Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 30/2016

U S N E S E N Í

a) J. P.

, a

b) V. P.

, zastoupených JUDr. Markétou Brunovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Filipova 2019/12, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovoláních žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015, č. j. -920, takto:

I. Dovolání

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 7. 2015, č. j. -694, zastavil řízení o žádosti žalobců o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I) a řízení o návrhu žalobců na osvobození od soudních poplatků (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. -920, zastavil odvolací řízení ve vztahu k výroku II usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).

Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasnými jednotlivě podanými, avšak obsahově shodnými dovoláními ze dne 10. 12. 2015, doplněnými dne 14. 12. 2015, která však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „“.

Podle ustanovení není dovolání přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle Žalobou pro zmatečnost lze napadnout též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení zastaveno. V předmětné věci proto dovolání není přípustné v té části, v níž bylo odvolací řízení zastaveno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud v uvedeném rozsahu poskytl žalobcům nesprávné poučení o možnosti podání dovolání, neboť nikdo nemůže disponovat více právy, než která mu zákon přiznává (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ).

Ve zbylé části posuzovaná dovolání neobsahují náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovoláních pouze uvedli, že přípustnost dovolání dovozují z ustanovení , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobci neuvedli, od jaké rozhodovací praxe se odvolací soud měl odchýlit, měli však za to, že jsou zcela splněny podmínky pro podání dovolání, jak je specifikuje ustanovení

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení a , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení ).“

Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť zčásti nejsou přípustná [ ] a zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny ( a ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. června 2016

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu