Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2116/2026

-290

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 601 630 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, č. j. -243, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. -197, zamítl žalobu na zaplacení částky 601 630 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2026, č. j. -243, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I o věci samé (výrok I), změnil ve výroku II co do určení výše nákladů řízení, které je povinen nahradit žalobce žalované (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

3. Soudy bylo rozhodováno o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení uvedené částky coby náhrady za bezdůvodného obohacení (podle a násl. , ; dále jen „o. z.“), jež mělo žalovanému vzniknout na úkor žalobce tím, že v žalobou vymezeném období (od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017) užíval bez právního důvodu nemovitosti (označené pozemky v katastrálním území XY), o nichž žalobce tvrdí, že jsou v jeho podílovém spoluvlastnictví (spolu s další osobou).

4. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry (srov. odstavec 12 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), že žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť není (spolu)vlastníkem předmětných pozemků (jejich částí), za jejichž užívání žalovaným se v nyní projednávané věci domáhá peněžité náhrady. Podle soudem prvního stupně učiněných zjištění jde o pozemky, jež stát zabral (resp. ujal se jejich držby) spolu s dalšími vyvlastňovanými pozemky za účelem výstavby pozemní komunikace, tzv. „Prosecké radiály“, jež jím byla zbudována v letech 1988 a 1989. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak odvolací soud uzavřel, že v případě předmětných pozemků (nebyly-li snad přímo obsahem rozhodnutí o vyvlastnění) bylo na žalobci, aby se obnovení vlastnického práva k nim domáhal toliko cestou restitučních předpisů, v situaci, kdy převzetím věci státem bez právního důvodu byly by naplněny znaky majetkové křivdy ve smyslu , o úpravě vlastnickým vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovoláním. Přípustnost dovolání – ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) – spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného nebo procesního práva napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v otázce výkladu pojmu „převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu“ a vztahu restitučních a obecných předpisů), a že rozsudek závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených (otázka „objektivní nemožnosti uplatnění restitučního nároku při neidentifikovatelnosti zásahu státu“); co do důvodu dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Přitom dovolatel formuluje řadu dílčích podotázek, namítaje, že stát při stavbě Prosecké radiály pouze neoprávněně zasáhl do cizích (žalobcem vlastněných) pozemků, ale nikdy je právně ani fakticky „nepřevzal“ ve smyslu restitučních předpisů, a že by tak žalobci neměla být odepřena ochrana tvrzeného vlastnického práva. Zpochybňuje pak i závěr o naplnění restitučního titulu, potažmo uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů. Přitom klade otázku, nelze-li zásah státu kvalifikovat jako neoprávněnou stavbu. Za nepřezkoumatelné a překvapivé pak označuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.

6. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření.

7. V replice k podanému vyjádření dovolatel projevil nesouhlas s tím, že jím uplatněná argumentace je toliko skutkové povahy, setrval na vymezeném dovolacím důvodu a zmínil i ústavněprávní rozměr projednávané věci.

8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , neboť není přípustné.

9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (v něm uvedenými hledisky).

10. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Otázky hmotného práva, které jsou určující pro napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené a nerozporné rozhodovací praxe dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení dovolacím soudem vyřešených otázek (jak bude i dále blíže rozvedeno).

12. Předestřenou problematikou zásadní i pro rozsouzení přítomné věci se dovolací soud zabýval již dříve v řadě svých předchozích rozhodnutí, jež byla vydaná v řízení týchž účastníků (případně i další osoby, žalobcovy sestry, vystupující s nynějším žalobcem na téže straně či v jiných řízeních i samostatně). Z nich lze na prvém místě zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. ), vydaný ve sporu o určení vlastnického práva, dále viz např. usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. , nebo ze dne 12. 8. 2026, sp. zn. , vydaná ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků za předešlá období, v nichž – i s odkazem na další tam citovanou judikaturu – Nejvyšší soud aproboval soudy učiněný závěr, že žalobce není věcně legitimován k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť není (spolu)vlastníkem předmětných pozemků, jež stát převzal v rozhodném období bez právního důvodu (ujal se jejich držby a následně je zastavěl řečenou pozemní komunikací), tedy způsobem nesoucím znaky majetkové křivdy podle , kdy se lze domáhat obnovení vlastnického práva (s účinky ex nunc) toliko cestou restitučních předpisů, k čemuž však (dosud) nedošlo. Nejvyšší soud považuje za účelné v podrobnostech plně odkázat i na odůvodnění zmíněných rozhodnutí a v nich artikulované závěry a se zřetelem na nyní prezentovanou argumentaci uvést (zopakovat a doplnit) následující.

13. Mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě řadí restituční předpisy (srov. , nebo ) i převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, jež postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva. Pro naplnění daného restitučního titulu přitom postačí, že došlo k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. ). Přechodem (ve smyslu ) se totiž nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti (jestliže ani v tzv. rozhodném období nebylo možné nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci, jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. ).

14. Převzal-li stát nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou vlastnické žaloby podle předpisů občanského práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. ). Uvedené platí i v situacích, kdy se brání tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví svého právního předchůdce) podle obecných předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. ).

15. K tomu dále srovnej i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , a jím dosažený závěr, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (ex nunc). Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“.

16. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu nelze k problematice uplatnitelnosti nároku přistupovat ryze mechanicky a formalisticky a nelze oprávněné osobě upřít soudní ochranu cestou obecných předpisů například tam, kde nemovitosti v rozhodném období přešly na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. ). Za určitých skutkových okolností, zejména neměl-li subjekt k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. ; či nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. ). O zpochybnění vlastnického práva pak jde kupř. i tam, kde „restituent daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí“ (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. ).

17. V přítomné věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky právního předchůdce dovolatele převzal stát v rozhodné době do své držby (bez právního důvodu formou okupace a následným zahájením výstavby v roce 1988) a takto s nimi nadále hospodařil, že dovolatel (jeho právní předchůdce) pozemky po jejich faktickém převzetí státem nadále nedržel (neobhospodařoval je, neužíval je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládal, podává-li se nadto z provedeného dokazování, že z důvodu zastavěnosti předmětných pozemků stavbou pozemní komunikace není možné pozemky jiným způsobem užívat) a že mu byl daný stav (a to i v době uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů) znám (viz odstavec 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 16 rozsudku odvolacího soudu). Ve světle těchto okolností není odvolacím soudem učiněný závěr o naplnění restitučního titulu (dle ) a uplatnitelnosti nároku cestou restitučních předpisů, současně vylučujících prosazení vlastnického práva podle obecných předpisů, jakkoliv nepřiměřený či snad rozporný s odkazovanou rozhodovací praxí.

18. Dovolatelem kladené otázky zčásti vycházejí ze skutkových předpokladů, které soudy nezjistily, a zčásti zaměňují režim neoprávněné stavby s převzetím věci (její vzetí v držbu, byť neoprávněnou) z pohledu restitučních předpisů. Odvolací soud ani v přítomné věci nevybočil z ustálené judikatury včetně té, na kterou je odkazováno v podaném dovolání.

19. K prvé otázce lze uvést, že zastavění cizího pozemku může být neoprávněnou stavbou, nevylučuje však současně (předchozí či současné) převzetí držby státem. Odvolací soud zde vyšel ze zjištění, že stát pozemky v rozhodné době fakticky zcela ovládl a zastavěl komunikací, zatímco žalobci (resp. jeho předchůdci) nezůstala žádná ze složek vlastnického práva (vyjma holého vlastnictví). Za daných zjištění jsou nepřiléhavé odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. , a usnesení ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. , řešící problematiku soukromoprávního vypořádání staveb zasahujících na cizí pozemek, nikoliv konkurenci restituční a obecné ochrany (kdy naproti tomu i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , potvrzuje, že výstavba komunikace na pozemcích může představovat převzetí věci ve smyslu restitučních předpisů).

20. Otázka druhá (lze-li za převzetí věci bez právního důvodu považovat i takovou situaci, kdy stát při realizaci stavby zasáhne do cizího pozemku, aniž by jej identifikoval, aniž by o takovém zásahu věděl, a aniž by učinil jakýkoliv projev vůle nebo faktický akt směřující k ovládnutí věci) vychází ze skutkového předpokladu, který odvolací soud neučinil a představuje tak spíše polemiku se soudy učiněnými zjištěními. Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí v rozporu ani s jíž výše odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , jež považuje za podstatné faktické vzetí pozemku v držbu a nakládání s ním jako s vlastním (nevyžaduje předchozí samostatné geodetické vymezení každé dotčené části ani formální projev vůle státu), ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. , jak vyloženo již u žalobcovy otázky prvé.

21. S ohledem na soudy učiněná zjištění není důvodná ani námitka (obsažená v třetí dovolatelem kladené otázce), že se odvolací soud zpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu o uplatnitelnosti nároku podle obecných předpisů v situaci, kdy jej oprávněná osoba nemohla uplatnit podle restitučních předpisů. Odvolací soud zjistil opačný skutkový stav; pozemky byly zastavěny radiálou, žalobce o záboru věděl, pozemky neužíval (jeho vlastnické právo bylo vyprázdněno) a restituční výzvy, byť široce formulované, podal. Nejde o kontradikci k odkazované nálezové judikatuře Ústavního soudu (z níž se citují nálezy ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. a ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. ) ani Nejvyššího soudu (je-li odkazováno na rozsudek ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. ).

22. Stejně tak i v rámci čtvrté kladené otázky (zachování vlastnického práva a možnosti uplatnění ochrany podle obecných předpisů) dovolatel neguje soudy učiněné zjištění (o převzetí pozemku státem v rozhodném období z hlediska restitučního předpisu) a nepřípadně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. , jež se týká vydržení a opuštění nemovitosti, nikoliv restitucí. Oproti tomu odvolací soud opodstatněně vyšel z jím odkazované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (reprodukované již výše), týkající se posuzované problematiky naplnění restitučního titulu (převzetí věci bez právního důvodu) a uplatnitelnosti nároku výlučně cestou restitučních předpisů.

23. Namítá-li dovolatel (v rámci páté otázky), že převzetí věci nelze dovozovat z geometrických plánů a evidenčních podkladů vzniklých až po rozhodném období, míří především proti hodnocení důkazů a skutkovému závěru, že pozemky byly Proseckou radiálou fakticky zabrány již v letech 1988-1989. Odvolací soud ovšem nevycházel z toho, že by pozdější plán teprve založil převzetí pozemků. Rozhodující skutkový závěr spočívá v okupaci pozemků státem, faktické stavební činnosti a v následném užívání pozemků pro komunikaci; geometrické plány sloužily pouze k dodatečnému určení rozsahu již existujícího zásahu. Ani zde nejde o kontradikci k dovolatelem opětovně odkazovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud také považoval za podstatné, že stát se pozemků zmocnil stavebními pracemi, hospodařil s nimi jako s vlastními a původní vlastník je neovládal ani neužíval. Nevyžadoval, aby rozsah záboru byl již v rozhodné době vymezen konkrétním geometrickým plánem.

24. Konečně, i v rámci poslední kladené otázky, nabízející jako výlučnou právní kvalifikaci vypořádání neoprávněné stavby a dovozující rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. , dovolatel vychází z nesprávného předpokladu, že nebyly prokázány skutkové okolnosti opodstatňující závěr o naplnění restitučního titulu „převzetí věci bez právního důvodu“. Podle skutkových zjištění stát pozemky v rozhodné době fakticky zabral, provedl na nich následně stavbu Prosecké radiály a žalobce byl z jejich držby a užívání zcela vyloučen. Dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu se týká toliko vypořádání neoprávněné stavby podle tehdejšího , nikoli přednosti restituční úpravy a naplnění podmínek pro její aplikaci, a jeho nepřiléhavost v obdobných sporech Nejvyšší soud také deklaroval již ve svých předchozích rozhodnutích (viz usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. , nebo ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. ).

25. Závěrem lze připomenout, že dovolací přezkum je v souladu s vyhrazen výlučně otázkám právním, že ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ; obdobně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem ani rozpor se zásadami uvedenými v Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (i jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí) vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu (a závěry odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, pro které by je bylo lze označit za neslučitelné se zásadami spravedlivého procesu).

26. Ze shora předestřeného je zřejmé, že dovolání přípustné není (že není naplněno žádné z hledisek přípustnosti, jak jsou uvedena v ).

27. Proti současně výslovně napadenému výroku II rozsudku odvolacího soudu (jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně), jakož i výroku III (o nákladech odvolacího řízení) není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení (které z okruhu rozhodnutí, proti nimž je přípustné dovolání podle , výslovně vylučuje rozhodnutí v části o nákladech řízení).

28. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání ( a 2 ).

29. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věta první, ve spojení s a Dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného patří odměna advokátky (za vyjádření k dovolání) v částce 11 190 Kč [, , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální částkou 450 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 2 349,90 Kč. Náklady vynaložené žalovaným na zastupování advokátem (advokátkou) v přítomném sporu, včetně řízení o podaném dovolání, lze považovat za účelně vynaložené, a to i se zřetelem na skutkovou a právní složitost projednávané věci, která nepatří k běžné agendě žalovaného (u nějž, coby hlavního města, stejně tak jako u statutárních měst) lze jinak presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , reflektované i rozhodovací praxí dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 10. 2026

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu