Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4013/2016

28 Cdo 4013/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: DRUŽSTVO DOMOV, bytové družstvo, se sídlem v Praze 3, Jagellonská 8/2146, IČO: 60195975, zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, proti žalovaným: 1) Ing. J. K., P., zastoupenému JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, a 2) H. K., P., o zaplacení částky 298 021 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2016, č. j. -73, takto: I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. května 2015, č. j. -36, v poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným coby odvolatelem. Tímto rozsudkem, jenž byl vydán jako rozsudek pro fikci uznání ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “), bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 298 021 Kč s určeným úrokem z prodlení a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil odkazem na „odst. 3 “, s tím, že „rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména, je-li řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně“. Jako dovolací důvod žalovaný ohlásil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( ), jež spatřuje zejména v tom, že rozhodnutím aplikované ustanovení zákona – , o fikci uznání nároku – je v rozporu s u a d.

Se zřetelem k datu zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále též jen „ “).

Podle ustanovení platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 24. června 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Přípustnost dovolání ve smyslu není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Příslušná pasáž dovolání (čl. IV), v níž dovolatel odkázal na „ustanovení odst. 3 “ (tedy ve znění účinném do 31. 12. 2012), pokládaje napadený rozsudek za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu“ – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání; požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a kterou lze odstranit jen po dobu trvání zákonné lhůty k dovolání (srov. věty první ); k tomu v posuzované věci nedošlo.

Již proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( věty první ).

K důvodu dovolání – nad rámec řečeného – sluší se uvést, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 121 v sešitě č. 8 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. ) je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy; žalovaný se ve smyslu kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. ); kvalifikovaným vyjádřením nejsou ani pouhé procesní námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. ).

Z uvedeného tak vyplývá, že závěr odvolacího soudu, dle nějž žalovaný nezabránil fikci uznání nároku tím, že ve vyjádření uplatnil toliko procesní námitky [a kdy pro vydání rozsudku pro zmeškání – objektivně posuzováno – byly splněny také všechny podmínky řízení, včetně absence překážky litispendence ( ), jestliže předmět žalobcem uváděného řízení – se zřetelem na vymezení doby, za níž se v něm žádá poskytnutí náhrady za bezesmluvní užívání bytu – nebyl s předmětem řízení v nyní posuzované věci totožný], se závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí. Dovolání by proto nebylo ani přípustné [nejsou-li naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle a nepatří-li napadené rozhodnutí do okruhu rozhodnutí vypočtených v ].

K argumentaci dovolatele o možné protiústavnosti aplikovaného ustanovení procesního předpisu o fikci uznání nároku – ustanovení , nelze než odkázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod č. (v němž se plénum Ústavního soudu vypořádalo též s důvody usnesení prvního senátu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. , z něhož dovolatel obšírně cituje).

K okolnostem uplatněným dovolatelem v jeho podání ze dne 31. 8. 2016 (v němž dovolání doplnil o nové rozhodnutí ve věci členství žalovaných v bytovém družstvu) nelze přihlédnout, neboť platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. ) a pro rozhodnutí dovolacího soud je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. ); nové skutečnosti a rozhodnutí, mohou-li pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (tedy mohou-li zde vést k závěru, že rozsudek pro uznání nebylo možné vydat), mohou být za zákonem stanovených podmínek uplatnitelné žalobou o obnovu řízení (srov. ).

Výrok o náhradě nákladů se pak opírá o ustanovení , a za situace, kdy náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. října 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu