Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1456/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele Mgr. Martina Koláře, insolvenční správce dlužnice Jiřiny Roztočilové, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -86 ze dne 25. 2. 2015 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -54 ze dne 24. 9. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 18. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo ke změně rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto tak, že žaloba společnosti Matco, s. r. o., na určení popřené pohledávky ve výši 197 986 Kč, se zamítá. K odvolání žalobce vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že pohledávka byla do insolvenčního řízení dlužnice Jiřiny Roztočilové přihlášena po právu. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že výše uvedená sporná pohledávka žalobce představuje příslušenství - smluvní úrok z prodlení převyšující zákonný úrok z prodlení. Toto příslušenství se pak váže ke smlouvě o úvěru, jež byl dlužnici poskytnut jako spotřebitelce. Popřená částka odpovídá rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení a uplatněným smluvním úrokem z prodlení. Uvedený smluvní úrok z prodlení převyšující zákonný úrok z prodlení stěžovatel v rámci insolvenčního řízení popřel. Důvodem zde byla především ta skutečnost, že s ohledem na právní řád i zcela jednoznačnou judikaturu bylo ujednání o smluvním úroku z prodlení neplatným ujednáním. Předmět sporu tedy pramení z toho, že pohledávka žalobce je pohledávkou vykonatelnou a možnost rozporovat vykonatelné pohledávky v insolvenčním řízení je omezena ustanovením .

Podle náhledu stěžovatele dochází výkladem ustanovení k zásadnímu porušení základních majetkových práv věřitelů odlišných od žalobce, přihlášených do insolvenčního řízení. V rámci insolvenčního řízení nelze připustit jako uspokojované ty pohledávky, které objektivně zcela jednoznačně neexistují, a to bez ohledu na to, zda byly v podstatě v důsledku absence procesní obrany dlužníka či fatální vady soudu v rámci nalézacího řízení přiznány pravomocným rozhodnutím. Stěžovatel má za to, že takový nárok, jakým jsou v rámci spotřebitelského vztahu smluvní úroky z prodlení nad rámec zákonných úroků z prodlení, nelze objektivně v žádném rozhodnutí soudu právně posoudit a pohledávku rozhodnutím přiznat. Jedná se zde o neexistující plnění z neplatného smluvního ustanovení. Podle stěžovatele je nepřípustné konstruovat domněnku, že pokud nalézací soud nějaké rozhodnutí vydal, tak k němu dospěl na základě právního posouzení, což je v případě neodůvodňovaných rozhodnutí velmi silným tvrzením.

Stěžovatel vychází v ústavní stížnosti z toho, že v předmětném případě je dotčená pohledávka fakticky vykonatelnou pouze v důsledku souhry rezignace dlužníka na procesní obranu a zásadního pochybení nalézacího soudu. Podle navrhovatele zde není žádný důvod, proč by tímto měli být postiženi ostatní věřitelé, jejichž pohledávka bude v důsledku nemožnosti popřít takto neexistující, ale vykonatelnou pohledávku, uspokojena v menší míře. Uvedeným postupem dochází podle stěžovatele zcela jednoznačně k zásahu do základních práv ostatních věřitelů, jež jsou jim garantovány , , , d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a a y. Závěrem svého návrhu poukazuje stěžovatel na skutečnost, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo řádně odůvodněno. Dovolací soud ve svém rozhodnutí pouze odkázal na související judikaturu, přičemž s argumentací stěžovatele se nijak nevypořádal.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

K aktivní legitimaci účastníků řízení je třeba uvést, že podle je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Namítá-li tedy insolvenční správce dlužníka porušení základních práv a svobod věřitelů dlužníka, je k tomuto návrhu osobou neoprávněnou.

Ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy neměly připustit v rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z prodlení, přiznaných rozhodnutím soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků. K tomu je třeba uvést, že insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí pamatuje prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím soudním řízení.

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle y se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

a další). To se však v předmětném případě nestalo.

Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu