Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3254/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, Seifertova 17, Praha 3, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem Seifertova 17, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -240 ze dne 7. 11. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 17. 7. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení stěžovatelky (soudní exekutorky) č. j. 091 EX 01228/06-232 ze dne 16. 9. 2016 (dále též "rozvrh výtěžku z dražby") a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolaní stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod pro to, aby předmětnou věc posoudil jinak.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka, poté, co vydražila nemovitost povinné, usnesením ze dne 16. 9. 2016 rozhodla, že z rozdělované podstaty ve výši 2 320 000,- Kč, tj., výtěžku z prodeje nemovité věci, se uspokojí přihlášené pohledávky tak, že částka ve výši 364 294,70 Kč náleží stěžovatelce jako náklady exekučního řízení a částka ve výši 1 955 705,30 Kč náleží oprávněné.

K odvolání povinné odvolací soud zrušil usnesení stěžovatelky. V odůvodnění rozhodnutí s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodnutí Ústavního soudu (rozhodnutí NS sp. zn. , , , nález

sp. zn.

), uvedl, že náklady soudního exekutora v exekučních řízeních zahájených do 31. 12. 2007 (předmětná exekuce byla zahájena 14. 9. 2006) se uspokojují ve třetí skupině a náklady soudního exekutora mohou být uspokojeny až poté, co budou uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny.

Stěžovatelka s uvedenými právními závěry nesouhlasí a právní názor odvolacího soudu považuje nespravedlivý, nezohledňující účel zákona a porušující její ústavní právo vlastnit majetek. Je přesvědčena, a to i s ohledem na novelu , exekučního řádu, provedenou zák. č , že úmyslem zákonodárce bylo vždy zajištění prioritní úhrady nákladů exekuční činnosti při dražebním prodeji nemovité věci. Uvádí, že k oprávněnosti požadavku soudního exekutora na prioritní úhradu jeho nákladů dospěl Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

, kde je akcentován prvek práva na zaručenou odměnu jak pro insolvenčního správce, tak pro soudního exekutora. Podle stěžovatelky se za situace, kdy není v přechodných ustanoveních předmětného zákona výslovně uveden opak, exekuční řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti má řídit od nabytí jeho účinnosti již novelizovaným zněním exekučního řádu. Nejvyššímu soudu vytýká, že se patřičně nevypořádal s argumenty stěžovatelky nastíněnými v dovolání.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zrušeno usnesení stěžovatelky o rozvrhu rozdělované podstaty a věc jí byla vrácena k novému rozhodnutí. Stěžovatelka vůči důvodům, pro které bylo její usnesení o rozvrhu podstaty zrušeno, nic nenamítá. Nesouhlasí pouze s názorem odvolacího soudu vysloveným v napadeném rozhodnutí o pořadí uspokojení pohledávky soudní exekutorky na náklady exekuce ve třetí skupině [ ], a to až poté, co budou uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny. Stěžejní námitku představuje nesouhlas stěžovatelky s tím, že odvolací soud při svém hodnocení neužil ustanovení exekučního řádu účinné v době vydání posuzovaného rozhodnutí.

Z uvedeného je zřejmé, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, nebyly splněny předpoklady pro její projednání ve smyslu a 2 . Ústavní stížnost je nepřípustná, neboť není napadeno pravomocné (konečné) rozhodnutí soudu, když o rozvrhu výtěžku z dražby a nákladech exekutorky bude znovu rozhodováno.

Výhrady stěžovatelky vůči rozhodnutí dovolacího soudu pak shledal Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a dospěl k závěru, že se jedná o rozhodnutí souladné s jeho dosavadní judikaturou, a to jak ohledně provedeného rozvrhu majetkové podstaty, tak nákladů exekutora, přičemž nemá důvod se od přijatých závěrů odchylovat. Své závěry přitom patřičně odůvodnil. Pokud jde o náklady exekutora, Nejvyšší soud zejména odkázal na bod XVIII. sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. (uveřejněného pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovité věci uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině [ ], a to až poté, co budou uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , , ). Zmínil i judikaturu Ústavního soudu (nálezy

sp. zn.

,

).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že uvedenou problematikou, tj. ústavně konformní interpretací intertemporality, založené novelou exekučního řádu , a to nejen v souvislosti s ust. 89 exekučního řádu, se již zabýval ve svých předešlých rozhodnutích (

sp. zn.

,

,

,

), a to se závěrem, že v případě zahájení exekučního řízení před datem účinnosti uvedené novely do 31. 12. 2007 je třeba při rozhodování o náhradě nákladů exekuce postupovat podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Poukaz stěžovatelky na nález

sp. zn.

shledává Ústavní soud nepřípadný, neboť uvedeným rozhodnutím nebyla řešena otázka účinnosti uvedené novely exekučního řádu, ale otázka dvou kolidujících si právních norem v případě souběhu insolvenčního a exekučního řízení.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle a zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu