Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 7/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Insolvenční agentury v. o. s.

, se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako insolvenčního správce dlužnice M. K., zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/I , PSČ 293 01, proti žalovanému

J. B.

, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice

M. K.

, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 156 ICm 738/2012, -44 ( ), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. 156 ICm 738/2012, -25, zamítl Krajský soud v Plzni žalobu, kterou se žalobce (insolvenční správce dlužnice M. K.) domáhal vůči žalovanému (J. B.) určení, že pohledávka žalovaného ve výši 42.654,-Kč, přihlášená v insolvenčním řízení dlužnice, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , neexistuje (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1/ Žaloba podaná 19. března 2012 je včasná, jelikož přezkumné jednání, při kterém byla pohledávka popřena, se konalo 1. března 2012.

2/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení za dlužnicí pohledávku ve výši 75.259,- Kč. Jako důvod vzniku pohledávky označil smlouvu o vyrovnání dlužných částek ze dne 22. prosince 2008 (dále jen „smlouva“), rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. května 2009, č. j. -19 (dále jen „rozsudek z 27. května 2009“), usnesení o nařízení dražebního jednání a usnesení o provedení exekuce.

3/ Dlužnice podpisem na smlouvě stvrdila, že (podle smlouvy) žalovanému dluží (za dobu nájmu bytové jednoty a na škodách v té době způsobených) částku 20.815,-Kč, s tím, že ji zaplatí ve dvou splátkách. Pro případ, že nedojde k úhradě, bylo sjednáno „penále ve výši 0.5 % za každý započatý den prodlení“.

4/ Rozsudkem z 27. května 2009, který nabyl právní moci dne 25. července 2009, bylo dlužnici uloženo zaplatit žalovanému částku 20.815,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky denně, nejméně však ve výši 25,- Kč za každý i započatý měsíc, od 1. února 2009 do zaplacení a na nákladech řízení 840,-Kč, to vše do 30. listopadu 2009. Z přiznané jistiny představovala částka 4.500,-Kč dluh na nájemném a částka 16.315,-Kč náklady na odstranění poškození bytu.

5/ Usnesením ze dne 8. února 2010, č. j. -8, nařídil Okresní soud v Sokolově exekuci podle rozsudku z 27. května 2009 a pověřený exekutor Mgr. L. N. vydal dne 2. listopadu 2011 usnesení o nařízení dražebního jednání, jehož předmětem měla být bytová jednotka ve vlastnictví dlužnice.

Na tomto základě soud - vycházeje z ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) - dospěl k závěru, že žaloba není oprávněná, uváděje, že:

1/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku přiznanou pravomocným soudním rozhodnutím, jež byla dokonce předmětem exekučního řízení. Žalobci pak dal za pravdu v tom, že , (dále též jen „obč. zák.“), jasně uvádí, kdy je dána povinnost hradit poplatek z prodlení a kdy je možno požadovat zákonný úrok (jde o nároky vyplývající přímo ze zákona).

2/ Nicméně soud je toho názoru, že smysl občanského soudního řízení, ve kterém byl rozsudek vydán, spočívá v tom, aby byla nastolena jistota v právních vztazích, které byly porušeny. Cílem je přijetí rozhodnutí, kterým jsou odstraněny rozpory mezi stranami a pravomocné rozhodnutí je pro účastníky řízení závazné (zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté).

3/ V daném případě byla věc již rozhodnuta nezávislým soudem, jenž měl pravomoc rozhodnutí vydat a insolvenční soud nemůže rozhodnutí nikterak změnit nebo dokonce zrušit či označit za neplatné. Proto nelze žalobě vyhovět. Dlužnice se mohla svých práv domáhat formou opravných či mimořádných opravných prostředků, což neučinila.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 156 ICm 738/2012, -44 ( ), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolací řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, že rozsudek z 27. května 2009 byl vydán jako rozsudek pro uznání na základě fikce uznání žaloby dlužnicí dle , (dále též jen „ “). Na tomto základě pak v rovině právní uzavřel, že:

1/ Je na místě přisvědčit žalobci, že zásadně není vyloučeno popření vykonatelné pohledávky žalovaného, jde-li o situaci, kdy by se popření vztahovalo ke skutkovým okolnostem, které dlužnice neuplatnila v předcházejícím řízení (z něhož pochází exekuční titul) a jimiž se soud nezabýval.

2/ Je-li podkladem pro přihlášení vykonatelné pohledávky žalovaného rozsudek pro uznání vydaný na základě zákonné fikce uznání žalobního nároku dlužnicí, je přirozeně možnost skutkových námitek insolvenčního správce proti přihlášené pohledávce široká.

3/ V projednávaném případě však žalobce uplatňuje jako důvod popření vykonatelné pohledávky žalovaného nesprávné posouzení druhu soudem přiznaného příslušenství pohledávky. Konkrétně tvrdí, že namísto poplatku z prodlení měl být přiznán v části jistiny úrok z prodlení.

4/ Posouzení správnosti druhu přiznaného příslušenství v pravomocném rozsudku (jímž žalovaný dokládá vykonatelnou pohledávku) je však pouze právním posouzením věci (při nesporném skutkovém základu věci). Při úvaze o tom, jaký druh příslušenství věřiteli náleží, se totiž nezkoumá důvodnost ani výše příslušenství; pouze se hledá příslušná norma, kterou má soud aplikovat na (zjištěné) existující právo věřitele na zákonnou sankci vůči dlužníku. Pro otázku právního posouzení pak popření vykonatelné pohledávky není možné ( věta za středníkem ).

5/ Popření vykonatelné pohledávky žalovaného žalobcem v insolvenčním řízení dlužnice tudíž nebylo důvodné a závěr soudu prvního stupně o pravosti přihlášené pohledávky je proto správný (byť z jiných důvodů, než které tento soud uvedl).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , odst. 3 , namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel výkladu ustanovení věty za středníkem , s tím, že jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou a odvolacím soudem posuzovanou nejednotně.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že důvodem popření vykonatelné pohledávky nemůže být jiné právní posouzení věci.

Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že zcela odhlédl od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, „č. j.“ (správně sen. zn.) [jde o rozsudek ze dne 21. června 2012, č. j. 122 ICm 1247/2011, -196 ( )], které zmínil v odvolání a v němž se mimo jiné uvádí, že: „Nejde tedy o jiné právní posouzení věci a taková námitka může vést k popření pohledávky, protože rozhodce se v rozhodčím řízení otázkou platnosti ujednání o smluvní odměně a pokutě vůbec nezabýval“.

V tomto rozhodnutí tedy Vrchní soud v Praze formuloval podmínku, za které lze hovořit o jiném právním posouzení (popření pohledávky z důvodu jiného právního posouzení věci je vyloučeno pouze v případě, že jde o právní posouzení otázky, kterou již posuzoval soud /jiný orgán/ v řízení, ze kterého vzešla „vykonatelnost rozhodnutí“). Odvolací soud tuto otázku (zda se Okresní soud v Sokolově v řízení vedeném pod sp. zn. zabýval právní otázkou, na které zákonné příslušenství má žalobce nárok) nezkoumal, ač byla vznesena v odvolání (s poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 21. června 2012).

V této souvislosti dovolatel uvádí, že odvolací soud se měl vypořádat s výslovně vznesenou odvolací námitkou a pokud zaujal jiné stanovisko, než bylo zaujato v jiném rozhodnutí odvolacího soudu, měl podrobně ozřejmit, které důvody jej k této změně vedly. Odvolací soud však přešel celou tuto problematiku mlčením.

Potud (co do negativních dopadů změny judikatury) dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. (jde o nález ze dne 22. prosince 2010, uveřejněný pod číslem 253/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), konkrétně na pasáž, podle které: „Dokonce, i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak“.

Ohledně ustanovení věty za středníkem se dovolatel ztotožňuje se závěrem vysloveným v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 21. června 2012, že za jiné právní posouzení věci ve smyslu tohoto ustanovení nelze považovat takové právní posouzení přihlášené pohledávky, ke kterému se soud (nebo jiný orgán) v původním řízení vůbec nevyjádřil.

Jazykovým výkladem tohoto ustanovení, které uvádí, že „důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci“, dochází dovolatel k závěru, že hovoří-li zákon o „jiném“ právní posouzení, musí logicky existovat právní posouzení přijaté soudem v původním řízení, aby nyní mohlo být vůbec nějaké „jiné“ právní posouzení zformulováno. Je zřejmé, že nezformuloval-li soud v původním řízení žádné právní posouzení (a je nerozhodné proč; zda rozhodoval platebním rozkazem, rozsudkem pro uznání nebo pro zmeškání, nebo zda považoval nějakou otázku za nerozhodnou), pak nemůže být řeč o „jiném“ právním posouzení. I teleologickým výkladem lze dojít k tomuto závěru. Smyslem tohoto ustanovení bezpochyby je, aby nedocházelo k právnímu hodnocení skutečnosti, kterou soud již hodnotil v předchozím řízení.

V daném případě jde právě o situaci, kdy soud v původním řízení k právní otázce druhu přiznaného příslušenství žádné stanovisko nezaujal. Důvodem, proč se tak stalo, byla skutečnost, že rozhodoval ve věci rozsudkem pro uznání. K tomu dovolatel cituje ustanovení Odtud dovozuje, že podle formulace „rozhodne“ by soud dokonce měl rozhodnout podle tohoto uznání a neměl by zkoumat důvody žalobcova nároku, což učinil Okresní soud v Sokolově v rozsudku z 27. května 2009. V odůvodnění tohoto rozsudku (totiž) mimo jiné uvádí: „Vycházeje z postoje žalované a ze všech zákonných ustanovení (jimiž jsou dle dovolatele míněna ustanovení 114b, , a ), soud žalobě v plném rozsahu včetně příslušenství vyhověl“. Z toho je podle dovolatele zřejmé, že soud jednoznačně jako důvod svého rozhodnutí pojal pouze uznání nároku žalovanou a žádné další právní hodnocení k věci nezaujal.

Proto se dovolatel domnívá, že nejde o popření pohledávky z důvodu „jiného“ právního posouzení věci, když otázka druhu příslušenství, na které má věřitel nárok, nebyla v řízení před Okresním soudem v Sokolově vůbec řešena.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. naposledy ve znění ).

Podle ustanovení pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pro rozhodnutí vydaná v incidenčním sporu jsou tudíž ustanovení o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle .

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení , když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky dovoláním předestřené a dovolacím soudem dosud nezodpovězené.

Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).

Smysl úpravy obsažené v je spolehlivě rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu , který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo obsažené v (v rozhodném znění) bylo obsaženo v osnovy, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (k a osnovy), „v osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být „vyrobena“), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. (…) Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle ustanovení osnovy, jež se nakonec do nedostalo), lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle ) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat)“.

Obecně tedy platí, že (ve shodě s dikcí ) u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky) [spor o výši].

Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ ( část věty za středníkem ), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (k pojmu právní posouzení věci srov. i definici uvedenou výše k dovolacímu důvodu dle ). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši.

Přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci („jiným“ právním posouzením věci); srov. ke „změnám“ příslušenství např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

S dovolatelem lze souhlasit i v tom, že právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde „žádné“ právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není „jiné“. Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení „jiné“ (v tomto a jen v tomto duchu lze obecně vyjít z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 21. června 2012, na něž argumentačně spoléhá dovolatel).

Zbývá tedy určit, zda možnost popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku co do pravosti nebo výše pro jiné právní posouzení má insolvenční správce (a v režimu ustanovení ostatně též jiný přihlášený věřitel) i tehdy, jde-li o pohledávku, kterou soud pravomocně přiznal věřiteli rozsudkem pro uznání.

Podle ustanovení , jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Ustanovení pak určuje, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2) [odstavec 2]. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ( ) [odstavec 3]. Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odstavec 4).

Dle v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila výše citovaná ustanovení v době vydání rozsudku z 27. května 2009 (tj. naposledy ve znění /zčásti účinného od 23. ledna 2009/).

Také v případě, kdy soud rozhoduje o tom, zda vydá rozsudek pro uznání, tedy jestliže žalovaný nárok nebo základ nároku proti němu žalobou uplatněný uznal ( ), nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným ( , ), provádí právní posouzení věci. Ponechají-li se stranou ostatní procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, pak lze říci, že úvahy soudu o vydání rozsudku pro uznání jsou založeny především na posouzení, zda vydání rozsudku pro uznání nebrání skutečnost, že ve věci nelze uzavřít a schválit smír ( a 2 ) [ ]. Přitom smír nelze schválit (a rozsudek pro uznání nelze vydat), je-li v rozporu s právními předpisy; srov. dikci věty první části věty za středníkem a v literatuře k tomu např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1042. Tento závěr se ustáleně prosazuje též v judikatuře. Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Tamtéž ozřejmil, že je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření podle ustanovení ; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle V obdobných souvislostech Nejvyšší soud upozornil na procesní překážky bránící vydání rozsudku pro uznání např. v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 153. V něm vysvětlil, že soud nemůže o věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení a , jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení.

Jinak řečeno, jakkoli ustanovení omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. a ) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz ( ), včetně elektronického platebního rozkazu ( ) a na směnečný (šekový) platební rozkaz ( ). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku ( , věta první ) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem ( věta první ), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další y nutné k uplatnění práva ( věta první ).

Ve všech výše označených typech rozhodnutí se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá buď v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění ( u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz).

Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě tedy zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům ( , věta první část věty za středníkem ). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky. Výhrady snesené proti příslušenství pohledávky přiznanému pravomocným rozsudkem pro uznání v rovině právní (argumentem, že věřiteli /žalobci/ podle zákona takové příslušenství nenáleží) jsou pak „jiným“ právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky zapovězeno ustanovením části věty za středníkem .

Vše co bylo řečeno výše o rozsudku pro uznání v obecné rovině, beze zbytku platí na rozsudek z 27. května 2009 (vydaný rovněž jako rozsudek pro uznání). Okresní soud v Sokolově při vydání tohoto rozsudku očividně pochybil v posouzení, zda požadované příslušenství (poplatek z prodlení) lze přiznat i u té části jistiny, která netvořila dluh na nájemném. Námitka insolvenčního správce, že v tomto rozsahu měl přihlášený věřitel pouze právo na úrok z prodlení, není způsobilým důvodem popření vzhledem k ustanovení části věty za středníkem .

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném ohledu správné a dovolací důvod dle dán není.

Námitka, že odvolací soud se řádně nevypořádal s dovolatelovým odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 21. června 2012, z obsahového hlediska vystihuje vadu řízení. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že takový postup odvolacího soudu vskutku oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí ( poslední věta ) a obecně oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování (navenek se věc jeví tak, že se odvolací soud vyhnul konfrontaci s názorem téhož soudu pro účastníka příznivým). Nicméně z výše podaného výkladu je zřejmé, že mezi situací řešenou v tomto rozhodnutí a dovolatelem předestíraným názorem z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 21. června 2012 je rozdíl (v této věci zkoumaný rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně napadeného příslušenství pohledávky), takže nešlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( část věty před středníkem ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. července 2013

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu