Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 352/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00006947, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. září 2011, č. j. -291, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. listopadu 2002, č. j. -50, uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 1,500.000,- Kč z titulu ručení za závazek J. S. ze smlouvy o úvěru č. 2508-144652-788 ze dne 4. prosince 1991, kterou dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalované, Českou státní spořitelnou, a.s. Vrchní soud v Praze, jakožto soud odvolací, k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. července 2004, č. j. -86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Citované rozsudky žalobce napadl žalobou na obnovu řízení. Žaloba byla podána dne 20. září 2006, postupně byla doplňována, takže nakonec důvodem pro povolení obnovy byla , a to „místopřísežné prohlášení“ E. K. ze dne 20. ledna 2009, kterým písemně stvrdila, že žalobce za závazek dlužníka ručil pouze prostředky na svém podnikatelském účtu, nikoli veškerým svým majetkem. Toto prohlášení je dle žalobce důkazem, který bez své viny nemohl použít v původním řízení, neboť navrhovaný výslech E. K. nebyl soudem připuštěn a zároveň je důkazem, který může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. ledna 2011, č. j. -267, žalobu na obnovu řízení zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Věc posoudil podle ustanovení a násl. , (dále jen „ “), s tím, že žaloba na obnovu řízení byla přípustná, avšak byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jelikož se žalobce o důvodech obnovy dozvěděl již v rámci nalézacího řízení. Proto ji zamítl pro opožděnost. Navíc dospěl k závěru, že skutečnosti, že v nalézacím nebo odvolacím řízení nebyly provedeny důkazy, že tato řízení jsou postižena procesní vadou, či že soud nepřihlédl k námitkám žalobce, nejsou důvodem pro obnovu řízení.

K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně. Důvodem pro povolení obnovy bylo místopřísežné prohlášení E. K. ze dne 20. ledna 2009, avšak obsahově stejné tvrzení mělo být předmětem výslechu E. K., jak tento byl navržen u odvolacího jednání dne 1. července 2004. Lhůta k podání žaloby na obnovu řízení tedy z tohoto důvodu uplynula po třech měsících od právní moci rozsudku soudu prvního stupně ve znění rozsudku odvolacího soudu.

Dále ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že se nejedná o nový důkaz, který by účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení, když důkaz výslechem této osoby byl navržen v odvolacím řízení, avšak připuštěn soudem nebyl. Pořízením tzv. místopřísežného prohlášení obchází žalobce důkazní řízení, které předcházelo rozhodnutí, jež je napadeno žalobou na obnovu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (podle ustanovení ). Má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů ohledně včasnosti a důvodnosti podané žaloby na obnovu řízení. Nadále se domnívá, že jsou v daném případě splněny podmínky pro obnovu řízení, jelikož je zde nový důkaz, místopřísežné prohlášení E. K. ze dne 20. ledna 2009. Odmítá závěr odvolacího soudu, že pořízením si místopřísežného prohlášení obchází žalobce důkazní řízení. Má za to, že je splněn i požadavek zachování lhůt pro podání žaloby na obnovu řízení dle ustanovení , když nový důkaz byl získán dne 20. ledna 2009.

Závěrem žalobce navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu ustanovení přípustné za podmínek vymezených v ustanovení nebo c) (srov. ). Použití ustanovení je v souzené věci vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, kterým týž soud rozhodl dříve jinak) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť argumentace obsažená v dovolání neumožňuje dospět k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, na které napadené rozhodnutí spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující.

Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nepředkládá.

Dovolatelem zpochybněný závěr vyslovený odvolacím soudem (stejně jako soudem prvního stupně), že žaloba na obnovu řízení nemůže být úspěšná už proto, že nově navrhovaný důkaz (místopřísežné prohlášení E. K.) není důkazem, který by žalobce bez své viny nemohl použít v původním řízení, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá.

Odvolací soud vycházel v otázce novosti skutečností a důkazů z řešení v soudní praxi ustáleného, podle něhož jsou skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení nové tehdy, jestliže je účastník řízení - přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly - nemohl použít bez své viny, tj. proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost. Původním řízením se rozumí zásadně řízení před soudem prvního stupně. Bylo-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, rozumí se „původním řízením“ také řízení před odvolacím soudem, avšak jen za předpokladu, že šlo o takové skutečnosti nebo důkazy, jejichž uplatnění v odvolání nebo v odvolacím řízení umožňují ustanovení a (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. ). Nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu; nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2005, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2005, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3418). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (a žalobce tuto skutečnost nezpochybňuje), že důkaz výslechem E. K. byl navržen v odvolacím řízení dne 1. července 2004, soudem však připuštěn nebyl.

Předmětem výslechu E. K. by bylo obsahově shodné tvrzení, jež bylo poté písemně zachyceno v jejím „místopřísežném prohlášení“. Tato označená jako místopřísežné prohlášení E. K. je tedy obsahově shodným důkazem, jako byl v původním řízení navržený důkaz jejím výslechem.

Závěru odvolacího soudu, že se v případě místopřísežného prohlášení E. K. nejedná o nový důkaz, který účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení, tak není co vytknout.

V projednávané věci dále nelze přehlédnout, že obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu už z toho důvodu, že nejsou naplněny zákonné předpoklady vyžadované ustanovením pro povolení obnovy řízení, nelze přiznat zásadní právní význam námitkám týkajícím se posouzení správnosti běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení. Nemůže-li totiž řešení otázky předestřené k dovolacímu přezkumu mít žádný vliv na výsledné rozhodnutí o právních poměrech účastníků, nelze z ní dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. , podobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2009, sp. zn. ).

Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , publikovaném pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na uvedené neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání proti němu podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení , , a odůvodněn tím, že dovolatel právo na jejich náhradu nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2012

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu