Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2813/2020

26 Cdo 2813/2020-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovanému A. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Vodehnalem advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o zaplacení 2.120.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. -163, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 30. 8. 2018, č. j. -49, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2.120.000 Kč a náklady řízení ve výši 168.000,40 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. -163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přípustné, neboť otázku, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle , posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. ), že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané a představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z d musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí , a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil také Nejvyšší soud - např. ve svých rozsudcích ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. a usnesení ze 17. 12. 2018, sp. zn. .

V dané věci bylo žalovanému dne 9. 7. 2018 doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2018, č. j. -28, v němž byl podle ustanovení vyzván, aby se do 30 dnů od jeho doručení písemně vyjádřil k žalobě. Téhož dne se žalovaný obrátil prostřednictvím zvoleného právního zástupce na soud prvního stupně s žádostí o zaslání žaloby (s tvrzením, že mu s citovaným usnesením nebyla doručena), aby se k ní mohl vyjádřit. Vzhledem k tomu, že soud na jeho žádost nijak nereagoval, dne 30. 7. 2018 (tj. v době trvání lhůty k vyjádření) znovu požádal o zaslání žaloby a z procesní opatrnosti uvedl, že žalobní nárok zcela neuznává. Dne 27. 8. 2018 mu bylo doručeno sdělení soudu prvního stupně, že žaloba mu již byla doručena spolu s citovaným usnesením a že je mu nyní zaslána opětovně. Ještě téhož dne žalovaný doručil soudu prvního stupně své vyjádření, v němž uvedl, z jakých důvodů žalobní nárok neuznává v celém rozsahu. Dne 30. 8. 2018 pak soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání.

Žalovaný tedy nebyl ve věci pasivní a procesně nečinný, v průběhu trvání lhůty k vyjádření dvakrát žádal soud o zaslání žaloby a sdělil mu, že žalobní nárok zcela neuznává. Soud však na jeho žádosti reagoval až po uplynutí třicetidenní lhůty, naopak žalovaný ihned po vyhovění jeho žádosti o zaslání žaloby doručil soudu své vyjádření, v němž vylíčil rozhodné skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Chování žalovaného tak nebylo obstrukční, bylo z něj zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Závěr odvolacího soudu, že za této situace by vydání rozsudku pro uznání dle bylo v rozporu s účelem tohoto ustanovení i s principy spravedlivého procesu, je zcela v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu.

Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkazuje, vycházejí z odlišných skutkových okolností, za nichž byl rozsudek pro uznání vydán - ve vyjádření uvedl žalovaný toliko procesní námitky (usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. ), vyjádření, jež nebylo ani později doplněno, bylo kusé (usnesení ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. ), žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu jen uvedla, že s žalobou nesouhlasí, obsáhlejší vyjádření podala až po uplynutí lhůty k vyjádření, nejednalo se o situaci, kdy by opakovaně žádala soud o doručení žaloby (rozsudek ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. ).

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 12. 2020

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu