Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4421/2011

U S N E S E N Í

F. Ž.

J. V.

(dříve Ž.), zastoupené JUDr. Františkem Váchou, advokátem se sídlem v Praze 8, Zenklova 8, o zaplacení částky 246.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. -68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve prospěch České republiky na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalované dostat tím, že jí žalobce v období od ledna 1991 do května 1994 vyplácel průměrně částku 7.000,- Kč měsíčně. Žalovaná však část těchto peněz využívala k jinému účelu, než k jakému jí byly žalobcem poskytovány.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č. j. -59, žalobu zamítl a následně doplňujícím usnesením ze dne 17. 4. 2008, č. j. -60, rozhodl o odměně právního zástupce žalobce (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci došlo na základě ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení (ust. obč. zák.), neboť žaloba byla podána dne 20. 7. 2006, přičemž žalobce od počátku věděl, že k případnému bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil, a tudíž subjektivní promlčecí doba uplynula v květnu 1996.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. -68, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výroku o věci samé a v nákladových výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), změnil jej ohledně výše odměny advokáta žalobce (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.), přiznal odměnu advokátovi žalobce za odvolací řízení (výrok IV.) a nepřiznal českému státu náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně a řízení mu předcházejícího ve shodě s ním uzavřel, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo a že soud prvního stupně nepochybil, když rozhodl bez provedení dokazování. Odvolací soud pouze shledal pochybení soudu prvního stupně ve výpočtu odměny právního zástupce žalobce, v důsledku čehož její výši změnil.

Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam shledává dovolatel v právní otázce, zda lze prolomit institut promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s přihlédnutím k dobrým mravům. Po rekapitulaci dosavadního řízení dovolatel uvedl, že se v důsledku neetického chování žalované nachází v tíživé životní situaci, s ohledem na což došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť nebylo přihlédnuto k dobrým mravům dle ust. § 3 obč. zák. Dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že otázka rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a navíc již byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena (např. v usnesení ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. ). Dále upozornila i na rozhodnutí Ústavního soudu k dané otázce (např. nález ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. ). Dle žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo, protože žalobce nebyl schopen platit žalované v rozhodném období částku ve výši 7.000,- Kč měsíčně. Žalovaná v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. ). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. nebo b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

O takový případ se zde však nejedná.

V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. ) je nutno problematiku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy posuzovat individuálně, a proto ji nelze zpravidla považovat za otázku zásadního právního významu podle ust. , neboť o tu by se mohlo jednat jen v případě, že by pochybení při hodnocení rozporu s dobrými mravy bylo zvláště výrazné a mělo obecnější ráz (tedy pokud by se týkalo samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy).

S ohledem na to lze uvést, že výklad dovolatelem zpochybněné otázky se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od konstantního řešení této otázky neodchýlil. Argument dovolatele, že námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům, tak musí dovolací soud odmítnout. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

V projednávaném případě však došlo dle obsahu spisu k marnému uplynutí promlčecí doby v důsledku chování žalobce, který neuplatnil své právo na vydání bezdůvodného obohacení včas, tj. ve lhůtě mu k tomu zákonem vyhrazené, ačkoli mu v tom nebránil žádný závažný důvod. Rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky promlčení tudíž v dané věci není možné shledat.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. , Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

Žalobce ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, a Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (ust. ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle ust. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tento výrok nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku III. napadeného rozsudku odmítl podle ust. , věty první, a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením soudem ustanoveným advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. bodu 5., , , a a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. , obojí navýšené o DPH podle ust. , celkem tedy 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. listopadu 2012JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.předseda senátu