Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 43/2014

INS 2392/2010

44 ICm 208/2013 29 ICdo 43/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Martina Koláře, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužnice V. V., zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. V., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2014, č. j. , -42 ( ), takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 18. října 2013, č. j. -26, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě žalobce Mgr. Martina Koláře, jako insolvenčního správce dlužnice V. V., směřující proti žalovanému České spořitelně, a. s., tak, že:

[1] Zamítl žalobu o určení, že vykonatelná pohledávka přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice u insolvenčního soudu pod sp. zn. , ve výši 48.398,09 Kč, není po právu (bod I. výroku)

[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , (dále též jen „ “), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení a 2 jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí plně respektuje závěry formulované k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu [ , o úpadku a způsobech jeho řešení ( )] v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2014, pod číslem 110, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V typově shodných věcech podložených typově shodnou dovolací argumentací již Nejvyšší soud na základě shora označené judikatury podané dovolání odmítl (usnesením ze dne 25. února 2015, sen. zn. , a usnesením ze dne 31. května 2016, sen. zn. ) maje soudní praxi v dotčených souvislostech za již ustálenou. K tomu lze dále dodat, že v posledku se k této otázce vyslovil obdobně Ústavní soud. Ten v důvodech usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. (dostupného na webových stránkách Ústavního soudu), konstatoval, že ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy nemělypřipustit v rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z prodlení, přiznanýchrozhodnutím soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků. K tomu je třeba uvést (pokračoval Ústavní soud), žeinsolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámcipřezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád na možnost přezkumupravomocných rozhodnutí pamatuje prostřednictvím tzv. mimořádných opravnýchprostředků, nicméně jejich využití je vždy v dispozici účastníka řízení. Podle náhleduÚstavního soudu má každé soudní řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet zezřetele tím, že by výrok jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnitv procesně nesouvisejícím soudním řízení.

Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že v důsledku (shora označených) rozhodnutí vydaných zčásti před a zčásti po podání dovolání v této věci má soudní praxi v otázkách předestíraných mu dovolatelem za definitivně ustálenou a potřebu korigovat odtud vzešlé závěry (z nichž vyšel i odvolací soud) na podkladě podaného dovolání neshledává.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. června 2016

JUDr. Zdeněk K r č m á řpředseda senátu