Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 387/2012

U S N E S E N Í

hlavní město Praha

1) E. B.

, bytem v P. 2, R. n. 1696/99, a

2) Ing. Z. Č.

, bytem ve V., K. h. 484, oba zastoupeni JUDr. Miladou Špaňhelovou, advokátkou se sídlem v Řevnicích, Žižkova 251, za vedlejší účasti na straně žalobce:

a) Bytové družstvo TOSKA, družstvo

, se sídlem v Praze 10, Krátká 1788/25,

b) Bytové družstvo „BEDEKA“

, se sídlem v Praze 10, Krátká 1788/25,

c) Bytové družstvo „Vzájemnost“

, se sídlem v Praze 10, Krátká 1785/17, a

d)

Bytové družstvo K31

, se sídlem v Praze 10, Krátká 31, všichni zastoupeni Mgr. Jitkou Kolmanovou, bytem v Praze 9, Mratínská 178/8,

o určení vlastnického práva k nemovitostem

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2011, č.j. -173, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků ani vedlejších účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2010, č.j. -136, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1268/1, 1268/2, 1268/3, 1268/6, 1268/7, 1268/8, 1268/9, 1268/12, 1271/1 a 1271/2 v katastrálním území S. (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly od roku 1926 ve vlastnictví J. M. B. a popsanou dědickou posloupností postupně přešly až do vlastnictví žalovaných (viz rozhodnutí Státního notářství Prahy 2 ze dne 5. 12. 1990, sp. zn. , jde-li o spoluvlastnický podíl náležející žalované 1/, resp. usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. , jde-li o podíl patřící žalovanému 2/). Ač v roce 1957 bylo zahájeno řízení o vyvlastnění předmětných pozemků (z důvodu připravované výstavby bytových domů), nebylo prokázáno jeho završení vydáním rozhodnutí o vyvlastnění. Ani poté stát nevystupoval jako vlastník pozemků, na rozdíl od žalovaných a jejich právních předchůdců, jež byli jako vlastníci kontinuálně zapsáni též v evidenci (katastru) nemovitostí. Proto žalovaní neměli ani důvod usilovat o restituci pozemků, jak již dříve uzavřel Ústavní soud nálezem ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. (ve sporu mezi žalovanými a vedlejším účastníkem a/ o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků). Jelikož se stát v minulosti nestal vlastníkem pozemků (žalovaní ani jejich předchůdci vlastnictví nepozbyli), nemohlo vlastnictví přejít na žalobce podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že stran předmětných pozemků nedošlo k vydání rozhodnutí o jejich vyvlastnění a tedy k přechodu na stát tímto způsobem, případně k převzetí pozemků – dotčených stavbami – bez právního důvodu. V takovém případě má za to, že žalovaní vlastnické právo pozbyli a jeho prosazení se pak mohli domáhat toliko postupem podle restitučních předpisů; v tomto směru žalobce pokládá za nesprávné i závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. a namítá, jež jde o závěry odporující dosavadní judikatuře jak samotného Ústavního soudu (zejm. jeho plenárnímu nálezu sp. zn. ), tak i citované judikatuře obecných soudů. Současně zpochybňuje správnost zápisů v katastru nemovitostí, namítaje, že tyto zápisy v řadě případů neodpovídaly skutečnosti a vytýká soudu, že závěr o vlastnictví žalovaných zakládá pouze rozhodnutí o dědictví. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Žalovaní ani vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Závěr odvolacího soudu, že ohledně předmětných nemovitostí nebylo rozhodnuto o jejich vyvlastnění, je bezpochyby závěrem skutkovým, nikoliv právním, neboť jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o akt výkladu či aplikace práva na zjištěný skutkový stav. Argumentuje-li dovolatel nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, mohl dospět k jinému právnímu posouzení, a to sice k závěru, že nemovitosti – jež měly být předmětem (v řízení však neprokázaného) vyvlastnění – přešly v rozhodné době na stát. Jinak řečeno, výtka nesprávného právního posouzení věci jde zde založena na kritice správnosti skutkových zjištění, jež lze zpochybnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle , který však dovolateli

– v případě dovolání přípustného jen za podmínek uvedených v

– k dispozici není. (Jeho prostřednictvím na zásadní významnost rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze).

Právní závěr odvolacího soudu, že za daných skutkových okolností žalovaní vlastnické právo nepozbyli ani uplynutím lhůt pro uplatnění práva podle zvláštních (restitučních) předpisů, ustálené judikatuře dovolacího soudu neodporuje a je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Obecně sice platí, že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecného předpisu (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2187, sešit 27; popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). O takový případ však nejde tam, kde účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník a jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a stalo se tak až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva, jež stanoví předpisy restituční (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. , nebo nález ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. ; z judikatury Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 7. února 2012, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 17. února 2010, sp. zn. ). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, jak ostatně konstatoval již Ústavní soud v nálezu shora citovaném.

Žalobcova námitka, že odvolací soud zakládá závěr o vlastnictví žalovaných toliko na rozhodnutí o dědictví (která – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – závazně řeší toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992), korektní není, neboť danému závěru soudu evidentně předchází též posouzení otázek trvání vlastnictví v nepřetržité řadě předchůdců žalovaných, a to na podkladě vlastních zjištění, jež soud učinil v tomto sporném řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( ) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není ( ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. listopadu 2012Mgr. Petr Krauspředseda senátu