Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3625/13

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. Tomáše Kimla a 2) Jany Kimlové, zastoupených JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem Na Neklance 904/26, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. -203 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. prosince 2012 č. j. -167 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2013, napadají oba stěžovatelé, podle jejího petitu, který je z hlediska rozsahu přezkumu pro Ústavní soud závazný, pouze v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů pro údajné porušení práva na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen ""), porušení rovnosti účastníků řízení (y), jakož i pro porušení y ČR.

Porušení práva na soudní ochranu spatřují stěžovatelé v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu předmětné věci a v nesprávném hodnocení provedených důkazů, které podle jejich názoru jsou vadami řízení natolik zásadními, že v konečném důsledku vyústily v rozhodnutí založená na nesprávném právním posouzení celé věci, která je nutné pro jejich protiústavnost zrušit.

Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že se řádně nezabývaly hodnocením všech provedených důkazů a v napadených rozhodnutích se nevypořádaly s námitkami stěžovatelů, ale v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení důkazy hodnotily jednostranně, v neprospěch stěžovatelů (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaných).

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 12. 2012 č. j. -167 uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci, obchodní společnosti JURIS REAL, spol. s r.o. částku 249 910,-Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a současně stěžovatele zavázal k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit žalobci soudem prvního stupně stanovené náklady řízení (výrok II).

Soud prvního stupně tak zčásti vyhověl žalobě na zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty zakotvené ve smlouvě o výhradním zprostředkování prodeje bytové jednotky uzavřené mezi účastníky řízení, neboť dospěl k závěru, že porušení povinností ze smlouvy, k němuž došlo ze strany stěžovatelů, je závažné a odpovídá tak dohodnuté sankci.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, přičemž připomněl, že řízení v předmětné věci probíhá již od roku 2008 a obecné soudy v ní rozhodují opakovaně. V poučení o možnosti napadnout rozsudek mimořádným opravným prostředkem odvolací soud uvedl, že tak lze učinit ve lhůtě do dvou měsíců od doručení předmětného rozsudku, přičemž o přípustnosti dovolání rozhodne dovolací soud.

Stěžovatelé této možnosti využili. O jejich mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 9. 2013 č. j. -227 tak, že dovolání odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném po 1. 1. 2013, neboť dovolání stěžovatelů neobsahovalo jeho nezbytné náležitosti a stěžovatelé tyto náležitosti v dovolací lhůtě nedoplnili. Dovolací soud proto nemohl pro výše uvedený nedostatek v řízení pokračovat a dovolání odmítl.

III.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat meritem předmětné ústavní stížnosti, je povinen zkoumat naplnění podmínek a předpokladů stanovených , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") pro její projednání, zejména otázkou její včasnosti.

Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Jinak řečeno, je třeba vždy respektovat jednu ze zásad řízení o ústavní stížnosti, a to je dodržení principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Stěžovatel si otevře cestu k věcnému projednání ústavní stížnosti za předpokladu, že tyto procesní prostředky před podáním ústavní stížnosti efektivně vyčerpal.

Výše uvedené je podstatné zejména z hlediska posouzení včasnosti předmětné ústavní stížnosti.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné nejprve připomenout, že , s účinností od 1. 1. 2013 došlo ke změně ustanovení § až 239 , , ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "") upravujících přípustnost dovolání a ustanovení vymezující dovolací důvod a náležitosti dovolání. Změna této právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky pro zvažování přípustnosti dovolání, než tomu bylo do doby účinnosti citovaného zákona, tj. do 31. 12. 2012. Změně právního předpisu bylo proto nutné přizpůsobit i dovolání, jak ostatně uvedl i dovolací soud ve svém odmítavém usnesení. Jestliže dovolání stěžovatelů (zastoupených advokátem) vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jimi podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejedná se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatelů ( ), neboť stěžovatelé svým nesprávným postupem neumožnili dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení . V takovém případě nelze odvíjet počátek dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo dovoláním napadeno, od doručení rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro jeho vady (nešlo o rozhodování dovolacího soudu o přípustnosti z důvodů závisejících na jeho uvážení), ale od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tedy Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013 č. j. -203.

Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu až dne 1. 12. 2013. Je tedy zřejmé, že byla podána opožděně.

Ústavní soud proto z důvodů výše vyložených ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení , neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Radovan Suchánek

soudce zpravodaj