Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3741/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Emila Klimenta, zastoupeného JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem, sídlem Lublaňská 42, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014 č. j. -411 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2014 č. j. -388, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti Kliment spol. s r. o., v likvidaci, sídlem Sokolovská 284, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno ustanovení článku 90 y (dále jen " "), ustanovení článku 36 odst. 1 d a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. K věci uvedl, že ve sporu o zaplacení částky 1 779 082,60 Kč s příslušenstvím rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2014 č. j. -388 tak, že jako žalovaný v předmětné právní věci je povinen zaplatit žalobci žalovanou částku a náhradu nákladů řízení. Vrchní soud jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 12. 2014 č. j. -411 rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti uvedenému pravomocnému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 7. 10. 2015 č. j. -435 (pozn. stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu přiložil k ústavní stížnosti a dokládá, že naplnil předpoklady její přípustnosti).

3. K meritu věci uvedl, že v předmětné právní věci byla v nalézacím řízení před soudy obou stupňů vydána řada rozhodnutí, některá z nich ve prospěch vedlejší účastnice, některá z nich ve prospěch stěžovatele. Pro účely ústavní stížnosti je stěžovatel toho názoru, že není na místě blíže rozvádět veškeré skutkové relevantní okolnosti a ani se zabývat jejich právním posuzováním. Za naprosto stěžejní však považuje tu skutečnost, že nalézací soudy obou stupňů vycházely z právního názoru soudu dovolacího ohledně existence uznání závazku žalovaným, který je však založen na skutkovém zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování (konkrétně jde o úhradu částky 500 000 Kč třetí osobou, údajně se souhlasem stěžovatele nebo na jeho pokyn, považované za uznání závazku). Soud prvního stupně, a stejně tak soud odvolací, přenesly důkazní břemeno k prokázání případného opaku na stěžovatele, a tím samozřejmě zatížily procesní vadou též vlastní rozhodnutí, proti kterým směřuje tato ústavní stížnost.

4. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozsudky městského soudu a vrchního soudu.

II.

5. Z vyžádaného spisu městského soudu sp. zn. Ústavní soud zjistil, že městský soud i vrchní soud ve věci rozhodovaly opakovaně, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014 č. j. -354 byly zrušeny předchozí rozsudky soudů obou instancí, posléze městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku, včetně příslušenství, a vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání (č. l. 421-425), jehož přípustnost dovozoval citací , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), (část I. třetí odstavec), a pokusil se předpoklad přípustnosti vymezit tvrzením, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (nejen) dovolacího soudu, když přenesl na žalovaného důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že mezi účastníky řízení existoval též jiný závazkový vztah než ten, který vyplýval z předmětné sporné smlouvy (část V. třetí odstavec). Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 10. 2015 č. j. -435 stěžovatelovo dovolání odmítl s argumentací, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.

III.

6. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a se spisem městského soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná, a to z následujících důvodů.

9. Z obsahu ústavní stížnosti nelze přímo dovodit, že by stěžovatel od Ústavního soudu očekával přehodnocení postupu Nejvyššího soudu při projednání jeho dovolání. Protože od usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel odvozuje přípustnost ústavní stížnosti, zabýval se Ústavní soud i tímto rozhodnutím. V této souvislosti připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a je proto v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí ( ), a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí požadavek, aby dovolatel byl v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem, příp. notářem), není-li sám dostatečně právnicky vzdělán. Z právní úpravy dovolání de lege lata vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost, přičemž prověření přípustnosti je prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Ze stěžovatelova dovolání (viz bod 5.) vyplývá zřetelné nepochopení této právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení naznačených předpokladů přípustnosti dovolání (v jeho případě ve smyslu ) a způsobilého dovolacího důvodu ( ). Obligatorní náležitostí dovolání bylo (a je - srov. ) uvedení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Je tedy na dovolateli, aby dovolání podal řádně, se všemi zákonnými náležitostmi.

10. V posuzované věci stěžovatel tyto zákonné náležitosti evidentně nesplnil. Pouhý odkaz na , příp. tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, bez její konkretizace, nenaplňuje stanovené náležitosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, z něhož plyne, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal ( ). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v první řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci o jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení , tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost jeho dovolání. Pokud stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat a dovolání bylo odmítnuto, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva ( ). Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, přičemž ústavní stížnosti mířící proti obdobným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud již opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014

sp. zn.

, ze dne 6. 5. 2014

sp. zn.

, ze dne 28. 1. 2014

sp. zn.

, ze dne 14. 1. 2014

sp. zn.

či ze dne 7. 11. 2013

sp. zn.

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), a ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat.

11. Ve vztahu k rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ( ).

12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a zčásti jako návrh nepřípustný podle téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu