Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3908/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalované: D. B., P., zast. JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 29/657, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2013, č. j. -218, takto: I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. ledna 2013, č. j. -176, a vyhověl tak žalobě o určení vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. 1027/1 a 1027/4 v kat. území Ď. (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky (představující tehdy část parcely dle pozemkového katastru evidované pod č. 409/33) byly vlastnictvím M. M. (zemř. 1982), jež dne 7. 12. 1967 uzavřela jako prodávající kupní smlouvu se Státním statkem, n. p. Ďáblice (kupujícím), podle které měla do vlastnictví státu převést „část parcely č. 409/33“. Ačkoliv na podkladě této smlouvy nedošlo ke změně zápisu v evidenci nemovitostí a kupní smlouvu – dle závěru obou soudů nižších stupňů – nelze mít za určitou, stát se na jejím základě prostřednictvím zmíněné organizace chopil držby pozemků a následně na nich „realizoval bytovou výstavbu“ (pozemek nyní nesoucí označení parc. č. 1024/4, zastavěná plocha a nádvoří, byl zastavěn stavbou bytového domu ve vlastnictví žalobce a pozemek parc. č. 1027/1, zahrada, tvoří pak s bytovým domem a jím zastavěným pozemkem jeden funkční celek).

Dle závěru odvolacího soudu i převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy lze z hlediska restitučních předpisů podřadit restitučnímu důvodu dle , úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, event. , o mimosoudních rehabilitacích. Zmírnění majetkové křivdy se tak žalobkyně (její právní předchůdkyně) mohla domoci toliko podle restitučních předpisů a nelze tak uznat opodstatněnost její obrany, opírající se o obecné předpisy, ve vztahu k nimž jsou restituční zákony předpisy speciálními. Zastavěné pozemky – pokračuje odvolací soud – zůstaly vlastnictvím státu a jako takové přešly do vlastnictví žalující obce podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Vlastnické právo žalobce neztratil (a předchůdkyně žalobkyně J. B. je nemohla nabýt) ani na základě výsledků řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce M. M., ukončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. , o potvrzení nabytí dědictví, které pro žalobce, jenž nebyl účastníkem řízení o dědictví, není co do otázky vlastnictví závazné. Vlastnicí pozemků – uzavírá odvolací soud – se tak nestala ani žalobkyně, jež nabytí vlastnictví opírá o darovací smlouvu, jíž uzavřela dne 21. 1. 2008 se svou matkou J. B., které ovšem – jak výše patrno – vlastnické právo nesvědčilo.

Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná napadá dovoláním ve všech jeho výrocích, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení . Za nesprávný (naplňující dle jejího názoru dovolací důvod dle ) pokládá zejména závěr odvolacího soudu, že její právní předchůdkyně či ona sama při nabývání vlastnictví obcházely restituční předpisy; zastává názor, že nebyl dán důvod k uplatnění restitučního nároku, v situaci, kdy její předchůdkyně byla stále zapsána v katastru (evidenci) nemovitostí jako vlastnice pozemků a její vlastnictví nebylo zpochybňováno. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení věci postupoval formálně a mechanicky, aplikoval-li na daný případ judikaturu o poměru restitučních předpisů a obecného předpisu, aniž měl na zřeteli aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu (z ní žalobkyně poukazuje zejm. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , resp. nálezy Ústavního soudu sp. zn. , nebo ). S ohledem na předchozí rozhodovací praxi dovolacího soudu (zejm. rozhodnutí sp. zn. ) klade otázku, lze-li převzetí věci státem v rozhodném období na základě neplatné smlouvy kvalifikovat jako převzetí bez právního důvodu; přitom poukazuje i na to, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. (jímž – krom dalších rozhodnutí – argumentuje odvolací soud) bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. zrušeno. Tvrdíc, že její předchůdkyně při dodatečném projednání dědictví, tak i žalobkyně sama při následnému převodu vlastnictví jednaly v dobré víře, odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se „nesprávně a nedostatečně vypořádal i s její námitkou o nabytí vlastnického práva v dobré víře ve smyslu “. Přitom kritizuje i procesní postup odvolacího soudu v řízení a za nesprávné konečně pokládá také oba výroky o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 1 a 7 ; článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

V otázce poměru restitučních předpisů k rozhodnutí odvolacího soudu sleduje ustálenou rozhodovací praxi (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. ; obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.), jež ústí v závěr, že „ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle “. Právní závěr o nepřípustnosti žaloby na určení vlastnictví jako prostředku obcházení restitučních předpisů přitom platí i v případě, že nebyla podána tato žaloba, ale že to byl žalovaný, kdo se bránil tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví své právní předchůdkyně) podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. ).

Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu , popř. , se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku velkého senátu ze 7. prosince 2005, sp. zn. (uveřejněném pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Totéž platí i pro převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 64/2005); stejný názor ve své rozhodovací praxi zastává i Ústavní soud (srov. např. nálezy sp. zn. , ). Poukaz dovolatelky na rozhodnutí, v nichž je argumentováno závěrem opačným, relevantní není, neboť jde o závěr rozhodovací praxí dovolacího soudu (sjednocené rozhodnutím velkého senátu, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) překonaný. Uvedený závěr nebyl dotčen ani dovolatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. (jímž bylo spolu s rozhodnutími soudů nižších stupňů odklizeno též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , ovšem z důvodů jiných, jež se citovaného závěru netýkají).

S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že prezentované závěry nelze aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci, což Ústavní soud připomněl i ve své pozdější nálezové judikatuře (srov. např. nálezy sp. zn. , , , nebo ). Stejně tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. ledna 2013, sp. zn. ).

Zejména fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví pak tou okolností, která vede soudy k případnému výjimečnému postupu, jak je v předchozím odstavci naznačen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. ). Uvedený předpoklad ovšem v posuzované věci naplněn není. Zde se dovolatelka domáhá uznání vlastnického práva k pozemkům, jež měly být převedeny do vlastnictví státu kupní smlouvou, uzavřenou její právní předchůdkyní v šedesátých letech minulého století, kdy se stát současně chopil i držby těchto pozemků. S pozemky byla převodkyně nadále spjata toliko neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k pozemkům v dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě ani vykonávat nemohla, jestliže pozemky byly následně zastavěny stavbou bytového domu (pozemek parc.č. 1024/4), resp. s touto stavbou tvořily jeden funkční celek (pozemek parc. č. 1027/1). Za daných okolností nemohl mít důvodné přesvědčení o uchování vlastnického práva ani žádný z jejích právních nástupců (dědiců). Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů, v situaci, kdy pozemky byly po jejich přechodu na stát následně zastavěny, bylo by též obcházením ustanovení § 11 písm. c) zákona o půdě (dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší jiný /náhradní/ pozemek; srov. § 11a zákona o půdě).

K argumentaci dovolatelky průběhem a výsledky řízení o dodatečném projednání dědictví z roku 2007 lze rovněž odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. , uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, které se proto mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanském soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. ) je rovněž závěr odvolacího soudu, že žalované neprospívá ani ustanovení § 486 obč. zák. (dovolává-li se žalovaná tohoto, že pozemky nabyla na základě darovací smlouvy, jíž uzavřela roce 2008 se svou matkou, jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví). K argumentaci dovolatelky sluší se z označeného rozhodnutí znovu ocitovat, že „nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoli jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla; jde tedy o věci, které zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil, nikoli o věci, které v jeho vlastnictví nebyly. Jinak by nešlo o nabytí věcí zůstavitele, které byly po jeho úmrtí soudem přiřčeny neoprávněnému dědici, ale jednalo by se o věci osoby třetí. Takovou ochranu osobě, která by nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, a přesto byly tyto věci projednány v rámci dědického řízení, neposkytuje“.

Z uvedeného tudíž vyplývá, že dovoláním označené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Není-li dovolání přípustné (jak je tomu i v posuzované věci, neboť – z pohledu důvodu vymezeného v dovolání – žádné z hledisek uvedených v naplněno není), jsou nezávažné další námitky dovolatelky, jimiž kritizuje postup odvolacího soudu v řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud totiž přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ).

Proti nákladovým výrokům II a III je pak přípustnost dovolání vyloučena již tím, že jde o samostatné výroky o peněžitém plnění, jež nepřevyšuje zákonem stanovený limit přípustnosti dovolání 50.000,- Kč (srov. , ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věta první ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , část věty před středníkem a za situace, kdy k náhradě oprávněnému žalobci v tomto řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu