Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1616/2023

22 Cdo 1616/2023-174

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně LEXANDRA INT. s.r.o., IČO 43870058, se sídlem v Praze 1, Thunovská 196/19, zastoupené Mgr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, proti žalované STANDARD RE a.s., IČO 27584852, se sídlem v Praze 5, Diamantová 736, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o vyklizení nebytového prostoru, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. -157, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 1. 2022, č. j. -139, zamítl žalobu žalované na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stavební plány budovy č. p. 208 z roku 1875, ze kterých vyplývá, že nebytové prostory, které je žalovaná povinna dle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 12. 2017, č. j. -69, vyklidit a předat žalobkyni, byly funkční součástí této budovy, nejsou způsobilé přivodit pro žalovanou příznivější rozhodnutí ve věci, stejně jako další archivní materiály, o kterých získala členka správní rady žalované povědomí po kontaktování odborníků na stavební problematiku, tedy dokumentace uložená v archivu Střediska státní památkové péče a ochrany přírody hl. m. Prahy. Neshledal ani nezaviněnou nemožnost žalované použít nové skutečnosti a důkazy v původním řízení, neboť žalovaná se při aktivitě, kterou lze od účastníka řízení při uplatňování jeho práv očekávat, mohla o tom, kde se nyní předkládané y nachází, dozvědět a bez obtíží se k nim dostat. Není zřejmé, proč žalovaná již v průběhu původního řízení nenahlédla do archivu stavebního úřadu, když při posouzení práv ke stavbě jde o primární zdroj možného poznání a žalované byla stavební situace, tedy možnost vstupu do nebytových prostor v budově žalobkyně pouze z budovy žalované, známa. Náročnost procesu získání listin pomocí odborníků na stavební problematiku nepovažoval soud prvního stupně za rozhodnou, neboť tento proces zahájila žalovaná až po pravomocném skončení věci.

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované usnesením ze dne 26. 10. 2022, č. j. -157, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

4. Odvolací soud považuje za logicky a přiléhavě odůvodněný závěr soudu prvního stupně, že žalované ani v průběhu původního řízení nic nebránilo, aby při shromažďování důkazů na podporu své obrany nahlédla do archivu stavebního úřadu, a získala tak stavební plány budovy z roku 1875, stejně jako to učinila v červnu roku 2021. Také podle názoru odvolacího soudu by k označení nyní předkládaných důkazů postačila běžná procesní aktivita, kterou lze od účastníka sporného řízení očekávat. Zkoumání možnosti příznivějšího rozhodnutí ve věci považoval proto odvolací soud za nadbytečné.

5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.

6. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a to při řešení otázky zavinění žalovaného ve vztahu k nepředložení důkazů v původním řízení.

7. Míru procesní aktivity, kterou je od účastníka v původním řízení možné rozumně vyžadovat, posoudily dle názoru žalované soudy obou stupňů nepřiměřeně přísně, významně nad běžný standard a mimo limity vymezené v judikatuře dovolacího soudu. Odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, podle kterých skutečnosti a důkazy jsou nové tehdy, jestliže je účastník, přestože v době původního řízení objektivně existovaly, nemohl použít, protože o nich nevěděl (sp. zn. ), pro závěr o procesním zavinění při rozhodování o obnově řízení je určující, zda se lze při aktivitě, kterou lze od účastníka při uplatňování jeho práv očekávat, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází (sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). Poukazuje dále na to, že dle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. ) neobstojí závěr o absenci zavinění účastníka, získal-li důkazy účastník postupem, který ho napadl po skončení původního řízení bez jakéhokoli relevantního vnějšího podnětu; naopak pokud se až po skončení původního řízení dostala účastníkovi informace, kterou dříve neměl a která mu umožnila učinit úsudek o možné existenci dalšího důkazu a jeho vyhledání, lze dle názoru dovolatelky uzavřít, že takový důkaz nemohl účastník bez své viny v původním řízení použít, a obnovení původního řízení je tedy namístě. Dovolatelka zdůrazňuje, že 19. 4. 2021 vydal stavební úřad usnesení, kterým zrušil výzvu ke zjednání nápravy z 6. 12. 2018 (k oddělení předmětných nebytových prostor zazděním přístupů z domu žalované), a až při konzultaci stavebních aspektů spojených s tímto usnesením získal zástupce žalované náhodně informace od bývalého úředníka stavebního úřadu, že v 60. a 70. letech 20. století byl proveden stavebně historický průzkum Prahy, jehož výsledkem je pasport z roku 1970. Příslušný dokument k domu č. p. 208 je uložen v archivu Střediska státní památkové péče a ochrany přírody hl. m. Prahy. Tento pasport není povinnou ani běžnou součástí stavební dokumentace stavby, nebyl proto nikdy uložen v archivu stavebního úřadu. Povědomost o tomto dokumentu tedy žalovaná získala de facto náhodou, obecné povědomí o provedení stavebně historického průzkumu je takřka nulové. Žalované tak nemůže jít k tíži, že předmětný pasport nepředložila k důkazu už v původním řízení. Nebylo třeba posoudit, zda lze od účastníka ve sporu o vyklizení nebytového prostoru rozumně očekávat vyhledání důkazů uložených v archivu stavebního úřadu, ale zda lze od takového účastníka rozumně očekávat provedení bádání u prakticky jakéhokoli orgánu veřejné moci, který by historickými listinami vztahujícími se k dané nemovitosti mohl teoreticky disponovat. Skutkově obdobný případ byl dovolacím soudem řešen pod sp. zn. a bylo dovozeno, že v archivu nově nalezené dokumenty prokazující existenci určité historické skutečnosti jsou ve vztahu k původnímu řízení skutečnostmi novými, neboť v původním řízení účastník argument existence dané historické skutečnosti nevznesl a zároveň tato tvrzení a důkazy nemohl uplatnit v původním řízení, protože se o nich dozvěděl až po jeho pravomocném skončení. Ani v dané věci nepokládala žalovaná s ohledem na neznalost historických souvislostí, o kterých se dozvěděla až po skončení řízení, a to nikoli pouhým nahlédnutím do archivu stavebního úřadu, za možné své vlastnické právo k nebytovým prostorům.

8. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

10. Dovolání není přípustné.

11. Podle , , (dále jen „ “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle až 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

13. Podle žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

14. Podle rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, a důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti) mohou být měněny jen v průběhu trvání lhůt k žalobě.

15. Institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení účinků právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. , dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. ). V usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. , pak dovolací soud upřesnil, že pro účely povolení obnovy řízení považuje skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. ), přičemž je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo možné spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). Ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o․ s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, je pro rozhodnutí o obnově řízení určující (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. ).

16. Na otázku, v jakém případě se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, resp. zda mohl skutečnosti, rozhodnutí či důkazy použít bez své viny, pak nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí, je třeba při posuzování viny žalobce ve smyslu používat měřítka spíše přísnějšího (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. ).

17. Žalovaná v žalobě na obnovu řízení nově označila důkaz stavebními plány budovy č. p. 208 z roku 1875, které získala v souvislosti s nahlédnutím do archivu stavebního úřadu, a dále pasport z roku 1970, o kterém získala povědomí díky tomu, že v návaznosti na zjištění učiněná ze stavebních plánů z roku 1875 kontaktovala odborníky na stavební problematiku. Nově tvrdila, že sporné prostory byly vždy „funkční součástí“ domu č. p. 208, přestože jde o prostory „fyzicky se nacházející“ ve vedlejším domě č. p. 196, a že sporné nebytové prostory byly „funkční součástí domu č. p. 208“ již od 17. století a byly k domu č. p. 208 „provozně připojeny“, a dovozovala, že dům č. p. 196 byl postaven (jako nástavba) nad spornými prostory, které byly součástí domu č. p. 208.

18. Stavební situace, tedy možnost vstupu do nebytových prostor v budově žalobkyně pouze z budovy žalované, byla žalované známa již v původním řízení. Za takové situace se nahlédnutí do archivu stavebního úřadu běžné procesní aktivitě účastníka nevymyká. Právě informace získané z archivu stavebního úřadu přitom žalovanou dle jejích tvrzení uplatněných v žalobě na obnovu řízení vedly k „oslovení odborníků na stavební problematiku“, a tím i k získání pasportu z roku 1970. Nešlo tedy o situaci, kdy by důkaz bylo možné získat jen na základě relevantního vnějšího podnětu. Tvrzení, že šlo o informace získané od bývalého úředníka stavebního úřadu jen shodou náhod a že povědomí o Stavebně historickém průzkumu Prahy, jehož výsledky jsou v pasportu obsaženy, má jen omezený okruh odborníků, uplatnila žalovaná až po uplynutí lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení.

19. Úvahu odvolacího soudu, který se v dané věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nově tvrzené skutečnosti a důkazy mohla žalovaná při procesní aktivitě, kterou lze od účastníka sporného řízení očekávat, získat již v původním řízení, nepovažuje proto dovolací soud za zjevně nepřiměřenou.

20. Usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , na které žalovaná odkazuje, Nejvyšší soud odmítl dovolání proti usnesení odvolacího soudu, který potvrdil usnesení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, s tím, že není splněna podmínka způsobilosti nově navrhovaného důkazu přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci, a tím, zda jde o důkaz, který nemohl dovolatel v původním řízení bez své viny uplatnit, se nezabýval.

21. Dovolací soud proto podle dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

22. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2024

Mgr. David Havlík předseda senátu