Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3075/2017

28 Cdo 3075/2017-97

U S N E S E N Í

J. M.

hlavnímu městu Praze

, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15,

o 72.250 Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. -73, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 4. 4. 2016, č. j. -46, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2016, č. j. -54, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci shora zmíněnou částku s ve výroku blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyhověl tak žalobci domáhajícímu se vydání bezdůvodného obohacení, poněvadž žalovaný ani na výzvu soudu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), adekvátně nereagoval. Obvodní soud shledal, že vyjádření žalovaného obsahovalo toliko námitky procesní povahy, konkrétně návrh na přerušení řízení vzhledem k jiným soudním procesům, v nichž je řešena otázka, jež by mohla mít význam pro posouzení nynější věci. Z důvodu nastoupení účinků fikce uznání nároku žalovaným dle obvodní soud žalobě s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a rozsudkem pro uznání vyhověl.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. -73, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Kvitoval postup obvodního soudu a zjistil, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání usnesení v intencích S poukazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu věnující se obsahovým náležitostem patřičné reakce účastníka na výzvu soudu dle pak shledal, že žalovaný neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, v čem spočívá jeho obrana, přičemž z odkazu na obdobná probíhající řízení, jež byla ostatně zmíněna v samotné žalobě, nelze usuzovat na jeho kvalifikované vyjádření. Nedoplnil-li je žalovaný ani dodatečně a netvrdí-li vážný důvod, jenž by mu v tom bránil, považoval odvolací soud napadené rozhodnutí za správné, a jako takové je potvrdil.

Proti zmiňovanému rozhodnutí (výslovně v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.) brojí dovoláním žalovaný, považuje je za přípustné ve smyslu pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Zdůrazňuje, že poukazem na věcně obdobná (až na žalované období skutkově totožná) řízení

de facto

odkázal i na skutková tvrzení a důkazní návrhy jím v těchto řízeních přednesené, což lze považovat za kvalifikovanou věcnou obranu. Upozorňuje též, že k jeho návrhu došlo skutečně k přerušení aktuálního řízení do skončení zmiňovaných procesů, čímž byl utvrzen v přesvědčení, že je jeho vyjádření dostačující. Akcentuje též dobu, jež uplynula od učinění předmětné výzvy do dne, kdy obvodní soud přistoupil bez dalšího k vynesení rozsudku pro uznání, spatřuje v líčeném zásah do svého práva na spravedlivý proces. Vzhledem k řečenému navrhuje změnit napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, resp. žádá jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na přípustnost dovolání však usuzovat nelze.

K principiální námitce dovolatele, dle níž vydání rozsudku pro uznání bránila jeho řádná reakce na výzvu soudu ve smyslu , jeví se potřebným vzpomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na niž bylo poukazováno též ze strany soudů nižších instancí. V jejích intencích fikce uznání nároku ( ) nastává, jestliže žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle včas patřičně nereaguje a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy. Kvalifikovaně se vyjádří, a zabrání tak fikci uznání nároku následované vydáním rozsudku pro uznání, ten, z jehož včasného písemného podání vyplývá, že proti němu uplatňovaný nárok zcela neuznává, a kdo alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Za prohlášení

způsobilé předejít následkům předvídaným ustanovením ovšem nelze považovat prostý nesouhlas s žalobou, jakož ani pouhé procesní námitky (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , či v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. , nebo jeho rozsudky ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , a podobně ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. ).

Shora předestřeným judikatorním tezím ani dovolatelem jmenovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. , akcentujícímu též nezbytnost věcné argumentace zdůvodňující odmítnutí žalovaného vůči němu uplatňovaného nároku, se napadené rozhodnutí nikterak nepříčí. Rovněž nelze ničeho vytknout postupu soudů nižších stupňů, jež vyjádření žalovaného, obsahující toliko upozornění na jiná, byť skutkově obdobná, řízení, považovaly, nehledě na přitakání návrhu na přerušení řízení, za nedostávající instrukcím obsaženým v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2012, č. j. -11, neboť z dotčeného podání nelze vysledovat ani dovolatelem nyní zdůrazňovaný faktický odkaz na jeho nesouhlasná stanoviska k žalobním tvrzením učiněná v rámci odlišných soudních řízení. Nadto i námitku časové prodlevy mezi výzvou soudu dle a vydáním rozsudku pro uznání způsobené přerušením řízení podle nutno pokládat za irelevantní. Fikce uznání nároku nastala již marným uplynutím lhůty pro vyjádření žalovaného stanovené v citovaném usnesení, a proto soud prvního stupně korektně, tak jak mu ukládá právní předpis (srov. ), rozhodl rozsudkem pro uznání (blíže k nezvratnosti účinků planého průběhu lhůty srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. ). Postup soudu sledující zákonnou úpravu pak nemůže představovat zásah do práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu d (k tomu viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. ).

S ohledem na vylíčené je tedy zřejmé, že ze strany odvolacího soudu nedošlo k dovolatelem namítanému odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu, přičemž žalovaný ve svém podání ani nenastolil žádnou jinou otázku naplňující kritéria , pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než jeho dovolání v souladu s , větou první, odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 12. 2017JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu