pro posouzení “novosti” takové skutečnosti je rozhodující, že ji účastník nemohl včas použít v původním řízení bez své viny, tj. že o ní nevěděl a že ani jinak nesplnění své povinnosti tuto skutečnost tvrdit a nabízet o ní důkazy z procesního hlediska nezavinil“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. ).

Odvolací soud, ani soud prvního stupně toto pravidlo nijak nezpochybnily; odvolací soud jasně vysvětlil, proč tu není pravděpodobnost, že by tyto důkazy mohly přivodit pro žalobkyni příznivé rozhodnutí. Ani zde se jeho rozhodnutí od judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlilo.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu