Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3823/2014

32 Cdo 3823/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01 31 27 74, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. dubna 2014, č. j. -849, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 12. září 2012, č. j. -782, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u tamějšího soudu pod sp. zn. podanou žalobcem (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud rekapituloval, že žaloba o nahrazení projevu vůle původního žalovaného Pozemkového fondu České republiky k uzavření kupní smlouvy k nemovitostem v řízení, jehož obnovy se žalobce domáhá, byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku žalobce, neboť nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy č. 52/97 o prodeji (části) podniku (dne 24. února 1997) se žalobce dozvěděl, jaké nemovitosti jsou na základě výsledku veřejné soutěže převáděny, resp. které nemovitosti touto smlouvou do svého vlastnictví nezíská. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení žalobce obsažená v žalobě na obnovu řízení nemohou mít žádný vliv na běh promlčecí doby a že z tvrzení, která žalobce prokazuje nově získanými listinami, nelze dovodit ve smyslu závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2011, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že uplatnění námitky promlčení původním žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že původní žalovaný zvažoval zařazení dalších nemovitostí do prodeje formou veřejné dražby a z nějakého důvodu tak neučinil, popřípadě otázka správnosti podkladů, z nichž původní žalovaný vycházel při rozhodování o tom, které nemovitosti do veřejné soutěže zařadí, nemají žádnou vazbu k okolnostem významným z hlediska počátku a běhu promlčecí doby, ani nijak nevysvětlují, proč žalobce podal žalobu v původním řízení po uplynutí promlčecí doby, a proto nemohou mít žádný význam z hlediska posouzení, zda uplatnění námitky promlčení mohlo být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud uzavřel, že není ani pravděpodobné, že by žalobcem tvrzené skutečnosti, i při jejich prokázání, mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, jak vyžaduje ustanovení a b)

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“ dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení , a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, „případně má být posouzena jinak“. Dovolatel namítá nesprávnost posouzení procesní otázky, a to v jakém rozsahu je třeba zkoumat v řízení o žalobě na obnovu řízení obsah návrhu a jaké požadavky je možno klást na tvrzení a důkazy v žalobě obsažené. Za nesprávné považuje posouzení otázky promlčení a „souladu námitky promlčení s dobrými mravy“, k níž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. (in www.usoud.cz), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. , usnesení sp. zn. (jde o rozhodnutí ze dne 31. října 2012), a usnesení (správně „rozsudek“) ze dne 8. února 2011, sp. zn. . Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval návrhem na doplnění dokazování, v němž navrhoval znalecké posouzení provozu živočišné výroby a „posouzení soudním znalcem z oboru účetnictví“ a výslechy svědků. Závěr odvolacího soudu o tom, že není ani pravděpodobné, že by žalobcem tvrzené skutečnosti mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, pokládá za rozporný s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. .

Podle názoru dovolatele tyto otázky nebyly v judikatuře dosud adekvátně řešeny, případně se právní posouzení odvolacím soudem zásadně odlišuje od rozhodnutí ve srovnatelných případech, a mají zásadní právní význam nejen pro tento případ, ale i pro rozhodovací praxi soudů jako takovou.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. , že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. ).

Odvolací soud otázky, v jakém rozsahu je třeba zkoumat v řízení o žalobě na obnovu řízení obsah návrhu a jaké požadavky je možno klást na tvrzení a důkazy v žalobě obsažené, formulované dovolatelem, neřešil, na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Posuzoval konkrétní tvrzení žalobce obsažená v žalobě na obnovu řízení a k nim navržené důkazy a dospěl k závěru, že nemají žádnou vazbu k okolnostem významným z hlediska počátku a běhu promlčecí doby, ani nijak nevysvětlují, proč žalobce podal žalobu v původním řízení po uplynutí promlčecí doby. Nejvyššímu soudu nejsou známy žádné judikatorní závěry, od nichž by se odvolací soud odchýlil.

K výhradám dovolatele vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Tvrdí-li dovolatel, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. , není tento předpoklad přípustnosti dovolání dán, neboť odvolací soud se od zmíněného rozhodnutí neodchýlil, dovodil-li, že se nejeví ani jako pravděpodobné, že by žalobcem tvrzené skutečnosti, i při jejich prokázání, mohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci.

Argumentem, podle kterého rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „případně má být posouzena jinak“, dovolatel zjevně míří k té části ustanovení , která spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného nebo procesního práva, „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle obsahu dovolací argumentace - v otázce „souladu námitky promlčení s dobrými mravy“ - v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu a na podporu svých argumentů uvádí judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení neupravuje. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. ), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu

Namítal-li dovolatel v této otázce, že se soud námitkou rozporu s dobrými mravy nezabýval, a proto jde o pochybení dosahující až ústavněprávní relevance, zřejmě přehlédl, že odvolací soud v napadeném usnesení uvedenou otázku řešil a dospěl k závěru, že okolnosti tvrzené žalobcem nemají žádnou vazbu k okolnostem významným z hlediska počátku a běhu promlčecí doby a ani nijak nevysvětlují, proč žalobce podal žalobu až po uplynutí promlčecí doby, a proto nemohou mít žádný význam z hlediska posouzení, zda by uplatnění námitky promlčení mohlo být v rozporu s dobrými mravy. Judikatura, kterou dovolatel k této otázce uvádí, se shoduje na závěru, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O takto vymezený výjimečný případ zde nejde, což odvolací soud řádně zdůvodnil. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy od dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. ).

Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval všemi jeho důkazními návrhy, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by dovolatel k této části rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula dne 15. srpna 2014. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu