Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3100/2009

U S N E S E N Í

J. J.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2009, č.j. -115, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2008, č.j. -89, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 1.669.384,- Kč představující hodnotu nákladního vozidla odebraného žalobci v rámci realizace výkonu rozhodnutí proti obchodní společnosti TERRA spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, a částku ve výši 80.190.000,- Kč, uplatňovanou z titulu ušlého zisku žalobce, a to spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení z obou částek. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud posuzoval nárok žalobce shodně se soudem prvního stupně podle , a to za použití přechodného ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, když se v dané věci jednalo o škodu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem státu přede dnem účinnosti posledně citovaného předpisu. Chybný postup byl žalobcem spatřován v provádění relevantních úkonů v rámci výkonu rozhodnutí vedeného Okresním soudem v Olomouci proti společnosti TERRA spol. s r. o. pod sp. zn. , a to zejména co do postupu soudní úřednice, která nechala z provozovny žalobce odtáhnout osobní vozidlo, tři nákladní automobily a nejméně jednu nákladní vlečku, a to přestože byl výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nařízen pouze pro částku 50.000,- Kč. V případě nákladního automobilu USD 114a Tatra T 815 se však navíc jednalo o vozidlo zakoupené žalobcem jakožto fyzickou osobou podnikající v oblasti strojních výkopových prací a do majetku povinné obchodní společnosti tudíž nespadalo.

Vzhledem ke vznesení námitky promlčení ze strany žalované však nižší instance dospěly k závěru, že požadavku žalobce nelze vyhovět. Za aplikace , v němž se uvádí, že právo na náhradu škody se promlčí za tři roky, s tím, že tato subjektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o škodě (nikoli tedy jen o události jí předcházející), shledaly soudy obou stupňů, že nárok žalobce, uplatněný žalobou dne 8. 3. 2005, promlčen byl. Přitom odvolací instance posuzovala běh subjektivní promlčecí lhůty u každého z nároků (jednotlivých uplatňovaných částek) samostatně, a to na rozdíl od soudu prvního stupně tak, že v případě nároku na zaplacení hodnoty shora specifikovaného nákladního vozidla byl její začátek vázán na den 3. 7. 1998, kdy byl se žalobcem sepsán protokol, v němž sám žalobce uvedl, že mu byl v roce 1993 předmětný automobil v řízení o výkonu rozhodnutí zabaven, a bylo zde rovněž najisto postaveno, že nabyl vědomost o tom, že toto vozidlo bylo posléze předáno oprávněné osobě, Finančnímu úřadu v Olomouci. Pokud jde o požadovaný ušlý zisk, zde počala promlčecí lhůta běžet dne 24. 3. 1993, když k tomuto datu byl automobil žalobci fakticky zabaven a on jej tak nemohl využívat k vytváření zisku při podnikání. Podle odvolacího soudu tedy celkově k promlčení nároků žalobce došlo nejpozději dne 3. 7. 2001. Nižší instance navíc shledaly, že i přes právní závěry vedoucí k zamítnutí žaloby z důvodu promlčení zde dále scházel nutný předpoklad úspěšnosti podané žaloby na náhradu škody, a to nutnost vyčerpání všech zákonných prostředků obrany v rámci řízení o výkonu rozhodnutí (takovým prostředkem mohla být zejména vylučovací žaloba ve smyslu ustanovení ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které následně dvěma dalšími podáními doplnil. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl vadu nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku posouzení aplikace ustanovení § 3 obč. zák. ve vztahu k námitce promlčení vznesené organizační složkou státu za situace, kdy prokazatelně nesprávným úředním postupem naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu byla občanovi způsobena škoda, zejména pak otázku běhu promlčecí doby v případě ušlého zisku, který vzniká v důsledku právně kvalifikované události až dlouhou dobu poté, co nastala zmíněná událost. V rámci vylíčení dovolacího důvodu mimo jiné tvrdil, že výkon rozhodnutí, z jehož realizace vznikla škoda, nebyl nikdy platně nařízen, když usnesení o jeho nařízení nebylo povinné osobě, společnosti TERRA spol. s r. o. vůbec doručeno. Dovolatel zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že se o vzniku škody dozvěděl dne 3. 7. 1998, a celkově brojil proti posouzení otázky běhu promlčecí doby ze strany odvolací instance. Zdůraznil rovněž, že okolnosti případu, zejména zcela bezprecedentní porušení všech zásad postupu soudu a celé řady základních ustanovení upravujících průběh soudního výkonu rozhodnutí, jsou podle jeho názoru důvodem pro aplikaci ustanovení § 3 obč. zák. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.Dovolání není přípustné.Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však dovolání žalobce ve spojení s napadeným rozsudkem odvolacího soudu nesplňuje.Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: . Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k ). Podle ustanovení se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. V projednávané věci byl proto správně aplikován , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jehož ustanovení jsou dále citována.Na základě výše uvedeného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.Ve smyslu ustanovení však platí, že právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený o této škodě dozvěděl. Z citované normy plyne, že se jedná o subjektivní promlčecí dobu, jež se váže na vědomost poškozeného subjektu o tom, zda mu byla škoda způsobena. Přitom obecně platí, že o škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). V dané věci tudíž došlo k aplikaci tohoto zákonného ustanovení, neboť z druhého odstavce lze dále dovodit, že objektivní (desetiletá) lhůta se pak uplatní pouze v případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a tato tedy v projednávaném případě rozhodná není.Při posouzení námitky promlčení bylo ohledně každého z uplatněných nároků nutno zohlednit skutečnost, že žalobce o jemu způsobené škodě věděl nejpozději dne 3. 7. 1998, kdy s ním byl sepsán v rámci příslušného řízení o výkonu rozhodnutí protokol, v němž byla tato okolnost explicitně vyjádřena, a který je také v předmětné věci možno považovat za relevantní důkaz. Oba uplatněné nároky (tedy i žalobcem požadovaný ušlý zisk) tak byly promlčenynejpozději dne 3. 7. 2001.Nejvyšší soud tudíž shledává, že nižší instance dospěly v daném případě ke správnému právnímu závěru, když posoudily vznesenou námitku promlčení ze strany žalované jako důvodnou a uplatněné nároky tak žalobci nepřiznaly. Namítá-li pak dovolatel, že ke vznesení námitky promlčení došlo v rozporu s dobrými mravy, tak s tímto jeho názorem se dovolací soud rovněž neztotožňuje. Pokud je účastníkem sporu tato forma „obrany“ uplatněna, má soud povinnost se zabývat tím, zda-li je opodstatněná. Jelikož bylo v posuzované věci promlčení předmětných nároků shledáno, muselo být rozhodnuto v souladu s platnou právní úpravou, která institut promlčení spojuje se zánikem takových nároků. Navíc podle konstantní judikatury (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. aj.) platí, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V projednávaném případě však došlo k marnému uplynutí promlčecí doby z viny žalobce, který neuplatnil svůj nárok na náhradu škody včas, tj. ve lhůtě mu k tomu zákonem vyhrazené, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky promlčení tudíž v dané věci vyhodnotit nelze. K dalším námitkám dovolatele se Nejvyšší soud s ohledem na shora vyslovené důvody nepovažuje za podstatné vyjadřovat, a to zejména se zřetelem k právní úpravě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a odst. 3 , jež akcentují nutnost zásadního právního významu projednávaných právních otázek. Judikatorní přesah však v předmětné věci shledán nebyl.Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud podle věty první a dovolání žalobce odmítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle a , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle . V Brně dne 13. dubna 2011JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.předseda senátu