Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1037/2021

23 Cdo 1037/2021-74

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně EP Logistic s.r.o., se sídlem v Budyni nad Ohří, Pražská 234, identifikační číslo osoby 05418399, zastoupené JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalované HESTI, spol. s r. o., se sídlem Praze 5, K Hájům 946/10,identifikační číslo osoby 17046963, zastoupené Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35, o zaplacení částky 5 576 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2021, č. j. -54, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 5 576 EUR z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že žalované předmětnou částku nedobrovolně uhradila poté, co žalovaná neoprávněně uplatnila zadržovací právo vůči vozidlu žalobkyně, které tato potřebovala pro své podnikání.

Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 18. 9. 2020, č. j. -29, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 576 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, přestože žalovaná se včas nevyjádřila k výzvě soudu prvního stupně podle , (dále též „ “), nýbrž soudu zaslala pouze souhrn důkazů, z nichž nebylo zřejmé, jaké je stanovisko žalované k podané žalobě. Současně žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda byl soud prvního stupně povinen vyzvat žalovanou k doplnění podání, které žalovaná dle žalobkyně neučinila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky a Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve vztahu k otázce splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané a Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ve shodě s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. ) opakovaně zdůraznil, že se jedná o institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z d musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí , a tím i s principy spravedlivého procesu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. , a ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. , či usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. ).

V posuzovaném případě byl žalované dne 20. 5. 2020 doručen elektronický platební rozkaz ze dne 15. 5. 2020, č. j. -13, který obsahoval výzvu dle k tomu, aby se ve lhůtě 30 dní ode dne uplynutí lhůty pro podání odporu ve věci písemně vyjádřila (tj. do dne 6. 7. 2020). Žalovaná následně dne 21. 5. 2020 podala odpor a dne 16. 6. 2020 ve 13:38 hod. doručila žalovaná soudu prvního stupně podání, ve kterém uvedla, že ve svém předchozím podání z téhož dne se ve věci vyjádřila, nicméně opomněla správně označit jeden z přiložených souborů. Samotné vyjádření bylo soudu prvního stupně doručeno až dne 2. 9. 2020, nicméně bylo z něj zřejmé, že odkazuje na důkazy, které byly doručeny soudu prvního stupně samostatně dne 16. 6. 2020 v 13:27 hod.

Dospěl-li odvolací soud na základě uvedených skutečností k závěru, že postup žalované v předmětném řízení nenaplňuje znaky lhostejné či úmyslně obstrukční pasivity, na kterou dopadá fikce uznání podle , je jeho závěr s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v souladu. Odvolací soud rovněž přiléhavě odkázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , podle kterých je výše uvedené zásady pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání podle třeba zohledňovat především za situace, kdy absence nebo nedostatečnost vyjádření ve věci na základě výzvy dle je důsledkem zjevné technické chyby či chyby selhání lidského faktoru, kterou bylo možné napravit před uplynutím lhůty pro podání vyjádření. O skutkově podobnou situaci se jedná i v nynějším případě, když žalovaný souhrn příloh doručil dne soudu prvního stupně v třítýdenním předstihu před uplynutím lhůty pro podání vyjádření. Z jeho pozdějšího podání bylo přitom zřejmé, že tento souhrn nebyl kompletní, což sám soud prvního stupně reflektoval, pokud žalovanou dne 4. 8. 2020 upozornil na to, že mu nebylo doručeno vyjádření, na které žalovaná poukazovala.

Naopak rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobkyně v dovolání odkazuje, vycházejí z odlišných skutkových okolností, za nichž byl rozsudek pro uznání vydán, neboť v těchto případech absence vyjádření ve věci nebyla důsledkem zjevné administrativní chyby, kterou bylo možné v průběhu lhůty pro podání vyjádření napravit.

Vzhledem k výše uvedenému příslušná námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

Na posouzení otázky, zda soud prvního stupně měl žalovanou vyzvat k doplnění podání, odvolací soud napadený rozsudek nezaložil, když dospěl k závěru, že postup dle nebyl možný, neboť je vyhrazen jen pro podání, které neobsahují všechny zákonem stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

K tomu Nejvyšší soud dodává, že ani Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. o zmíněném postupu neuvažoval, když podle jeho názoru k nápravě vzniklé situace mohl vést i neformální postup soudu prvního stupně. Současně není případná ani námitka žalobkyně, že takový postup je přespříliš ochranářský, jestliže žalovanou je právnická osoba, která byla od počátku řízení zastoupená advokátem, neboť Ústavní soud vyslovil výše uvedené závěry rovněž ve vztahu k chybě advokátky zastupující obchodní korporaci.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí; o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. větu první, a část věty před středníkem ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 6. 2021

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu