Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2450/2025

-482

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 621.605 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2025, č. j. -248 (po přečíslování 363), takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, č. j. -192, zamítl žalobu na zaplacení 621.605 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se řečené sumy domáhala coby bezdůvodného obohacení ( , , ve znění pozdějších předpisů) získaného žalovaným v průběhu roku 2016 bezesmluvním

užíváním pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné pozemky“), jejichž má být spoluvlastnicí dle evidence v katastru nemovitostí. Obvodní soud zjistil, že předmětné pozemky, užívané v dotčeném období skrze pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného, byly již právnímu předchůdci žalobkyně státem zabrány bez právního důvodu současně s dalšími vyvlastněnými pozemky za účelem výstavby tzv. Prosecké radiály. Žalobkyně pak společně se svým bratrem požádala o vydání dříve odňatých pozemků i ve vztahu k předmětným pozemkům podle restitučních předpisů – , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „“), a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jakož i soudní rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech, zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2023, č. j. -1852, pak obvodní soud shledal, že teprve v případě konstituování vlastnického práva v probíhajícím restitučním řízení se žalobkyně může domáhat nároků z vlastnického práva plynoucích, včetně práva na vydání bezdůvodného obohacení. V dané situaci, uplatnila-li ve vztahu k předmětným pozemkům restituční nárok, o němž nebylo v době zahájení tohoto řízení rozhodnuto, nemůže se s úspěchem domáhat ochrany svých vlastnických práv projednávanou žalobou, pročež ji v celém rozsahu zamítl.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. -248 (nově 363), k odvolání žalobkyně i žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku II je změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud kvitoval skutková zjištění soudu prvního stupně, a stejně tak přisvědčil i jeho právnímu názoru. Konstatoval, že žalobkyně nemůže opomíjet restituční řízení, jež dosud nebylo skončeno, a domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Připomínaje ustálený judikatorní výklad § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, jakož i závěry soudů ve skutkově obdobných řízeních týchž účastníků, napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

3. Proti rozhodnutí městského soudu brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (, věta první, ). V obšírné argumentaci včetně rekapitulace vlastních podání učiněných doposud v řízení žalobkyně akcentuje zápis v katastru nemovitostí osvědčující její spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům. Odmítá závěr soudů, že by se vlastníkem pozemků stal stát způsobem předvídaným v zákona o půdě. Prosazuje, že nedošlo k uplatnění restitučního nároku stran předmětných pozemků, neboť ona a její bratr (jakožto spoluvlastníci) neměli k žádostem o jejich vydání důvod. Podanou žalobu nepokládá za obcházení restitučních předpisů, naopak jejich výklad přijatý odvolacím soudem má za nesprávný. Naříkanému rozsudku vytýká rovněž jeho nepřezkoumatelnost, rezignoval-li v něm odvolací soud na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, jenž dle zápisu v katastru nemovitostí není vlastníkem daných pozemků. Závěrem shrnuje, že v důsledku rozporovaného rozhodnutí byla porušena její základní práva garantovaná a d. Pro vylíčené navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku, jakož i jeho zrušení v celém rozsahu (soudě dle obsahu dovolací argumentace přitom nákladové výroky napadá toliko jako výroky akcesorické) a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se k dovolání negativně vyjádřil a navrhl je odmítnout, na což reagovala žalobkyně několika podáními.

5. Žalobkyně vznesla vůči dvěma členům rozhodujícího senátu dovolacího soudu námitku podjatosti, o níž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025, č. j. -435, rozhodnuto tak, že soudci Mgr. Petr Kraus a Mgr. Zdeněk Sajdl nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci.

6. Spolu s námitkou podjatosti zaslala žalobkyně též doplnění svého dovolání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 23. 9. 2025, tedy po uplynutí dovolací lhůty, pročež k němu dovolací soud nepřihlížel.

7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle , zabýval jeho přípustností.

9. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, neboť napadené rozhodnutí v určujících otázkách odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud neshledal důvod pro jejich jiné posouzení.

11. Nelze přehlédnout, že předestřenou problematikou zásadní pro rozsouzení aktuálního sporu se soudy, včetně soudu dovolacího (viz zejména jeho usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. , či ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. a sp. zn. ) zabývaly již v dřívějších řízeních týchž účastníků (na žalující straně v případě prvně zmiňovaného vystupoval též bratr žalobkyně), jež se týkala skutkově obdobných kauz o vydání bezdůvodného obohacení za užívání stejných pozemků skrze pozemní komunikaci – Proseckou radiálu, toliko v odlišných obdobích.

12. V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud vypořádal se všemi námitkami, jež dovolatelka vznáší i v nynějším řízení [týkajícími se skutkové podstaty majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu, speciality restitučních předpisů a s ní související aplikační přednosti před uplatněním vlastnického práva, respektive nároků z něj plynoucích podle obecných předpisů, dále závaznosti soudního rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, jakož i jednotlivých odkazů na konkrétní judikaturu], pročež považuje za účelné na jejich odůvodnění a v nich artikulované závěry v podrobnostech pro stručnost plně odkázat (k nastíněnému postupu obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. , ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. , a ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. ).

13. V nynějším řízení pak nevyšly najevo (nebyly uplatněny) jiné skutečnosti, pro něž by bylo třeba na rozhodné otázky nahlížet odlišně. Odvolacím soudem přijaté závěry, včetně klíčové konkluze o tom, že dovolatelka se nemůže za daného stavu domáhat ochrany domnělého vlastnického práva podle obecných předpisů, konkrétně vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, jež stát v rozhodném období vskutku převzal bez právního důvodu, uplatnila-li ve vztahu k nim restituční nárok, o němž nebylo doposud rozhodnuto, jsou přitom v souladu s úvahami vyslovenými Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. , vydaném ve věci nynějších účastníků, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. , z části pro zjevnou neopodstatněnost a z části nepřípustnost odmítl, a odpovídají i shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. .

14. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani další výtky dovolatelky vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle , věty první, , kterým je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani rozpor se zásadami uvedenými v Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v jiného svévolného jednání odvolacího soudu.

15. Namítá-li konečně dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s , větou druhou, ) přihlíží jen v případě již přípustného dovolání. Zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. ). K artikulovaným výhradám sluší se snad uvést, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., potažmo dovolatelkou jmenované usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2021, sen. zn. ). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce). Nelze proto uvažovat ani o namítaném rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. .

16. Zcela konkrétně k výtkám dovolatelky je pak možné stejně jako ve věcech sp. zn. a sp. zn. dodat, že na újmu správnosti rozhodnutí nemůže být, nezabývaly-li se soudy blíže otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného, uzavřely-li, že žalobkyně není k podání žaloby na ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů vůbec oprávněna.

17. K argumentaci v rovině ústavněprávní – namítá-li žalobkyně, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle a d), nelze než i zde uvést, že ani ta v souzené věci přípustnost dovolání nezakládá. Závěry odvolacího soudu nepochybně není možné označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí, reflektující i judikaturu Ústavního soudu) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyla jí uplatněná argumentace shledána důvodnou.

18. Ze shora předestřeného je zřejmé, že dovolání za přípustné považovat nelze, pročež je Nejvyšší soud dle odmítl.

19. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , bod 34).

20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného patří primárně odměna advokátky za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle , bodu 6, , a AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 10.820 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle AT a navýšením o 21 % DPH dle tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.636,70 Kč. Dovolací soud si je vědom judikatury, podle níž lze u hlavního města Prahy i statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů. V projednávaném případě se však odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (srov. příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. , potažmo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , bod 24), nejedná o spor, který by tvořil běžnou agendu žalovaného, a to zejména s ohledem na mimořádné okolnosti spočívající v šíři dovoláním dotčené problematiky. Nejvyšší soud tudíž žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení ve shora vyčíslené výši (viz namátkou obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesenínení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 12. 2025

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu