Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1419/2000

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení ze dne 30. 6. 1999, č. j. -65, kterým Okresní soud v Kolíně povolil obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. , tak, že návrh na obnovu řízení zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod obnovy řízení ve smyslu ustanovení y, z nichž žalobkyně dovozuje důvod obnovy řízení (telegram ze dne 1. 10. 1991, zaslaný ředitelem podniku V. p. s. H. K. a záznam z jednání její právní zástupkyně, konaného dne 16. 10. 1991), nemohou podle názoru odvolacího soudu přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci, neboť nedokládají, že výzva k vydání nemovitostí byla podle 5 odst. 2 , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „ “) žalobkyní jako osobou podle oprávněnou, zaslána včas osobě podle tohoto zákona povinné (kterou byl podnik V. p. s. H. K .). Z uvedených listin toliko vyplývá, že se osoba podle povinná, dne 1. 10. 1991 dozvěděla o výzvě ze dne 30. 9. 1991, učiněné žalobkyní vůči Městskému úřadu T. n. L. a vůči Bytovému podniku T. n. L. Nebyla-li tato výzva oprávněnou osobou (žalobkyní) adresována a doručena osobě povinné, ale osobě třetí, není dle názoru odvolacího soudu splněna podmínka řádné a včasné výzvy ve smyslu ustanovení , byť ji tato třetí osoba ve lhůtě do 1. 10. 1991 postoupila osobě povinné; odvolací soud současně dovodil, že v dané věci se nejedná o případ, kdy by oprávněná osoba (žalobkyně) mohla důvodně (vycházejíc z údajů v evidenci nemovitostí) předpokládat, že osoba, jíž výzvu adresovala, je osobou povinnou podle , a kdy lze výzvu adresovanou jiné než povinné osobě, pokládat za včasnou.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včas dovolání, v němž výslovně uplatnila dovolací důvody podle „ a d) “ (dle obsahu zřejmě míněno ustanovení a d/ ). Odvolacímu soudu vytýká, že „nevycházel ze zjištěného skutkového stavu ve spisovém materiálu“ a poukazuje na to, že se statutární zástupce povinné osoby dozvěděl ve lhůtě stanovené zákonem (tj. do 1. 10. 1991), že je žalobkyní vyzván k vydání nemovitostí, které k uvedenému datu drží. Z toho dovozuje nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, že výzva k vydání věci ve smyslu ustanovení nebyla žalobkyní učiněna včas. Dovolatelka má za to, že uvedené ustanovení nestanoví „kromě zachování písemné výzvy nic bližšího“, a že v dané věci šlo o řádnou výzvu k vydání věci, i když na ní chybělo označení osoby povinné podle , neboť podnik V. p. s. H. K., jemuž byla výzva (sice adresovaná a doručená Městskému úřadu v T. n. L. a Bytovému podniku v T. n. L.) postoupena, se za osobu povinnou k vydání věci považoval a jako takový ve věci jednal. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl nedostatek své pasivné věcné legitimace a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno10. 9. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 9/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000, tj. ve znění před novelou provedenou (dále též jen „ “).

Dovolání je přípustné podle a je rovněž důvodné.

Podle pravomocný rozsudek soudu může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustálené judikatury pro rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že tyto skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není tedy třeba, aby soud v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, pod pořadovým číslem 6).

Podle vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem; ustanovení pak stanoví, že oprávněná osoba vyzve osobu povinnou do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne.

Výzvu k vydání věci lze pokládat za včasnou za předpokladu, že byla ve lhůtě stanovené v posléze citovaném ustanovení, tj. v daném případě do dne 1. října 1991, doručena povinné osobě.

Z nově předložených důkazů, jimiž žalobkyně návrh na povolení obnovy řízení odůvodnila (telegramu ze dne 1. 10. 1991, záznamu z jednání ze dne 16. 10. 1991) vyplývá, že výzva oprávněné osoby (žalobkyně) se ve výše uvedené lhůtě dostala do sféry dispozice povinné osoby. Za tohoto stavu nelze dospět k závěru, že je vyloučeno, aby tyto nové důkazy byly způsobilé přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Otázku, zda lze tvrzenou výzvu považovat za včasnou a řádnou ve smyslu ustanovení a 2 náleží posoudit v obnoveném řízení, nikoli v řízení o obnově. Lze tedy mít za to - oproti závěrům odvolacího soudu - že (ve smyslu citovaného R 6/1968) podmínka „se jeví pravděpodobným...“je v posuzovaném případě splněna.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správné. Nejvyšší soud proto podle , 2 a 5 napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta třetí ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2001

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu