Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 315/2015

28 Cdo 315/2015

U S N E S E N Í

Marquis, s.r.o.

hlavnímu městu Praze

se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Karlem Šturmem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 57, o zaplacení

51.119.707,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. -296, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 21. ledna 2014, č. j. -301, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 78.746,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Šturma do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j. -261, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 51.119.707,24 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. a III.). Soud zjistil, že žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) provedla na své náklady rekonstrukci nebytových prostor, které se nacházejí v nemovitosti vlastněné žalovaným a které jí byly přenechány do podnájmu. Žalobkyni podle mínění soudu svědčí proti žalovanému, jehož budova byla naznačeným způsobem zhodnocena, právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež nebylo v době podání žaloby promlčeno, neboť žalobkyně mohla své nároky u soudu uplatnit až v roce 2006, kdy došlo k ukončení podnájemního vztahu mezi ní a nájemcem (společností DELTA CENTER a.s.). Po dobu trvání daného vztahu si totiž žalobkyně investici mohla „odbydlovat“, jelikož bylo podnájemné sjednáno zcela mimo běžnou cenovou úroveň. Z těchto důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. -296, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 21. 1. 2014, č. j. -301, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech vzniklých účastníkům i státu v řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud konstatoval, že uskutečnil-li subjekt, jehož je žalobkyně právním nástupcem, jako podnájemce na předmětných nebytových prostorách změny, ačkoli nebyl v právním vztahu přímo k pronajímateli, který mu neudělil k provádění těchto stavebních úprav souhlas, jednalo se z jeho strany o plnění bez právního důvodu. Pakliže však rekonstrukce pronajímané budovy proběhla nejpozději v lednu 1999, došlo k podání žaloby v roce 2006 zjevně po uplynutí objektivní promlčecí doby stanovené v § 107 odst. 2 obč. zák. S ohledem na důvodně uplatněnou námitku promlčení tedy nezbylo odvolacímu soudu než žalobu zamítnout.

Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, tvrdíc, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené. Touto otázkou má být určování počátku běhu promlčecí doby v případě zhodnocení nemovitosti v průběhu trvání podnájmu. Žalobkyně má za to, že právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého rekonstrukcí budovy ve vlastnictví žalovaného se mohlo počít promlčovat až v okamžiku skončení podnájemního vztahu, neboť do této chvíle žalovaný stavbu neužíval, naopak podnájemce si provedené investice postupně „odbydloval“ a nebylo jisté, zda a jak bude provedené zhodnocení při ukončení podnájmu vypořádáno. Dovolatelka rovněž pokládá napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro absenci relevantního odůvodnění, poněvadž se odvolací soud klíčovou otázkou promlčení zabýval v jediném odstavci, aniž patřičně reagoval na žalobkyní předestřenou argumentaci. Nejvyššímu soudu proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, který akcentoval, že dovolatelkou nastolená problematika byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již opakovaně řešena způsobem, s nímž jsou úvahy odvolacího soudu konformní, přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze navzdory jeho stručnosti pokládat za nepostačující. Má tudíž za to, že by dovolání žalobkyně mělo být odmítnuto, případně zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však žádnou právní otázku, jež by odpovídala dikci citovaného ustanovení, neskýtá.

V nejobecnější rovině lze připomenout, že k získání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu dochází již samotným okamžikem přijetí plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. ), a právě dnem vzniku bezdůvodného obohacení se počíná běh objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k právu na jeho vydání (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. ). Judikatura Nejvyššího soudu proto dovozuje, že dojde-li ke zhodnocení budovy investicemi třetí osoby realizovanými bez právního důvodu, nabývá její vlastník bezdůvodné obohacení okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. ). Závěr, že promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. za těchto okolností začíná plynout okamžikem vložení investic do cizí nemovitosti, je pak logickým důsledkem výše uvedeného a byl již v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně vysloven (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. ). Jestliže právní předchůdkyní dovolatelky uskutečněné stavební úpravy zvyšující hodnotu nemovitosti žalovaného představovaly plnění bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 obč. zák. (k tomu blíže srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. ), je nutno při určování počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení takto nastalého respektovat ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák., jehož výklad v daném kontextu nepředstavuje otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou.

Z dřívější judikatury rovněž plyne, že ke zvýšení hodnoty majetku obohaceného prostřednictvím investic do jím vlastněné nemovitosti dochází zcela nezávisle na tom, kdo tuto budovu fakticky užíval, pro určení okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení je tedy bez významu, kdy žalobkyně ukončila užívání zmiňované stavby a kdy ji eventuálně mohl začít využívat přímo žalovaný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. ). Pakliže žalobkyně za užívání předmětných prostor hradila neobvykle nízké podnájemné, na což poukázal soud prvního stupně a k čemuž snad směřuje dovolatelka svou poznámkou o „odbydlování“ provedených investic, je třeba konstatovat, že výše této úplaty byla věcí ujednání mezi žalobkyní a společností DELTA CENTER a.s. (nájemcem), a nemůže tak být oporou pro závěr o vzniku majetkového prospěchu žalobkyně na úkor žalovaného, jehož nabýváním by byla průběžně konzumována hodnota provedených investic. Neexistoval-li mezi účastníky řízení coby podnájemcem a pronajímatelem žádný přímý smluvní vztah, nebylo zřejmého důvodu, proč by k vypořádání nároků žalobkyně vůči žalovanému z realizovaných změn stavby mělo dojít právě v okamžiku ukončení podnájmu, tj. právního poměru dovolatelky k osobě od pronajímatele odlišné. Ani ve světle argumentace rozvinuté v dovolání nemá tudíž Nejvyšší soud za opodstatněné, aby byl za popsaných okolností počátek objektivní promlčecí doby odsouván až k tomuto časovému bodu.

Pokud žalobkyně upozorňuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, potažmo na nedostatky jeho odůvodnění, aniž by tuto svou námitku propojila s jakoukoli otázkou hmotného či procesního práva dle , poukazuje tím na pouhou vadu řízení, k níž může Nejvyšší soud podle v dovolacím řízení přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. ). Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že byť je rozsudek městského soudu v příslušné části svého odůvodnění značně strohý, klíčová skutková zjištění, jakož i nosná právní úvaha jsou v něm zachyceny srozumitelně, pročež jej za nepřezkoumatelný pokládat nelze.

Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s , větou první, jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 7 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 64.780,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 78.746,80 Kč. Dovolací soud si je vědom judikatury, podle níž lze u hlavního města Prahy i statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , a rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě se však odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , bod 24, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. ), nejedná o spor, který by tvořil běžnou agendu žalovaného, a to s ohledem nejen na výši uplatňované pohledávky, ale též na nezanedbatelnou komplexitu skutkového základu sporu, byť byl přitakáním námitce promlčení odvolacím soudem tento rozměr složitosti věci poněkud zastřen (srovnej přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. , bod 8). Nejvyšší soud tudíž žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve shora vyčíslené výši.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. července 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu