Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 33/2014

KSBR 28 INS 6579/201128 ICm 988/201329 ICdo 33/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláškav právní věci žalobkyně V. K., zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, PSČ 252 62, proti žalovanému M. F., zastoupenému JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 770/52, PSČ 674 01, o určení neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. K., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2014, č. j. 988/2013, -49 ( ), takto:

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. -37 ( -5), odmítl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobkyně V. K. domáhala vůči žalovanému M. F. určení, že pohledávka žalovaného ve výši 54.500,39 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení žalobkyně v této výši neexistuje (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že byl zjištěn úpadek žalobkyně a na její majetek byl prohlášen konkurs, že žalovaný přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek žalobkyně pohledávku sestávající z jistiny ve výši 30.935,- Kč a z příslušenství ve výši 23.565,39 Kč a že tuto pohledávku popřela pouze žalobkyně.

Na tomto základě pak s poukazem na ustanovení a 4 a části věty před středníkem , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), žalobu odmítl jako podanou neoprávněnou osobou, s tím, že popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. ledna 2014, č. j. 988/2013, -49 ( ), potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o odmítnutí žaloby (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1/ Insolvenční řízení vedené u insolvenčního soudu na majetek dlužnice pod sp. zn. bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele AGIRA-CREDIT s. r. o., došlým insolvenčnímu soudu 19. dubna 2011.

2/ Usnesením ze dne 10. února 2012, č. j. -18, zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice a insolvenční správkyní majetkové podstaty dlužnice ustanovil Ing. Evu Procházkovou.

3/ Usnesením ze dne 24. dubna 2012, č. j. -8, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužnice, s tím, že konkurs bude veden jako nepatrný.

4/ Žalovaný podáním datovaným 16. května 2011, došlým insolvenčnímu soudu 17. května 2011, přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice nezajištěnou a vykonatelnou pohledávku v celkové výši 54.500,39 Kč (sestávající z jistiny ve výši 30.935,- Kč a úroků z prodlení a nákladů řízení nalézacího a exekučního řízení ve výši 23.565,39 Kč), k níž jako důvod vzniku označil pravomocný platební rozkaz Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. a pravomocná usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. dubna 2003, č. j. -24 a ze dne 5. května 2005, sp. zn. , s tím, že dlužnice se stala právním nástupcem původního povinného S. K.

5/ Pohledávka přihlášená žalovaným byla přezkoumána u přezkumného jednání, jež se konalo dne 24. dubna 2012 jako pohledávka vykonatelná a insolvenční správkyní byla uznána a zjištěna ve výši 54.500,39 Kč. Pohledávku nepopřel žádný z přihlášených věřitelů. Dlužnice pohledávku popřela s odůvodněním, že zanikla splněním.

6/ Žaloba v této věci byla podána u insolvenčního soudu 13. června 2012.

Na tomto základě pak odvolací soud - cituje ustanovení a 4, a 3, , , 5 a 6 a a 2 - dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně proti výroku o odmítnutí žaloby není důvodné. K tomu dále uzavřel, že:

1/ Právo učinit popěrný úkon vůči přihlášeným pohledávkám má podle ustanovení dlužník, insolvenční správce a přihlášení věřitelé s tím, že z věřitelů mohou pohledávky popírat jen ti, kteří skutečně podali přihlášku pohledávky. K přihlášené pohledávce se v insolvenčním řízení přihlíží a je zařazena na přezkumné jednání (popírat pohledávky tak nemohou věřitelé s pohledávkami za podstatou a pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za podstatou a také věřitelé v těch řízeních, v nichž bylo o úpadku dlužníka rozhodnuto do 30. března 2011 s ohledem na tehdy platnou právní úpravu).

2/ Byť má dlužník právo učinit popěrný úkon vůči přihlášeným pohledávkám, ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení nemá v insolvenčním řízení postavení, které by jej opravňovalo k podání žaloby, jíž své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

3/ Popření pohledávky přihlášené žalovaným dlužnicí (u přezkumného jednání) má v daném případě, kdy byl prohlášen konkurs na majetek dlužnice, „pouze“ ten dopad, že seznam přihlášených pohledávek upravený podle průběhu přezkumného jednání nebude podkladem pro vedení exekučního řízení (výkonu rozhodnutí).

4/ Je-li pro zjištěný úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka stanovena jako způsob řešení úpadku reorganizace nebo oddlužení (o takový případ však v posuzované věci nejde), má popření pohledávky dlužníkem vedle uvedeného účinku rovněž přímé dopady na zjištění pohledávky v insolvenčním řízení.

5/ Insolvenční soud proto nepochybil, jestliže (v souladu s ustanovením ) žalobu odmítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Konkrétně jde podle dovolatelky o otázku, zda vylučuje nebo zakazuje (přičemž ona míní, že nikoli) právo dlužníka podat incidenční žalobu o určení pravosti pohledávky a zda za použití ustanovení lze užít obecných ustanovení , případně ustanovení a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dle pak dovolatelka argumentuje následovně:

1/ Oba soudy svými rozhodnutími upřely dovolatelce právo na spravedlivý proces tím, že v důsledku chybného právního posouzení věci odmítly vydat meritorní rozhodnutí o předmětu její žaloby. Oba soudy interpretují předpisy izolovaně, bez vzájemné souvislosti a bez přihlédnutí k „fundamentální“ zásadě každého civilně procesního řízení - zásadě vyhledávací a zásadě materiální pravdy ( ) a zásadě zákazu výkladu norem praeter či contra legem.

2/ Odůvodňuje-li soud odmítnutí žaloby odkazem na ustanovení , jde o odkaz chybný interpretačně i aplikačně, neboť předmětná norma je systematicky zařazena pod hlavu pátou části první , která je obecná a základní co do úpravy insolvenčního řízení, není-li dle ustanovení v části druhé stanoveno jinak (zásada subsidiarity). Část první lze tedy použít vždy, nestanoví-li zákon jinak, či neuplatní-li se obecné procesní předpisy o řízení před orgánem soudní moci státu ( ). Odvolací soud (i insolvenční soud) totiž nepřípustně slučuje popření jako hmotně právní úkon v rámci přezkumného řízení a žalobu jako procesní prostředek incidenčních řízení na určení pravosti či výše pohledávky.

3/ Prohlášením konkursu (k němuž v této věci došlo 24. dubna 2012) není řečeno nic jiného, než jak se naloží s majetkovou podstatou dlužnice. Dle ustanovení a l/ , ve spojení s ustanovením , přechází dispozice s právy majetkové podstaty z dlužnice na insolvenčního správce; bylo by tedy absurdní, aby insolvenční správce před „prohlášením způsobu řešení úpadku dlužníka“ shledal přihlášené pohledávky za zjištěné, aby po prohlášení konkursu za žalobkyni vystupoval v řízeních o určení neexistence a výše pohledávek (incidenčních sporech), když by v jeho osobě splynulo právo insolvenčního správce konat dle ustanovení až s osobou sekvestora oprávněného konat dle ustanovení .

4/ Rovněž ustanovení až neuvádějí ničeho jiného, než že se osobám zákonem oprávněným dává právo činit úkony spojené s uplatňováním tzv. popěrného práva. Je důležité si všimnout, jaká práva a v jakém rozsahu mají jednotliví beneficienti; tak např. ustanovení jednak určuje pregnantní lhůtu pro podání žaloby (dle ustanovení nazývané incidenční) včetně osoby inkulpáta (příslušné normy o tzv. hlavní a vedlejší intervenci, včetně přistoupení k řízení, jsou vyloučeny z aplikace). Také ustanovení určuje lhůty, ve kterých může být podána další z incidenčních žalob; i zde jsou jasně denominováni inkulpát s inkulpujícím (budiž expressis verbis uvedeno, že insolvenční správce má právo přihlášené pohledávky nepopírat - pomiňme jeho povinnost patera diligenciae), což platí i o incidenčním sporu dle ustanovení .

5/ Rovněž je třeba si všimnout, že popření insolvenčním správcem má dvě konsekvence; proti popření mohou věřitelé podat žalobu a musí jím popřenou pohledávku zažalovat (aby si zachovali právo uspokojit se z majetku „úpadce“). Popření pohledávky přihlášeným věřitelem má rovněž kvalifikovanou podobu - podává se na formuláři a nazývá se popěrnou žalobou, jež je též prohlášena za incidenční spor.

6/ Jestliže dovolatelka popřela „na přezkumné schůzi věřitelů“ pohledávku přihlášenou žalovaným, včetně příslušenství, co do její pravosti (existence), učinila tak jednak před rozhodnutím o konkursu, jednak s využitím práva obecně jí daného ustanovením ; společně s ustanoveními až jde o tzv. impugnare qualificationis, tato ustanovení tedy neříkají ničeho jiného, než co lze popírat. Odkaz odvolacího soudu (i insolvenčního soudu) na ustanovení je tedy nesprávný, neboť nejen toto ustanovení, nýbrž ani ustanovení nevylučuje právo žalobkyně (dlužnice) podat řádným způsobem „odpůrčí/incidenční/určovací“ žalobu (srov. např. ustanovení , s použitím ustanovení ).

7/ Jestliže nevylučuje ani nezakazuje právo dlužnice podat procesní prostředek typu určovací žaloby o pravosti pohledávky, pak lze užít obecných ustanovení , o určení právního vztahu, neboť postavení dovolatelky jako dlužnice je nejisté („tedy užití částí nalézacího řízení“), a protože předmětné ustanovení nemá ničeho o výluce jiných částí , lze rovněž užít na předmětný případ ustanovení v ustanoveních až právo (nikoliv povinnost) dlužnice výslovně nevylučuje, ani nezakazuje, takže se uplatní ustanovení článku 2 odst. 3 d (dále jen „ “).

8/ Upírá-li tedy soud dovolatelce právo něco tvrdit a mít tak korelující povinnost unést důkazní břemeno, odnímá jí tak ochranu dle článku 36 y. Bylo by totiž zcela absurdní, aby pohledávka, která zanikla splněním nebo vůbec nevznikla, byla erogována podruhé (a tvrzené skutečnosti může žalobkyně důkazně podložit právě v incidenčním sporu), zvláště když dle hmotně právních ustanovení pohledávka vůbec nevznikla, nebo existuje řádově v tisícikorunách, neboť odiosním jednáním nemůže právo vzniknout (nemo turpitudinem suam allegare potest, sine iure /turpem facere/, ius non oritur).

9/ Protože konkursní právo je rigidnější a komplexnější formou vykonávacího (exekučního) řízení, kde rovněž platí zásady pro popírání pohledávek a zastavování řízení, musí být ochrana oprávněných zájmů dovolatelky (dlužnice) ještě intenzivnější a méně neformální.

10/ Jestliže soudy neuznávají jako důkazní prostředek potvrzení zániku pohledávky splněním (kvitancí vystavenou tehdejší právní zástupkyní žalovaného, osvědčující bezdlužnost dlužnice vůči žalovanému), pak nemá dlužnice jinou právní možnost, než žalovat v rámci insolvenčního řízení o určení výše, pravosti či pořadí pohledávek (incidenční spor).

11/ Současný byl autory v mnohém převzat z předpisů platných na území České republiky do 31. prosince 1950 (srov. důvodovou zprávu k ), přičemž tehdejší předpisy právo dlužníka nejen že nevyjímaly, nýbrž i předvídaly a aprobovaly: srov. ustanovení § 112 odst. 2 a 3, ve spojení s ustanovením § 132 odst. 3 a 4 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“). Bylo by tedy absurdní v době, kdy je ochrana lidských práv a svobod na čelném seznamu priorit občanské demokratické společnosti, aby byla dlužnice chráněna méně, než před více než 80 lety, nota bene, aby měla méně práv v řízení, když právní (a majetkové) následky konkursu mají vůči ní mnohem závažnější dopad, než je např. nepřihlížení k přihlášené pohledávce věřitele v insolvenčním řízení.

12/ Neerudovanost soudů stran usnesení o odmítnutí žaloby v incidenčním sporu vysvítá právě v ignorování ustanovení o rovném postavení účastníků (všech) v řízení, nejsou-li pro to zákonem zvlášť výslovně odůvodněné závěry.

13/ Veškerá ustanovení , na která se odvolací soud ve svém decernátu odvolává, neobsahují reprobaci či výluku práva dlužnice podat incidenční žalobu, naopak, odvolací soud výslovnou citací ustanovení cele odkryl neudržitelnost výkladu obou soudních instancí o neoprávněné osobě (dlužnice), neboť je zde jasně uvedeno, že pohledávka se může považovat za nezjištěnou rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí (žádné z ostatních písmen předmětného ustanovení nemá ničeho o tom, že by byla zjištěna i přes popření dlužnice a odkaz na ustanovení jen implicitně dává vodítko k možné decizi dlužnice k podání návrhu určovací žaloby o popření výše, pravosti a pořadí přihlášené pohledávky).

14/ Lze tedy vyvodit, že i dlužnice má právo žalovat. Budiž znovu zdůrazněno, že by (dlužnice) byla výrazně poškozena, kdyby nebylo možno prostřednictvím řádného pořadu práva tvrdit (žalovat), že přihlášená pohledávka neexistuje, neboť zanikla splněním, prekluzí, atd., jestliže jsou tu hmotně právní skutečnosti (a ty jsou určující pro procesní řízení o přiznání práva), které tyto skutečnosti osvědčují.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto incidenčním sporu bylo vydáno 30. ledna 2014. S přihlédnutím k části první, článku II , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se proto možnost přiměřené aplikace pro dovolací řízení poměřuje ustanovením ve znění účinném od 1. ledna 2014, jelikož incidenční spor je sporem vyvolaným insolvenčním řízením, projednávaným v rámci insolvenčního řízení ( , ).

Insolvenční řízení ani řízení o incidenčním sporu vedeném v rámci insolvenčního řízení není řízením zahájeným podle , nýbrž podle . V této věci se proto neuplatní (byť incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) přechodné ustanovení obsažené v části první, článku II , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a na dané dovolací řízení se přiměřeně aplikují ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2014 (v aktuálním znění).

Dovolání je pak přípustné dle , když v posouzení otázky, zda dlužník je za trvání konkursu osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení (ne)existence pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech neřešenou.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení incidenčními spory jsou (též) spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek.

Dle ustanovení incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odstavec 4).

Ustanovení pak určuje, že pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem (odstavec 3).

Podle ustanovení pohledávka je zjištěna a/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, b/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, c/ jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo d/ rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí (odstavec 1). Vykonatelná pohledávka je zjištěna také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé (odstavec 2).

V takto ustaveném právním rámci pak Nejvyšší soud uvádí k dovolací argumentaci následující.

I. Ke srovnání s historickými úpravami konkursního práva.

Dovolatelka se na podporu své argumentace dovolává ustanovení § 112 odst. 2 a 3 konkursního řádu z roku 1931, ve spojení s § 132 odst. 3 a 4 konkursního řádu z roku 1931.

Ustanovení § 112 konkursního řádu z roku 1931 určovalo, že nenáleží-li věc na pořad práva, rozhodne o pravosti pohledávky příslušný správní úřad; o pořadí rozhodne k žalobě konkursní soud (odstavec 2). Byla-li popřena vykonatelná pohledávka, musí odpor uplatniti ten, kdo ji popřel, žalobou nebo návrhem u příslušného soudu nebo úřadu (odstavec 3).

Podle ustanovení § 132 konkursního řádu z roku 1931 platilo, že byla-li u soudu složena celá částka připadající na spornou pohledávku, může býti podstata rozdělena i věřitelům, jejichž pohledávky jsou v pořadí za spornou pohledávkou (odstavec 2). Ke sporným pohledávkám lze však přihlížeti jen tehdy, neprošla-li ještě lhůta k podání žaloby nebo návrhu podle § 112, odst. 4., nebo byly-li žaloba nebo návrh podány nejpozději v den, kdy správce podstaty učinil návrh na rozdělení (odstavec 3).

Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp., V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 169 - 173) Nejvyšší soud uvádí, že citovaná ustanovení konkursního řádu z roku 1931 nepřiznávají tehdejšímu úpadci možnost zabránit zjištění pohledávky v konkursu vedeném na jeho majetek popřením pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. V tomto ohledu lze naopak říci, že v českém úpadkovém právu platí závěr, že dlužník (úpadce) nemůže za trvání konkursu vedeného na jeho majetek svým popěrným úkonem zabránit zjištění pohledávky v konkursu, ve všech zákonných úpravách úpadkového práva počínaje rokem 1914.

Srov. již § 109 konkursního řádu v císařském nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrci, recipovaném Československou republikou a platném na jejím území až do 1. dubna 1931, jenž určoval, že pohledávka pokládá se v konkursu za zjištěnou, byla-li uznána správcem podstaty a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů k tomu oprávněných (odstavec 1). Odpor úpadcův budiž v seznamu přihlášek poznamenán; pro konkurs nemá však žádného právního významu (odstavec 2).

Dále srov. (s účinností od 1. dubna 1931) § 111 konkursního řádu z roku 1931, jenž určoval, že pohledávka pokládá se v konkursu za zjištěnou, byla-li uznána správcem podstaty a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů k tomu oprávněných (odstavec 1). Úpadcův odpor buď v seznamu přihlášek poznamenán; v konkursu odpor tento nemá významu (odstavec 2).

Také podle , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), platilo, že pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam.

K tomu srov. v literatuře např. Voska, J.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařská a vydavatelská akc. spol. Praha 1926, str. 244, Hora, V.: Základy přednášek o konkursním a vyrovnacím řízení. Nakladatelství Všehrd, Praha 1932, str. 57-58, Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, str. 325 nebo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 145.

Ve vztahu k ustanovení § 23 odst. 1 ZKV opakovaně judikoval ve stejném duchu též Nejvyšší soud, jenž kategoricky vyloučil možnost úpadce uspět za trvání konkursu vedeného na jeho majetek s určovacími žalobami, obcházejícími pravidlo, že popření pohledávky úpadcem nemá (za trvání konkursu) význam pro zjištění pohledávky (a tudíž i pro její následné uspokojení v konkursu). Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 42/2010“ (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 70), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. , uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ustavní soud usnesením ze dne 24. září 2013, sp. zn. IV. US 2538/2013, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. .

II. K osobě oprávněné k podání incidenční žaloby (o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky) podle .

Řízení o žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky v insolvenci patří mezi spory vyvolané insolvenčním řízením (nejde ale o „odpůrčí“ spory, jak uvádí dovolání), jejichž prostřednictvím se ve vztahu mezi věřiteli navzájem vymezuje okruh osob oprávněných podílet se na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku majetkové podstaty (v případě konkursu), míra tohoto uspokojení a pořadí, v jakém dochází k úhradě pohledávek jednotlivých věřitelů; srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam zmíněná literatura. Ve smyslu ustanovení , ve spojení s ustanovením , jde o tzv. incidenční spor.

Jde o spory, jež mohou (mají) být vedeny za trvání insolvenčního řízení jen za podmínek formulovaných , včetně určení okruhu osob oprávněných je zahájit (podat incidenční žalobu). Ustanovení a 3 pak ve spojení s ustanovením vychází z toho, že incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky se vedou za účelem zjištění popřené pohledávky.

Osoba, jejíž popěrné právo nemá (je-li účinně uplatněno při přezkumném jednání) vliv na zjištění pohledávky (a takovou osobou je i dlužník za trvání konkursu vedeného na jeho majetek), není ani osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky ( ). Duchu této logiky odpovídají též pravidla obsažená (jako odchylka od pravidla formulovaného v ) ohledně účinků dlužníkova popěrného úkonu při reorganizaci v a 3 a ohledně účinků dlužníkova popěrného úkonu při oddlužení v a 3 .

Tomu ostatně odpovídá i příslušná pasáž ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely schválenému posléze jako (jenž s účinností od 30. března 2011 upravil změny popěrného režimu v ). Ten projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 6. volebním období jako tisk č. 233, přičemž podle důvodové zprávy k bodům 10. a 20. (změna a ):

„Popěrné právo dlužníka se prosazuje (je účinné co do vlivu na zjištění pohledávky) v reorganizaci nebo v oddlužení, kde je dlužník osobou s dispozičními oprávněními a insolvenční správce má vesměs jen kontrolní pravomoci. Naopak, při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, kdy oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přechází na insolvenčního správce, není dlužníkovo popření bráno (pro účely insolvenčního řízení) v potaz. V tomto směru bylo dlužníkovo popěrné právo v insolvenčním řízení nastaveno způsobem srovnatelným s úpravou obsaženou v zákonu o konkursu a vyrovnání (tam dlužníkovo popření nebylo bráno v potaz pro účely konkursu, prosazovalo se však ve vyrovnání, srov. § 46 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání)“.

V porovnání s předchozími („konkursními“) úpravami českého úpadkového práva je úprava obsažená v jiná jen v tom, že v podání incidenční žaloby osobou, která k tomu nebyla oprávněna, je spatřován důvod jejího odmítnutí (dle ) a nikoli zamítnutí (pro nedostatek aktivní věcné legitimace).

Lze tedy shrnout, že za trvání konkursu vedeného na jeho majetek není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda pohledávku popřel. Jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne podle jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.

III. K poukazu na obecnou přípustnost určovací žaloby.

Poukazuje-li dovolatelka na obecnou přípustnost určovací žaloby ve smyslu pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že (jak popsáno výše) obecná určovací žaloba dlužníka „v konkursu“ (tedy osoby, jež ve smyslu přišla o právo nakládat s majetkovou podstatou) brojící proti výsledkům přezkoumání a zjištění pohledávky v insolvenčním řízení při pravidelném chodu věcí nemohla obstát (uspět) podle minulých právních úprav českého úpadkového práva (srov. výše citovaná judikatura) a nemůže obstát ani podle úpravy současné. I z dovolání v této věci je patrno, že prostřednictvím této argumentace se dovolatelka ve skutečnosti snaží obejít ta ustanovení zvláštního právního předpisu ( ), jež jí za trvání konkursu nedovolují vést určovací spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek.

Je-li požadováno (jak dokládá žaloba v této věci) určení (ne)existence pravosti, výše nebo pořadí pohledávky incidenční žalobou podanou dlužníkem ve smyslu za tím účelem, aby dlužník zabránil uspokojení (zjištěné) pohledávky v konkursu, pak není pochyb o tom, že soudy měly právo zkoumat, zda incidenční žalobu podala ve smyslu osoba k tomu oprávněná a odmítnout ji, jestliže dospěly (jak rozebráno výše, správně) k závěru, že dlužník za trvání konkursu není osobou oprávněnou takovou žalobu podat.

Dovolává-li se dovolatelka prostřednictvím ustanovení použitelnosti , pak přehlíží, že ustanovení ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu v části věty za středníkem výslovně určuje, že ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje (což není tento případ) a že ke stejném závěru dospěl Nejvyšší soud již při výkladu ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2013 v usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Pro úplnost zbývá dodat, že (stejně jako tomu bylo podle dřívějších úprav českého úpadkového práva) dlužník, z jehož majetku je v průběhu konkursu uspokojena zjištěná pohledávka osoby, kterou nepovažuje za svého věřitele (jejíž pohledávku popřel, aniž to ovšem mělo vliv na zjištění pohledávky) není zbaven práva domáhat se poté, co pominou účinky konkursu prohlášeného na jeho majetek, vrácení takového plnění (žalobou z bezdůvodného obohacení), s tím, že podle hmotného práva povinnost k úhradě pohledávky neměl. Za trvání konkursu je však povinen se podrobit režimu, jenž mu právo hospodařit s vlastním majetkem (a hradit z něj „skutečné“ pohledávky svých věřitelů) upírá (proto, že řádného hospodaření se svým majetkem k újmě věřitelů, jimž se nabízí pouze poměrné uspokojení pohledávek, dříve nebyl schopen).

Výklad obsažený v napadeném usnesení nezakládá žádný rozpor s procesními zásadami, se základními zásadami insolvenčního řízení ( ) ani s ústavním pořádkem České republiky.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn (ve smyslu ustanovení , , a ) tím, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. května 2014) určené podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu), tedy 1.550,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem částku 1.850,- Kč.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. května 2014

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu