Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 132/2026

28 Cdo 132/2026-745

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. Š. a b) J. T., zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 441.330 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2025, č. j. -678, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. -430, zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 220.665 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Žalobci se domáhali vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013), jež mělo na jejich úkor vzniknout žalovanému tím, že v období od 1. 1. do 31. 12. 2003 skrze pozemní komunikaci ve svém vlastnictví užíval bez právního důvodu specifikované pozemky v k. ú. XY, jichž jsou – dle žalobních tvrzení – žalobci rovnodílnými podílovými spoluvlastníky. Obvodní soud zjistil, že předmětné pozemky byly již právnímu předchůdci žalobců (jejich otci) bez právního důvodu zabrány státem (současně s dalšími, vyvlastňovanými pozemky) za účelem výstavby tzv. Prosecké radiály. Žalobci pak požádali o vydání dříve odňatých pozemků i ve vztahu k předmětným pozemkům podle restitučních předpisů – , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2023, č. j. -1852, vydaný ve sporu mezi účastníky o určení vlastnického práva, pak obvodní soud shledal, že teprve v případě konstituování vlastnického práva v probíhajícím restitučním řízení se žalobci mohou domáhat nároků z vlastnického práva plynoucích, včetně práva na vydání bezdůvodného obohacení. V dané situaci, uplatnili-li ve vztahu k předmětným pozemkům restituční nárok, o němž nebylo dosud rozhodnuto, postrádají aktivní věcnou legitimaci v nynější kauze, pročež soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. -678, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I potvrdil, ve výrocích II a III změnil, vyčíslil-li odlišně výši nákladů řízení, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud kvitoval skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se také s jeho právním posouzením. Vyjádřil se k námitkám žalobců a vyložil, proč přisvědčil názoru obvodního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců ve sporu. Odvoláním napadené rozhodnutí tak v meritorním výroku I jako věcně správné potvrdil.

3. Proti rozsudku městského soudu, co do části jeho výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku I, brojí žalobci dovoláním, majíce je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci ( , věta první, ). V obšírné argumentaci včetně rekapitulace vlastních podání učiněných doposud v řízení žalobci zejména akcentují, proč se považují za (spolu)vlastníky předmětných pozemků (připomínají zápis v katastru nemovitostí); odmítají vznik vlastnického práva státu. Prosazují, že nedošlo k uplatnění restitučního nároku stran předmětných pozemků, neboť žalobci jakožto spoluvlastníci neměli k žádostem o jejich vydání důvod. Podanou žalobu nepokládají za obcházení restitučních předpisů, naopak jejich výklad přijatý odvolacím soudem mají za nesprávný. Naříkanému rozsudku vytýkají rovněž jeho nepřezkoumatelnost, rezignoval-li v něm městský soud na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného. Závěrem shrnují, že v důsledku rozporovaného rozhodnutí byla porušena jejich základní práva garantovaná a d. Pro vylíčené navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se k dovolání negativně vyjádřil a navrhl je odmítnout, na což žalobci reagovali replikou.

5. Žalobci vznesli vůči dvěma členům rozhodujícího senátu dovolacího soudu námitku podjatosti, o níž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2026, č. j. -735, rozhodnuto tak, že soudci Mgr. Petr Kraus a Mgr. Zdeněk Sajdl nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci.

6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle , zabýval jeho přípustností.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze, neboť napadené rozhodnutí v určujících otázkách odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud neshledal důvod pro jejich jiné posouzení.

10. Nelze přehlédnout, že předestřenou problematikou zásadní pro rozsouzení aktuálního sporu se soudy, včetně soudu dovolacího (viz zejména jeho usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. a sp. zn. , ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. a sp. zn. , a také ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. ), zabývaly již v dřívějších řízeních týchž účastníků (v některých jmenovaných řízeních vystupoval na straně žalující pouze jeden ze současných žalobců), jež se týkala skutkově obdobných kauz o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků skrze pozemní komunikaci – Proseckou radiálu, toliko v odlišných obdobích.

11. V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud vypořádal se všemi námitkami, jež dovolatelé vznáší i v nynějším řízení [týkajícími se skutkové podstaty majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu, speciality restitučních předpisů a s ní související aplikační přednosti před uplatněním vlastnického práva, respektive nároků z něj plynoucích podle obecných předpisů; dále vázanosti soudního rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, jakož i jednotlivých odkazů na konkrétní judikaturu], pročež považuje za účelné na jejich odůvodnění a v nich artikulované závěry v podrobnostech pro stručnost plně odkázat (k nastíněnému postupu obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. , ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. , a ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. ).

12. V aktuálním řízení pak nevyšly najevo (nebyly uplatněny) jiné skutečnosti, pro něž by bylo třeba na rozhodné otázky nahlížet odlišně. Odvolacím soudem přijaté závěry, včetně klíčové konkluze o tom, že dovolatelé se nemohou za daného stavu domáhat ochrany domnělého vlastnického práva podle obecných předpisů, konkrétně vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, jež stát v rozhodném období vskutku převzal bez právního důvodu, uplatnili-li ve vztahu k nim restituční nárok, o němž nebylo doposud rozhodnuto, jsou přitom v souladu s úvahami vyslovenými Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. , vydaném ve věci nynějších účastníků, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. , z části pro zjevnou neopodstatněnost a z části nepřípustnost odmítl, a odpovídají i shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a dalším výše jmenovaným rozhodnutím.

13. Přípustnost dovolání pak nezakládají ani další výtky dovolatelů vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle , věty první, , kterým je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani rozpor se zásadami uvedenými v Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či jiného svévolného jednání odvolacího soudu.

14. Namítají-li konečně dovolatelé nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s , větou druhou, ) přihlíží jen v případě již přípustného dovolání. Zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. ). K artikulovaným výhradám sluší se snad uvést, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., potažmo v dovolání jmenované usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2021, sen. zn. ). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce). Nelze proto uvažovat ani o namítaném rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , a ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. .

15. Zcela konkrétně k výtkám dovolatelů je pak možné (stejně jako například ve věci sp. zn. ) dodat, že na újmu správnosti rozhodnutí nemůže být, nezabývaly-li se soudy blíže otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného poté, co žalobu zamítly pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců ve sporu.

16. K argumentaci v rovině ústavněprávní – namítají-li žalobci, že odvolací soud porušil jejich právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle a d), nelze než i zde uvést, že ani ta v souzené věci přípustnost dovolání nezakládá. Závěry odvolacího soudu nepochybně není možné označit za odporující dovolateli zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí, reflektující i judikaturu Ústavního soudu) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyla jimi uplatněná argumentace shledána důvodnou.

17. Ze shora předestřeného je zřejmé, že dovolání za přípustné považovat nelze, pročež je Nejvyšší soud dle odmítl.

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a tak, že žalovaný má právo jen na paušální náhradu nákladů ve výši 450 Kč. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, s přihlédnutím k ustálené judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu [dle které lze u statutárních měst zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srov. z mnoha nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. )] je však nelze, s výjimkou paušální náhrady ve smyslu , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), pokládat za účelné. Nynější spor se sice vyznačuje tím, že problematika nastíněná obsáhlým dovoláním je široká a komplexní, jak však již bylo výše opakovaně zdůrazněno, jedná se o několikátou skutkově obdobnou kauzu účastníků, přičemž strana žalující stále (neúspěšně) brojí proti právním závěrům soudů pomocí prakticky totožné argumentace. Ostatně i samo žalované město ve svém poněkud stručném vyjádření uvádí, že dovolání v oněch věcech jsou téměř identická, a odkazuje na dřívější vyčerpávající vypořádání námitek Nejvyšším soudem. Za dané situace se tak zdá účelné a dostačující, aby žalované hlavní město při hájení svých práv využilo vlastního odborného aparátu; právní pomoc advokátky je vzhledem k popsaným okolnostem nezbytné považovat za již nadbytečnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 8. 2026

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu